(výstupy videokonference sekce varhanářů a teoretiků)

PETR KOUKAL

Několik slov úvodem i závěrem.

V posledních letech se významně prohloubil zájem varhanářů střední a mladé generace o zásadní záležitosti při restaurování varhan a jejich zvuku. Ukazuje se, že dvěma klíčovými oblastmi je problematika píšťalových výřezů a vpichů na jádrech píšťal, kde by rozhodující slovo měli mít především intonéři s odpovídajícím rozhledem a empirickými znalostmi. V naší domácí praxi to vlastně znamená nový posun v otázkách ochrany a obnovy zvuku historických varhan. Tato akutní potřeba neustrnout na jednom zaběhaném názoru a nacházet nová řešení nás přivedla k myšlence uspořádat odborné setkání skutečných zájemců o stálé hledání pokud možno optimálních cest, ověřených vlastní praxí a zkušenostmi v těchto dvou oblastech.

Bylo však jasné, že uskutečnit konferenci, které by byli ochotni se osobně zúčastnit specialisté všech generací z různých koutů naší země, je v případě varhanářů téměř nemožné. O to více mne potěšilo, že takoví lidé přijali můj návrh se takto sejít na moderní bázi – na videokonferenci, která proběhla ve večerních hodinách jednoho zářijového dne roku 2022. Zastřešující označení Platforma pro výřezy, se kterým přišel Boris Mettler, přebírám i zde. Bylo potěšující, že se zapojili všichni oslovení, a že všichni jsme se úspěšně vypořádali s novou IT technikou. Více než dvouhodinová řada jednotlivých konkrétních příspěvků, doplněná zasvěcenou diskusí k věci bez zbytečných řečí, bylo to, co jsme všichni ocenili. Poznatky z některých jiných konferencí však ukazují, že sebezajímavější průběh často zůstává u pouhých vyřčených slov, která záhy vyvanou. Proto pro mne byla ještě úžasnější další skutečnost: všichni „referující“ mi totiž přislíbili dodat svůj příspěvek v písemné formě – a své slovo dodrželi!

Jejich příspěvky jsou dále uvedeny bez jakýchkoliv úprav kromě drobností, v abecedním řazení účastníků. Jediným pozdějším přispěvatelem se stal organolog Štěpán Svoboda, který mne seznámil s jedním konkrétním, zajímavým zjištěním, plně zapadajícím do uvedené problematiky, a rovněž poslal své vyjádření písemně.

Za to všem patří veliké poděkování a uznání.

Následující příspěvky jsou jakousi sondou do momentální situace, která je současně dokumentací dnes převládajících názorových přístupů našich specialistů k zásadním otázkám při restaurování zvuku varhan, včetně zachycení konkrétních řešení (technologií a volby materiálů).

**********

JOSEF BRACHTL

Problematika obnovy labiových výřezů

Určit jestli je výška výřezů původní nebo později zvyšovaná je skoro nemožné. Nemáme zatím žádnou chemickou nebo jinou technologii, která by to dokázala věrohodně stanovit. Částečně by mohlo být vodítko na bočních hranách výřezu, kdy není hrana čistě vyřezána, ale je na ní patrný „schodek“ po následujícím zvýšení výřezu. Ani to však není 100%-ní vodítko, protože výřezy mohl někdo připravovat předem a potom při konečné intonaci na místě mohly být výřezy dodatečně zvyšovány. Ne však tak pečlivě a vznikly ony „schůdky“. Dodatečné (nepůvodní) zvýšení se dá přesněji určit,

pokud jsou výřezy celého rejstříku zvýšeny extrémně, netypicky pro daného stavitele nebo špatně řemeslně (křivě, nevzhledně) oproti jiným rejstříkům v nástroji. Také výřez, který je příliš vysoký u ojedinělých píšťal v rejstříku je možné považovat za nepůvodní. Zůstává ale otázka, proč k tomuto ojedinělému zvýšení vůbec došlo.

U dřevěných píšťal je situace s určením, zda je výřez původní nebo pozdější stejná. Větší jistotu máme u barokního dřevěného rejstříku, který má celý půlkulaté výřezy. Nebo u osamocených tónů v rejstříku nepochopitelně s vysokými výřezy.

Když není jisté, že jsou výřezy zvyšovány dodatečně je lepší je nesnižovat a celý rejstřík zvukově vyrovnat. Časem třeba budou možnosti jak to nějakou metodou zjistit a potom bude namístě to řešit. Pokud některá píšťala v rejstříku má výřez vyšší než ostatní (hraje kulatěji, tupěji) dá se pomoci odstranění zoubků drátem ze spodní hrany jádra. Píšťale se naostří tón. Pokud moc, je možné třeba polovinu zoubků obnovit. Tak se dá intonačně pomoci pouze nepatrně vyšším výřezům.

Pokud určíme, že výřezy nejsou původní, dají se u kovových píšťal snížit vletováním stejně tenkého plechu, jako má tělo píšťaly. Na spodní stranu výřezu se nalepí páska, na ni se nalepí plech přesně dopasovaný do výřezu a na horní straně se olepí páskou hrana výřezu a nového plechu. Stejně tak boky výřezu. Toto jde velice dobře u velkých a větších píšťal tak do ½´. U malých píšťalek je lepší píšťalu rozřezat výřez snížit a znovu sesadit. Při větším snížení výřezu ale hrozí, že bude tělo krátké a tón vysoký. Proti rozřezání píšťal byly také vzneseny námitky, že při novém sesazení už tón nebude jako od původního stavitele. Pokud to děláme u malých píšťalek, tak si myslím, že ty už nejsou zas tak moc nositelem barvy daného rejstříku a hlavně dobrý cínař je dobře sesadí, a dobrý intonér je zvukově dobře zapasuje mezi ostatní nesnižované tóny.

U dřevěných píšťal se na menší snížení výřezů dá použít dvousložkový tmel. Celý výřez se olepí kolem zvýšené hrany a zespodu podlepí, aby tmel nezasahoval do horního labia uvnitř píšťaly. U velkých píšťal se dá podložit tenkým prkénkem. Tmel se nanese i ve větší vrstvě, protože po vytvrdnutí se dá dobře opracovat nožem. Dobře přijímá i mořidlo, tak se dá dobarvit, protože surový tmel je bílý.

Pokud je třeba snížit výřez hodně, nebo je výřez do oblouku, je lepší vklížit nový dřevěný materiál.

U píšťal, kde byl původní výřez předělán do oblouku, může jít třeba u subbasu o snížení až 5 cm. To by už tmelem špatně drželo. Horní labium se odfrézuje do poloviny tloušťky a na něj se dopasuje na falc destička ze stejného materiálu a tloušťky podle labia. Zaklíží se a po vytvrdnutí začistí.

Problematika vpichů na jádrech kovových píšťal

S původností vpichů je to stejné jako u výřezů. Neexistuje spolehlivá metoda, která by dokázala jejich původnost nebo dodatečné doplnění.

Pokud máme možnost nastudovat jiné nástroje od stejného stavitele a tam je vidět, že používal zoubků méně nebo žádné je situace jednodušší. Další vodítko může být styl intonace. Pokud většina rejstříků má stejné zoubky a počet a některý rejstřík má viditelně jinou velikost nebo styl zoubků, můžeme předpokládat, že byl dodatečně přeintonován. Také ojedinělé píšťaly v rejstříku, které mají jiný styl a počet zoubků, nemají původní zoubkování.

Pokud jsem zoubky odstraňoval, tak většinou vyhlazením spodní hrany jádra. Je to poměrně náročné aby se co nejméně poškodila vnitřní strana spodního labia. Zahlazením zoubků vzniknou „otřepy“ na hraně jádra, které se musí vyhladit špachtlí z měkkého dřeva, aby se nezkulatila hrana spodního labia. Většinou tento zásah způsobí přílišné naostření tónu a různé pazvuky. Je potom nutné znovu obnovit zoubky, ale v jiné velikosti a počtu, aby zapadly do celkové zvukové představy. V každém případě je to zásah do píšťaly. Pokud barva rejstříku vyloženě nevybočuje ze zvuku daného období, upřednostňuji do zoubků nezasahovat a nepředělávat barvu celého rejstříku.

Mnohem jednodušší je snížit počet zoubků nebo jejich velikost, případně je úplně odstranit u ojedinělých tónů v rejstříku. Tam vše upravíme podle zvuku sousedních a okolních tónů (pomocí polohy jádra, labia, počtu zoubků, velikosti průlinky). Pomoci běžných intonačních zásahů.

**********

ZDENĚK HENYCH

Problematika obnovy labiových výřezů

V principálových sborech mají píšťaly zpravidla stejnou výšku výřezu v dvoustopé a jednostopé poloze a to většinou nad čtvrtinou (záleží na „rukopisu“ autora). V diskantech a v nižších polohách například od čtyřstopého G mohou být výřezy nižší, zvláště pak pokud jsou v prospektu na konduktech, nebo pokud je frézování ve štoku dlouhé. Ojedinělé odchylky lze snadno opticky a zvukově identifikovat. Pokud dojde k celkovému zvýšení výřezů, projeví se to zpravidla odlišnou barvou zvuku než u autorových jiných nástrojů. Při výzkumu postupují tak, že si ozvučím jak principálové tak i smykavé popřípadě dřevěné píšťaly například v dvoustopé poloze, stačí 1 oktáva. Také se snažím najít otvory v nohách, které vypadají jako původní, pokud jsou naplno tak je to jasné. Zvyšováním a snižováním tlaku hledám optimální polohu, ve které budou všechny druhy hlasů hrát svým přirozeným způsobem a tónem. Tedy aby nezněly přebuzeně nebo naopak slabě (kulatě). Pokud je rozmezí mezi tzv. přefukováním (nasazování s výrazným zastoupením alikvotních tónů) a pozdním nasazováním příliš malé, znamená to, že je tlak příliš vysoký!!! Při průzkumu si zároveň zapisuji do tabulky výšky ladění VŠECH tónů (snad kromě diskantu), které potom slouží k závěrečnému ustanovení celkové výšky ladění restaurovaného nástroje.

Intonace – možnosti intonérských korektur, jejich způsoby

Pokud mám předběžně určený tlak, a výšky výřezu odpovídají zvyklostem, ale některý z hlasu zní nepřirozeně, začnu se soustřeďovat na hloubku a množství vpichů v jádrech. V drtivé většině zůstane minimálně jedna nebo dvě píšťaly s původními vpichy. Zpravidla vezmu píšťalu s nejhorším (nejkulatějším) zvukem a pokusím se kovovým nástrojem z obou stran vpichy zahladit, pokud se tedy nejedná vysloveně o „výseky“ materiálu z jádra. Používám zpravidla drát z chirurgické oceli na konci zbroušený do roviny – průřez drátu. Z horní strany zahlazuji touto rovinou menším ze spodní strany větším průměrem drátu, příliš netlačím, abych nepohnul jádrem. Plech u dolního labia se snažím dotýkat co nejméně, jakmile se totiž naruší jeho sklon, může to činit problémy! V takovém případě zpravidla uniká příliš vzduchu ven z píšťaly a je třeba poklepat jádro příliš hluboko, což má neblahý vliv na charakter tónu, který je pak více kulatý. Pokud je po mém zásahu nově vzniklý zvuk příliš ostrý, postupně (i několikrát) nepatrně prohlubuji původní vpichy.

Jsou-li vpichy už příliš velké a zahlazování nepomáhá, mám vyzkoušenou metodu pana Michala překrytí “obřích“ vpichů hliníkovou fólií (viz varhany v Paštikách). Dále při současných technologických možnostech už asi připadá v úvahu pouze výměna jader.

Restaurování – technologie snižování nepůvodních výřezů, materiály.

Kovové píšťaly: Pokud je mi známo, existuje možnost snížení výřezu

a) uříznutím píšťaly u jádra a následném opětovném zaletování

b) naletování cínového plechu na horní labium v případě větších píšťal, případně nanesením nejlépe měkké pájky na horní labium a následná mechanická úprava (broušení, pilování, seškrabání) – tato metoda vyžaduje určitou zručnost, důležité je, aby horní labium bylo podloženo zevnitř – původní i nový materiál musí ve výsledku zůstat v rovině.

Pokud jsou výřezy zvýšeny pouze nepatrně (jednotky milimetrů) a pokud je tvar horního labia a relativně vysoký, považuji tyto metody snížení za stejně vhodné.

V případě že jsou nepůvodní výřezy příliš vysoké (například takzvané půlkulaté), nebo je-li tvar horního labia příliš malý, přikláním se k metodě b) jelikož je nutno počítat s tím, že se píšťala uříznutím u jádra nezkrátí pouze o tloušťku řezu, nýbrž je třeba připočítat i odpilovanou část původního lotu (například pilníkem pod úhlem 45 stupňů), což může v součtu snadno dělat dva milimetry a více, záleží na velikosti píšťaly. V případě takzvaného půlkulatého výhřezu, by se píšťala i tvar horního labia změnily z mého pohledu příliš radikálně, pokud bychom jej chtěli dostat na požadovanou výšku.

Dřevěné píšťaly: Pokud bychom chtěli zachovat co nejvíce původního dřeva, nabízí se použití různých druhů pryskyřic, či jiných moderních materiálů zaručující potřebnou mechanickou odolnost. V takovém případě zůstane zachováno maximum materiálu původního, a to i v případě snižování takzvaných půlkulatých výřezů.

Viděl jsem i snížení výřezu naklížením opracovaného kousku dřeva s odpovídajícím směrem let, což v konečném výsledku vypadalo dobře. V případě snižování půlkulatých výřezu by to ale znamenalo odpilovat původní materiál do roviny. Já osobně se snižováním výřezů dřevěných píšťal zatím nemusím zabývat i z toho důvodu bych raději nechal určení správné metody odborníkům.

Zda nejnižší stopy na stěnách píšťal jsou výrobní či intonérské, toto zpravidla určí výzkum popřípadě zkušenosti intonéra. Nejnižší stopy na stěnách píšťal nemusejí nutně znamenat výšku původního výřezu. Jak už jsem napsal výše, jednotlivé typy hlasů mají určité zákonitosti, a výšky výřezu bývají u různých autorů dosti podobné. Jsou samozřejmě výjimky jako například varhanář Jan David Sieber a jeho kovové kryté píšťaly s abnormálními výřezy.

**********

BORIS METTLER

Po našem on-line setkání se pokusím o částečné shrnutí námi probrané technologie ohledně snižování výřezů.

Jak většina účastníků uvedla – je obecně velmi těžké jednoznačně tvrdit, který výřez je původní a který nikoliv. Existuje jistě řada příkladů, kde si je varhanář vědom toho, že se nachází u již

přeintonovaných píšťal – dle mých osobních zkušeností se s tímto jevem setkám spíš u barokních varhan, které prošly lehkou romantickou přeintonací. Domnívám se, že jsme se s tímto stylem přeintonování setkali u našeho posledního restaurování varhan v Březně u Chomutova / Schmidt, 1758, přeintonování zřejmě Schiffner). Byť si myslím, že u tohoto nástroje bylo přeintonování zřejmé, rozhodli jsme se tento zásah ponechat, a intonaci rejstříků „pouze vyrovnat“ co se nasazení tónů, síly a charakteru týče. Od hledání původního zvuku jsme schválně upustili, a nechtěli jsme do píšťal vnášet další vrstvu intonačních zásahů – zahlazování vpichů, plošné otvírání nohou, snižování výřezů a další.

U takto plošně přeintonovaných varhan pak nelze stanovit žádné jednotné pravidlo. V rámci naší restaurátorské praxe jsme realizovali již oba konce možného spektra – a) ponechat všechny zásahy (viz Březno, výše), po b) invazivní zákrok kdy bylo nutné vyměnit plošně jádra (až na několik výjimek, jedná se o nástroj ve Vřesovicích). U obou varhan jsem přesvědčen, že se jednalo o správný způsob restaurování, i když uznávám, že ve Vřesovicích se nejedná o restaurování zvuku, ale jen o rekonstrukci zvuku podle toho, co si myslíme, že bylo správně.

Osobně se při průzkumu u každého nástroje snažím zaměřit v prvním kole na všechny píšťaly, které vybočují z logiky dané rejstříkové řady, ať se jedná o otvor v noze, počet nebo tvar vpichů, výšku a tvar výřezu, či podobné charakteristiky. Na tyto píšťaly pak při předintonaci neberu potaz a snažím se nejdříve vytušit charakter rejstříku z ostatních „nezmanipulovaných“ píšťal. Po vyintonování takto „očištěné“ řady se snažím do zvukového spektra připodobnit i ty píšťaly, které mají ony druhotné intonační zásahy. Teprve pokud je výsledný zvuk neuspokojivý, přistupuji ke snížení výřezu, případně u nehrajících píšťal k výměně jádra. Je nutno si uvědomit, že se jedná o individuální přístup ke každé jednotlivé píšťale a neumím ji často odhadnout dopředu.

V rámci intonační přípravy jednotlivých řad je nutné si uvědomit, které intonační závady jsou pro úspěšné restaurování přípustné a není pak nutné (často ani žádoucí) je odstraňovat. U intonace pak lze korigovat několik základních faktorů:

a) Výřez – pokud je tón v rámci řady mdlý, tupý, vaří, nebo je silně flétnový, pak je zřejmě vysoký výřez. Ten lze částečně dohnat mírným zúžením průlinky a zvětšením otvoru v noze, dále pak mírným vytažením horního labia a zvednutím jádra. Pokud tyto triky nepomohou, je na řadě snížení výřezu. U kovových píšťal v praxi nefunguje tmel, a zbývají tedy tři možnosti restaurování – je nutné si uvědomit, že invazivní a nevratné jsou všechny z nich.

a. Rozřezání píšťaly nad jádrem velmi úzkou pilkou a její opětovné sesazení. Tato možnost je nejvíce invazivní, ale doporučuji ji u malých diskantových píšťal, kde je často nutné snížit výřez jen v rámci desetin milimetrů. Dalším rizikem je zde mírné zkrácení píšťaly, což může způsobit problém u píšťal, které se nenadstavují.

b. Vletování pásku cínu na stávající labium – je ideální variantou pro velké píšťaly, kde se lze bez obtíží dostat pájkou k labiu – zřejmě nejvhodnější až do velikosti půl stopy.

c. Nanášení nízkotavné slitiny na labium, dále vytvarování a seřízení labia do požadovaného tvaru. Tato metoda tvoří šetrnější alternativu k rozřezání a snížení, ale nemáme s ní tak dobré estetické výsledky.

b) Vpichy – u vpichů platí obdobné pravidlo jako u výřezu – pokud je píšťala mdlá, tak lze drátem přes nohu případně přes horní hranu jádra nepatrné vpichy zažehlit a tím zvuk trochu přiostřit. Pokud je tón mdlý, tak v rámci vyrovnání rejstříkové řady lze píšťalu takto upravit.

Pokud zahlazování vpichů nepomůže, tak znám pouze dva další způsoby.

a. Nalepení hliníkové fólie na jádro – praktické zkušenosti s tím má v ČR pouze kolega Michek a intonér Henych.

b. Výměna jádra – invazivní zákrok

c) Otvor v noze – v rámci restaurování žádám naše cínaře, aby mi označovali píšťaly, kde bylo nutné zasahovat do otvorů v noze (většinou proto, aby bylo možné vyžehlit deformace v nohách). Tím se mohu vyvarovat toho, abych hledal původní intonaci u nohou, které jsme prokazatelně zmanipulovali my. Domnívám se, že není ani obecně platné pravidlo, že barokní principály hrály „vždy“ na plnou nohu. Snažím se vždy při novém ozvučování píšťal nejdříve hledat zvukovou jednotu v nálezovém stavu píšťal, a až když tento způsob nikam nevede, hledám další cesty, jak se ke zvuku dopátrat. Zase jeden z příkladů – varhany v Heřmanově Městci mají v positivu zcela zatlučené nohy u všech píšťal, ale zde víme, že prokazatelně varhanář Poláček doplňoval pneumatické aparáty a další rejstříky – zvyšoval tudíž tlak v nástroji. V tomto případě, kdy si jsem jistý druhotnou manipulací píšťal v rámci nohou a ani po zvukové zkoušce se zavřenou nohou píšťaly nehrají dobře, pak přistupuji k plošnému otevření nohou – musím si ale uvědomit, že ani tento směr nemusí být jednoznačně ten pravý – píšťaly mohly mít pouze dílčím způsobem zavřené nohy – to je třeba odhadnout a vycítit, a neumím to říct dopředu.

Abych se ještě jednou vrátil ke vstupní otázce – zda je nejnižší dochovaná stopa na stěně píšťaly vždy autentická – pak si myslím, že to tak nemusí být. U všech našich píšťal probíhá zvyšování výřezů v opatrných krocích. První hodnotou je vždy výřez, který píšťale dodá výrobce – ať už je to dřevo či kov. Pak dalších několik kroků zvyšování provede intonér – zde má každý svoji metodu, jak postupovat. Já osobně si stanovuji výřezy nejdříve na všech tónech C, a tyto hodnoty zanesu do grafu a podle něj vyřežu ostatní píšťaly. Tím se počet zářezů labiu píšťal pochopitelně minimalizuje. Ale pokud v kostele zjistím, že je třeba rejstřík zesílit, pak je třeba zvedat jen lokálně některé výřezy – a už se do systému zanáší chaos – takový chaos mohl ale způsobit původní intonér. Velmi těžce tak pohledem určíme původní hodnoty výřezu. Ale nechci říct, že je to nemožné, někdy jsou opravdu stopy na labiích dost určující a je jen na osobní odvaze daného restaurátora, co považuje za správné, případně nezbytné.

Závěrem bych chtěl shrnout, že diskuzní platforma byla v mnoha hlediscích obohacující – rádi jsme se seznámili s další metodou snižování výřezů hlavně u dřevěných píšťal – velké díky proto kolegům Stehlíkům a Žloutkům. Velkým přínosem byla i diskuze pánů Brachtla a Henycha proč a jak nezasahovat do oblastí jader a také jejich zkušenosti s intonací zmršených píšťal.

**********

PETR STEHLÍK

Sn píšťaly, snižování výřezů.

Kloním se k názoru, že pokud to jde do velikosti píšťaly, zvolil bych variantu doletování cínového plíšku v labiu a následně jemně obrousit lot. Píšťala by měla „sedět“ na dovnitř vloženém dřevěném hranolku, aby cín nemohl protéct a tím by se mohla utvořit cínová svařenina zevnitř.

U malých píšťal pak po očištění hrany labia, naletovat pájkou cínovou slitinu a rovněž pak jemně vybrousit do roviny.

Je to tak trochu hodinářská práce, ale jde to.

Sn jádra.

Tady jsem trochu rozpolcen, jestli je lepší Al fólie pana Michka nebo nové jádro. Názor Josefa Brachtla, že píšťala po rozřezání se může zpětně naletovat špatně, tedy křivě, stojí taky za zvážení.

Pokud se u starší píšťaly uvolní jádro, tak tam je jednoznačně nejlepší píšťalu rozřezat a vletovat nové jádro. Hlavně u malých píšťal. U větších píšťal by se mělo jádro vyčistit a vletovat zpět. Pokud je ale jádro zničeno velkými dodatečnými vpichy, je asi lepší vletovat jádro nové.

Snižování výřezů u Lg píšťal.

Zde bych si dovolil nesouhlasit s názorem pana Žloutka ml. Hlavně co se týče Subbasu. U tohoto registru bych jednoznačně dodatečné výřezy labií, nahradil novým shodným dřevem, neboť mě to velikost píšťaly dovoluje. Dřevo se dá naklížit hezky i po létech spolu z vrchním labiem.

U malých píšťal nechť je použita dvousložková pryskyřice. Co je ale malá píšťala, to už záleží na zručnosti každého varhanáře.

**********

FILIP TURCHICH

Zvyšovaný výřez

Metoda, jak rozpoznat, jestli byl výřez druhotně zvyšován, je zatím pouze vizuální. Doposud se nepodařilo najít metodu, která by objektivním měřením došla k požadovanému výsledku. V případě podezření na celoplošné zvýšení výřezů v rejstříku nebo v celém nástroji je třeba velmi pečlivě prozkoumat, zda se nejedná o autorův záměr, nebo je někdo skutečně druhotně vyřezal. Určitým znakem mohou být zářezy po stranách výřezu. Ty ovšem také jasně nedokazují, jestli byl výřez upravován během následujících let, nebo jen výřezy cínař intonérovi připravil a intonér je pak dořezal při finální intonaci. Proto by měl varhanář k snižování přistoupit až po důkladném průzkumu a s patřičným zdůvodněním. (Stranou ponechme zřejmé výjimky v řadě píšťal rejstříku, nebo vyřezané oblouky atd.).

Způsoby snižování výřezu u kovových píšťal

– odříznutí těla od nohy s jádrem. Tělo se následně zkrátí tak, aby měl výřez správnou výšku, a pak se zpět přiletuje. Jedná se o invazivní a nevratný zásah do píšťaly, tělo se zkracuje a může nastat problém s výškou ladění.

– vyletování labia = invazivní a také do jisté míry nevratný zásah.

– způsob Zdeňka Henycha. Viděl jsem, jak to dělá, ale nevím, jak bych to popsal. Při videokonferenci jsem zachytil název „blicí“ metoda, ale nevím, jestli je to zrovna vhodné označení…

Způsoby snižování výřezů u Lg píšťal

– Dvousložkový tmel Patex = je možné ho pigmentovat a zhušťovat dřevěnými pilinami. (Osobně odzkoušeno, velmi dobrá zkušenost).

– Vteřinové lepidlo a jedlá soda.

– Pryskyřice používaná ve stomatologii na výrobu umělých zubů.

Problematika opravy vpichů na jádrech

– zahlazení vpichů (to se ale nejedná o masivní destruktivní vpichy)

– výměna jádra

– olepení hrany jádra kovovou páskou

**********

MAREK VORLÍČEK

Před časem jsem byl pozván organologem NPÚ Dr. Petrem Koukalem k účasti na video hovoru s několika kolegy varhanáři. Tématem našeho takřka dvouhodinového rozhovoru byly především zkušenosti s horními výřezy labií varhanních píšťal při restaurování starých nástrojů. Ačkoli nemám příliš v lásce moderní technologie, musím přiznat, že tentokrát se zkušenosti získané během epidemie čínské chřipky ukázaly být velkým přínosem, neboť těžko si lze jinak představit, že bychom se osobně sešli v jeden čas na stejném místě.

Do diskuze se zapojili kolegové začínající generace i zkušení matadoři našeho oboru, několik varhanářů doplnili dva specialisté – intonéři. Širší spektrum zúčastněných jsem předem považoval za žádoucí, neboť bylo lze očekávat rozdílný přístup intonéra k jemu předloženému „úkolu“ ozvučení, dílenskému předintonování a finální intonaci hotových varhan a jiný přístup logicky může volit varhanář – restaurátor, potažmo majitel či vedoucí celé varhanářské dílny. Očekával jsem razantnější přístup zejména u poslední skupiny zúčastněných, protože i v našem oboru platí, že zjednodušení a zefektivnění práce přináší úspory času i peněz. A byl jsem mile překvapen, nakolik jsem se (alespoň podle vyjádření zúčastněných) mýlil. V absolutní shodě jsme totiž dospěli k názoru, že jakékoli „soudy od stolu předem“ by měly být předem vyloučeny a dokud se píšťaly nezačnou po prvotních restaurátorských zásazích rozehrávat, měl by varhanář přistupovat k dochované materii více než zdrženlivě.

Já osobně jsem se především zajímal o případy, kdy máme při restaurování starých varhan pochybnosti o původní (tedy stavitelem varhan zvolené) výšce výřezů horních labií. Mnohdy je překvapivě velmi těžké tuto pozici po pár staletích odhalit a zejména si ji nesplést s výškou výrobní. Mnohokrát jsem byl při své práci takřka „němým svědkem“, kdy se na první pohled ošklivě vysoké (někdy i řemeslně nehezké) výřezy staly faktorem spoluvytvářejícím nečekaně krásný zvuk (varhany hřbitovního kostela v Kašperských Horách, varhany děkanského kostela v Polné). A pokud se snad mýlím, příští generace mají možnost moji chybu snadno napravit. Byl-li bych však bez váhání po prvním ohledání píšťalového fondu výřezy snížil, velmi bych našim následovníkům ztížil (při špatně zvolené technologii až znemožnil) jejich práci…

**********

BOHUMIL ŽLOUTEK ml.

Při průzkumu je v první řadě tlak vzduchu. Většinou je zvýšený a tak přijde na řadu průzkum výřezů píšťal. Ze všech píšťal vybrat ty s nejmenším výřezem. Pokud jsou všechny vyřezané tak hledat stopy zářezů na bocích labií a pokusit se určit porovnáním více kusů výšku výřezu. Pokud není známá

původní výška tlaku, zároveň zkoušet různé výšky tlaku, které vyhovují nejnižším nalezeným výřezům. Postup průzkumu nástroje se liší zejména podle toho, v jakém stavu se nachází a z jaké doby pochází.

Pokud nejsou jádra zcela zničena nepůvodními velkými vpichy a je přidán sem tam nějaký vpich, který tuto píšťalu nevybočuje z řady, myslím, že není na škodu nechat jádro v tomto stavu. Je-li to nutné snažit se nepůvodní vpichy zatlačit zpět. Poškozené jádro ať velkými vpichy nebo jiným způsobem stejně není možné úplně vrátit do původního stavu.

Snižování výřezů u kovových píšťal preferuji vletování identického materiálu. U dřevěných se dá nastavit směsí vteřinového lepidla a jedlé sody. Tato směs se dá přibarvit do odstínu dřeva hlinkou.

Rozlišování původních vpichů je o porovnání vpichů všech píšťal. Každý intonér má svůj nůž na vpichy a každý má trochu jiný úhel ostří. Je někdy poznat i různý úhel vpichu. Většinou se to pozná, protože intonéři, kteří doplňovali vpichy, si s původním tvarem vpichu příliš hlavu nelámali.

**********

ŠTĚPÁN SVOBODA

Posílám slíbené foto prezentovaných píšťal Kopuly s opakovaně zvyšovanými výřezy. Dle mého soudu je většina zářezů výrobních vzniklých při intonaci čerstvě zhotovených píšťal. Je pravděpodobné, že (až) nejvyšší výřezy jsou druhotné, pozdější, a to soudě podle dnešních intonačních vad některých píšťal. V rejstříku existují i píšťaly, kde je počet zářezů ještě větší a hustší. (patrně zde si intonér nastavoval výřezy a ostatní pak podle těchto píšťal dořezal).

Tlak vzduchu je dnes 49 mm, výřezy prospektových píšťal nejsou dle mě zvyšované. Stopy po řezech jsou i u pedálových píšťal.

Závěr: ze stop po zářezech nelze vždy soudit, že výřez je druhotně zvyšovaný, natož to tvrdit s jistotou. Způsob výroby dřevěných píšťal se mohl u jednotlivých firem lišit a u vysokoproduktivních byla nepochybně obvyklá manufakturní výroba. Ostatně jako dnes – někdo – i nevarhanář – píšťaly zhotoví, s různou rezervou pro následné vyřezání při intonaci. Ne každý varhanář měl dost fortelu, času a svědomitosti, aby pracoval přesně a čistě.

Pokud by se zde vzal jako původní nejnižší řez, varhany by musely hrát s jistou nadsázkou na téměř nulový tlak …