Představení naší organizace v souvislostech se současným postavením jednotlivých oborů
Prehistorie našeho Kruhu sahá až roku 1960. Podle vyjádření Karla Vávry, předsedy Kruhu umělců houslařů (z prosince 2019), byla historie našeho Kruhu spojená právě s houslaři. Ti se domohli v roce 1958 uznání, že jsou umělci-autoři. Aby byli nějak oficiálně organizováni, tak byli začleněni do Svazu skladatelů! (Paradoxní na té situaci prý bylo, že všichni houslaři měli ve Svazu skladatelů status jedné fyzické osoby, jímž byl jejich Kruh, takže jednotlivě neplatili žádné příspěvky a samostatně členy Svazu vlastně nebyli. Inu jedna ze zvláštností té doby.) Dle vyjádření pana Vávry se zmíněného výdobytku houslařů chopili záhy také někteří klavírníci, varhanáři a dva harfenáři, takže zhruba od roku 1960 se stali členy Kruhu umělců houslařů i naši předchůdci.
V druhé polovině 80. let – za doby uvolňování politických poměrů – měli opraváři klávesových nástrojů dobrý důvod vytvořit si vlastní zastřešující orgán, aby mohli oficiálně soukromničit. Za starého režimu museli být totiž členy družstev jako IGRA, META, ORGANA atd. Proto se ve větší míře do členství v našem Kruhu zapojovali. A brzo na to, již v nových poměrech, náš Kruh utvořil spolu s dalšími profesními organizacemi zastupujícími skladatele, orchestrální hráče, hudební teoretiky, novináře atd. Asociaci hudebních umělců a vědců (AHUV). Od té doby je součástí AHUVu. Roku 1990 byl máš Kruh oficiálně zapsán na Ministerstvu vnitra.
V prvním období se, alespoň dle stanov, členství v Kruhu získávalo na základě doporučení tří věhlasných výkonných umělců a po složení teoretických i praktických zkoušek. Adept pak obdržel legitimaci a byl přijat za člena. Bylo v tom stále hodně formálnosti z minulého režimu, ta legitimace totiž ve skutečnosti nikoho k ničemu mimořádnému neopravňovala.
Sametovou revolucí povinnost být takto organizován padla a následující historické období se neslo ve znamení vyostřené individuace. Státní podniky, družstva a veškeré socialistické organizace se rozpadly, noví soukromníci živili naději, že „teď všechno konečně budou moci dělat po svém” a starali se hlavně o svou živnost a osobní zájmy. A tak se také činnost Kruhu smrskla jen na občasné setkávání.
Jelikož se, podle všeho, nedochovala prakticky žádná dokumentace těch dob, dozvídáme se o činnosti našeho Kruhu jen velmi málo. Například to, že dlouholetým předsedou byl zprvu známý pražský klavírník Ferdinand Rendl, později Ing. Miroslav Heger, varhanář z Hořovic a po něm Petr Šefl, renesanční osobnost (hráč na cembalo, stavitel cembal, metodik konzervace hudebních nástrojů v Českém muzeu hudby…).
Změna poměrů v zemi po listopadu 1989 byla ovšem dalekosáhlá. Nový stát měl dost starostí sám se sebou a nepodporoval a neochraňoval dostatečně tuzemské podnikatele, učňovské školství hodil vysloveně přes palubu a vývoj nechával na „neviditelné ruce trhu”, která se podle ekonomů té doby měla o vše postarat. Jenže ta selhala. Obor klavírník a varhanář na školách zaměřených na výrobu klávesových nástrojů v Hradci Králové a Krnově dosud existuje, ale potýká se s malým zájmem uchazečů. Zanikla bez náhrady specializovaná nástavbová škola v Kraslicích, a ještě dávno předtím, v roce 1991, učební obor stavby harmonik v Hořovicích. To souviselo s vývojem situace ve fabrikách:
Vzmach podnikatelské aktivity 90. let na poli výroby hudebních klávesových nástrojů v českých zemích byl slibný, ale pohřbila ho dílem světová hospodářská krize kolem roku 2009, dílem nástup levné asijské konkurence a dalším dílem nezájem kulturních institucí, které s našimi obory souvisejí. Největší evropská varhanářská firma Rieger – Kloss v Krnově (jako všechny ostatní fabriky někdejší součást mamutího podniku Československé hudební nástroje – ČSHN) doplatila na nezdařilou privatizaci a zkrachovala. Převážně z jejích někdejších pracovníků se rekrutoval větší počet dnes působících menších varhanářských dílen doplněný o pár rodinných firem, které většinou mají souvislost s někdejšími družstvy opravářů varhan jako byla Organa, Igra a podobně.
Oborový závod piana (součást ČSHN) zahrnující vedle mateřského závodu v Hradci Králové ještě fabriky v Liberci, České Lípě, Jiříkově a Moravském Krumlově a další podpůrné provozy byl – až na jihlavskou továrnu, z níž vznikl podnik Bohemia Piano – privatizován rodinou Petrofů. Posléze se objevily i další klavírní manufaktury Klíma Piano Manufacture a Seidl & Sohn vedené, stejně jako u Bohemia Piano, osobnostmi, které od OZ Piana v době proměny majetkových poměrů odešly. Nově vzniklé podniky byly vesměs podkapitalizované a zmíněnou krizi a nástup Asiatů nepřečkaly. I rodina Petrofů byla následkem krize a dalších událostí nucena ukončit výrobu ve všech satelitních fabrikách a dalších provozech, ale díkybohu toto složité období přečkala. Výroba pian tak v Hradci Králové dodnes zůstala. Konkurenční firma Bohemia Piano otevřela vedle podniku v Jihlavě druhý provoz v Hr. Králové, ale nakonec ji převzala německá firma C. Bechstein. Když se podíváme na současné potíže někdejšího největšího podniku na výrobu dechových nástrojů, Amati Kraslice, nebo kdysi významného producenta kytar značky Cremona z Lubů u Chebu, pochopíme, že proces přechodu majetku ze státních do soukromých rukou se většinou nepovedl. Dosud se drží ještě firma Delicia na výrobu Harmonik v Hořovicích, která letos slaví sto let. Všeobecně se tedy dá říci, že mnohé slibné naděje 90. let byly pohřbeny, což souviselo s vývojem ve světě, který daleko přesahoval Evropu – střední, východní i západní – a její nepřipravenost na nástup Asiatů.
Na sklonku roku 2017 byl za předsedu KKV zvolen Jakub Zahradník (1964), skladatel, organizátor, majitel obchodu s klavíry „Pianotéka“ a autor těchto řádků. Kruh pod jeho vedením zahájil celkovou obnovu a rozvíjí činnost na záchranu jednotlivých oborů. Zejména se zasloužil o otevření oboru „klavírník“ na Deylově konzervatoři a střední škole v Praze. Snaží se ale také o podporu profesionality a pořádá větší množství akcí. Členská základna KKV měla v roce 2018 pouhých 12 členů, v roce 2020 už jich má 30.
23. 7. 2020