Představení naší organizace v dobových souvislostech

aktualizovaná verze

Prehistorie našeho Kruhu sahá až někam k roku 1960. Podle vyjádření Karla Vávry, předsedy Kruhu umělců houslařů (z prosince 2019), byla historie našeho Kruhu spojená právě s houslaři. Ti se domohli v roce 1958 uznání, že jsou umělci-autoři. A aby byli nějak oficiálně organizováni, což tehdy bylo dost nemožné a zároveň nutné, tak byli začleněni do Svazu skladatelů(!), kde měli status jedné fyzické osoby(!), takže jednotlivě neplatili žádné příspěvky a samostatně členy Svazu vlastně nebyli. Dnes se to těžko vysvětluje. Nazvěme to jedním z paradoxů té doby. Zmíněného výdobytku houslařů se chopili záhy také klavírníci, varhanáři a dva harfenáři, takže zhruba od roku 1960 se stali členy Kruhu umělců houslařů i naši kolegové – předchůdci. Hodně se o to prý zasloužil Ferdinand Rendl starší, otec dnes již zesnulého Ferdinanda Rendla mladšího, který byl později také předsedou našeho Kruhu.

Zdálo se dlouho, že tato prehistorie Kruhu je navždy zapomenuta, ale v souvislosti se zrušením časopisu Hudební rozhledy, se v jeho archivu našly dva šanony listin, které jsem dostal na jaře roku 2023 od kolegů z AHUV. Obsah těchto šanonů na dobu existence Kruhu od 60. do 80. let přece jen vrhá určité světlo. Zpracováním těchto informací se chci zabývat v souvislosti s tvorbou publikace, která má vyjít péčí našeho Kruhu v roce 2024.

Takže po prvním období, kdy byl Kruh klavírníků a varhanářů založen, následoval asi dvacetiletý útlum po dobu „normalizace“. Další vlna vzedmutí přišla v druhé polovině 80. let, kdy přece jen nastalo uvolňování politických poměrů a opraváři klávesových nástrojů měli proto dobrý důvod vytvořit si vlastní zastřešující orgán, v jehož rámci by mohli oficiálně působit. Za starého režimu museli totiž být zaměstnáni v oborových podnicích, nabo členy družstev jako IGRA, META, ORGANA a nebo v opravnách hudebních nástrojů, či existovat v rámci místní samosprávy. Tehdy se členství v Kruhu získávalo na základě doporučení tří věhlasných výkonných umělců a po složení teoretických i praktických zkoušek. Adept pak obdržel legitimaci a byl přijat za člena. Bylo v tom hodně formálnosti, přitom členská legitimace ve skutečnosti nic moc neznamenala. Po převratu mohli již všichni soukromničit. V těchto nových poměrech, utvořil náš Kruh spolu s dalšími profesními organizacemi zastupujícími houslaře, skladatele, orchestrální hráče, hudební teoretiky, novináře atd. Asociaci hudebních umělců a vědců (AHUV). Od té doby je dosud součástí AHUVu.

Roku 1990 byl již pod oficiálními stanovami náš Kruh oficiálně zapsán na Ministerstvu vnitra. Sametovou revolucí ovšem povinnost být takto organizován padla a následující historické období se nese ve znamení vyostřené individuace. Státní podniky, družstva a veškeré socialistické organizace se rozpadly, noví soukromníci živili naději, že „teď všechno konečně budou moci dělat po svém” a starali se hlavně o svou živnost a osobní zájmy. A tak se také činnost Kruhu smrskla jen na občasné setkávání a nikdo v ní neviděl velký smysl. Došlo opět asi k dvacetiletému přežívání naší organizace.

Předsedou Kruhu byl v té době známý pražský klavírník Ferdinand Rendl ml., později Ing. Miroslav Heger, varhanář z Hořovic a po něm Petr Šefl, renesanční osobnost spojená s cembaly a Českým muzeem hudby.

Změna poměrů v zemi po listopadu 1989 byla ovšem dalekosáhlá. Nový stát měl dost starostí sám se sebou a nepodporoval a neochraňoval dostatečně tuzemské podnikatele, učňovské školství hodil vysloveně přes palubu a vývoj nechával na „neviditelné ruce trhu”, která se podle ekonomů té doby měla o vše postarat. Jenže ta selhala. Obor mechanik klávesových nástrojů na škole v Hradci Králové stále existuje, ale potýká se s malým zájmem uchazečů. Složitě se hledá také kvalita vzdělávání na soukromé varhanářské střední škole v Krnově. Bez náhrady zanikla jediná specializovaná nástavbová škola v Kraslicích, a ještě dávno předtím, v roce 1991, učební obor stavby harmonik v Hořovicích, poslední dva klasičtí harfenáři také své řemeslo nikomu nepředali. Naopak kde se vzali, tu se „odnikud“ vzali stavitelé cembal a replik kladívkových klavírů.

Vzmach podnikatelské aktivity 90. let na poli výroby hudebních klávesových nástrojů v českých zemích byl slibný, ale pohřbila ho dílem světová hospodářská krize kolem roku 2009, dílem neuvěřitelně levná asijská konkurence a dalším dílem nezájem kulturních institucí, které s našimi obory souvisejí. Největší evropská varhanářská firma Rieger – Kloss v Krnově (jako všechny ostatní fabriky někdejší součást mamutího podniku Československé hudební nástroje – ČSHN) doplatila na nezdařilou privatizaci a zkrachovala. Převážně z některých jejích někdejších pracovníků se rekrutoval větší počet dnes působících varhanářských dílen doplněný o pár rodinných firem, které většinou mají souvislost s někdejšími družstvy opravářů varhan jako byla Organa, Igra a podobně. Oborový závod piana (součást ČSHN) zahrnující vedle mateřského závodu v Hradci Králové ještě fabriky v Liberci, České Lípě, Jiříkově a Moravském Krumlově a další podpůrné provozy byl – až na jihlavskou továrnu, z níž později vznikl podnik Bohemia Piano – privatizován rodinou Petrofů. Posléze se objevily i další klavírní manufaktury Klíma Piano Manufacture a Seidl & Sohn vedené, stejně jako v případě podniku Bohemia Piano, náměstky, kteří z OZ Piana v době proměny majetkových poměrů odešli. Nově vzniklé podniky byly vesměs podkapitalizované a zmíněnou krizi a nástup Asiatů nepřečkaly. I rodina Petrofů byla následkem krize a dalších událostí nucena ukončit výrobu ve všech satelitních fabrikách a dalších provozech, ale díkybohu toto složité období přečkala. Výroba pian tak v Hradci Králové dodnes zůstala. Konkurenční firma Bohemia Piano otevřela vedle podniku v Jihlavě druhý provoz v Hr. Králové, ale nakonec ji převzala německá firma C. Bechstein. Když se podíváme na peripetie někdejšího největšího evropského producenta dechových nástrojů, Amati Kraslice, nebo kdysi významného producenta kytar značky Cremona z Lubů u Chebu, pochopíme, že proces přechodu majetku ze státních do soukromých rukou se ne vždy povedl. Dosud se drží a z popela vstala firma Delicia na výrobu Harmonik v Hořovicích, která oslavila sto let.

Všeobecně se tedy dá říci, že mnohé slibné naděje 90. let byly pohřbeny, což souviselo s vývojem ve světě, který daleko přesahoval Evropu (jak východní, tak západní) a její nepřipravenost na nástup Asiatů. Tento stav doposud trvá.

Na sklonku roku 2017 jsem byl za předsedu KKV zvolen já, Jakub Zahradník (1964), dříve hudebník, majitel obchodu a nyní i klavírnické dílny Pianotéka Zahradník v Praze. Kruh pod mým vedením zahájil svou celkovou obnovu a rozvíjí činnost na záchranu jednotlivých oborů. Zejména se zasloužil o otevření oboru Klavírník (opravář klavírů) na Deylově konzervatoři a střední škole v Praze, odkud už sedm dekád vycházejí ladiči pian. Snažíme se o podporu profesionality. Pořádáme větší množství akcí, seminářů, exkurzí a výletů, ale doba covidové pandemie nás přibrzdila a po jejím skončení se zatím zdá, že lidé jsou vůči vedení spolkového života dost vyčerpáni. Výrobci klávesových hudebních nástrojů bojují o přežití, světové obchodní ovzduší je delší dobu v útlumu. Takže alespoň jedna dobrá zpráva na závěr. Členská základna KKV, když jsem ji přebíral v r. 2018, čítala pouhých 12 členů, v současnosti jich máme zhruba 50.

26. 11. 2023