Dějiny KKV

Představení naší organizace v souvislostech se současným postavením jednotlivých oborů

Jak dlouho existuje náš Kruh (dále KKV), lze jen těžko přesně zjistit. Podle vyjádření Karla Vávry, předsedy Kruhu umělců houslařů (z prosince 2019), byla historie našeho Kruhu spojená právě s houslaři. Ti se domohli v roce 1958 uznání, že jsou umělci-autoři, a tím byli začleněni do komunistického Svazu skladatelů, aby mohli vykonávat své umělecké řemeslo mimo živnostenský zákon. (Paradoxní na té situaci bylo, že všichni houslaři měli ve Svazu skladatelů status jedné fyzické osoby, jímž byl jejich Kruh, takže neplatili žádné příspěvky a jednotlivě členy Svazu vlastně nebyli.) Dle vyjádření pana Vávry se tohoto výdobytku houslařů brzy chopili také klavírníci, varhanáři a… dva harfenáři. Takže zhruba od roku 1960 bylo členy Kruhu umělců houslařů také pár klavírníků, varhanářů a harfenáři. Předsedou našeho Kruhu, pokud paměť pana Vávry sahá, byl Ferdinand Rendl (1942-2018), význačný klavírník z rodiny, která v tomto oboru (i přes období socialismu) v Praze nepřetržitě působí od roku 1911, dnes již čtvrtou generací.

Náš Kruh je od roku 1990 oficiálně zapsán na Ministerstvu vnitra, když předtím jeho členská základna výrazně vzrostla. V druhé polovině 80. let – za doby uvolnění politických poměrů – opraváři klávesových nástrojů měli důvod vytvořit si vlastní zastřešující orgán, aby mohli oficiálně soukromničit. Za starého totiž režimu museli být členy družstev jako IGRA, META, ORGANA atd. A brzo na to, v nových poměrech, naši tehdejší kolegové utvořili spolu s dalšími profesními organizacemi zastupujícími skladatele, orchestrální hráče, hudební teoretiky, novináře atd. Asociaci hudebních umělců a vědců (AHUV). Náš KKV je od té doby součástí AHUV a podílí se na jejím řízení a směřování.

V prvním období se členství v Kruhu mělo získávat na základě doporučení tří věhlasných výkonných umělců a po složení teoretických i praktických zkoušek. Adept pak obdržel legitimaci a byl přijat za člena. Bylo v tom stále hodně formálnosti z minulého režimu, ta legitimace nikoho k ničemu neopravňovala. Jenže sametovou revolucí povinnost být někde organizován padla a následující historické období se neslo ve znamení vyostřené individuace. Státní podniky, družstva a veškeré socialistické organizace se rozpadly, noví soukromníci živili naději, že „teď všechno konečně budou moci dělat po svém” a starali se hlavně o svou živnost a partikulární zájmy. A tak se činnost Kruhu smrskla jen na občasné setkávání. Jelikož se, podle všeho, nedochovala žádná písemná ani jiná dokumentace těch dob, dozvídáme se o činnosti našeho Kruhu jen velmi málo. Například to, že nějakou dobu byl předsedou kruhu Ing. Miroslav Heger, varhanář z Hořovic, který si žádné významné detaily z té doby, které by mu utkvěly v paměti, nevybavuje.

Změna poměrů v zemi po listopadu 1989 byla ovšem dalekosáhlá. Nový liberální stát měl dost starostí sám se sebou a dnes se dá již říci, že nepodporoval a neochraňoval dostatečně tuzemské podnikatele, učňovské školství hodil vysloveně přes palubu a vývoj nechával na „neviditelné ruce trhu”, která se podle ekonomů té doby o vše postará. Jenže ta selhala. Obor klavírník a varhanář na školách zaměřených na výrobu klávesových nástrojů v Hradci Králové a Krnově dosud existuje, ale potýká se s malým zájmem veřejnosti, počet uchazečů o naše obory je kriticky nízký. Zanikla bez náhrady specializovaná nástavbová škola v Kraslicích. To souviselo s vývojem situace ve fabrikách:

Vzmach podnikatelské aktivity 90. let na poli výroby hudebních klávesových nástrojů v českých zemích byl slibný, ale pohřbila ho dílem světová hospodářská krize, dílem nástup levné asijské konkurence a dílem nezájem státu a kulturních institucí, které s našimi obory souvisejí. Největší evropská varhanářská firma Rieger – Kloss v Krnově (jako všechny ostatní fabriky někdejší součást mamutího podniku Československé hudební nástroje – ČSHN) doplatila na nezdařilou privatizaci a zkrachovala. Například stavby varhan pro metropolitní chrám Sv. Víta na Hradčanech se nedočkala (což by bylo sousto pro ni, a tyto obří varhany za desítky milionů korun nestaví česká, nýbrž španělská firma). Z jejích někdejších pracovníků se rekrutoval větší počet dnes působících menších varhanářských dílen doplněný o pár rodinných firem, které většinou mají souvislost s někdejšími družstvy opravářů varhan.

Oborový závod piana (součást ČSHN) zahrnující vedle mateřského závodu v Hradci Králové fabriky v Liberci, České Lípě, Jiříkově a Moravském Krumlově a další podpůrné provozy, byl privatizován rodinou Petrofů. A sice až na jedninou – jihlavskou – továrnu, která již dříve z OZ piana vystoupila a později byla privatizována odděleně a vznikl z ní konkurenční podnik Bohemia Piano. Posléze se objevily i další klavírní manufaktury Klíma Piano Manufacture a Seidl & Sohn vedené, stejně jako Bohemia Piano, vůdčími osobnostmi, které od OZ Piana v době proměny majetkových poměrů odešli. Nově vzniklé podniky byly vesměs podkapitalizované a zmíněnou krizi a nástup Asiatů nepřečkaly, rovněž ovšem proto, že nevytvořily silnou rodovou dynastii. Také rodina Petrofů byla během krize nucena ukončit výrobu v satelitních fabrikách a dalších provozech, ale díkybohu složité období přečkala. Výroba pian tak v Hradci Králové dodnes zůstala. Konkurenční firma Bohemia Piano otevřela vedle podniku v Jihlavě druhý provoz v Hr. Králové, ale nakonec skončila, když ji převzala německá firma C. Bechstein. Když se podíváme na přítomné potíže někdejšího největšího podniku na výrobu dechových nástrojů Amati Kraslice, chápeme, že proces přechodu majetku ze státních do soukromých rukou a restrukturalizace na volné obchodní podmínky byly všechno, jen ne snadné. Všeobecně se tedy dá říci, že mnohé naděje vzmachu 90. let byly řízením osudu pohřbeny, neboť to souviselo s vývojem ve světě, který daleko přesahoval připravenost Evropy – střední, východní i té západní.

Nyní je otázka, koho náš Kruh zastupuje, nebo může zastupovat v dnešní době. Teoreticky by měl a mohl spolčovat opraváře a výrobce jednotlivých oborů klávesových nástrojů – tedy pian, varhan, akordeonů, cembal a historických klávesových nástrojů, plus ladiče pian v českých zemích na Slovensku, kde je těchto odborníků velmi málo. Prakticky je však určitá část lidí k jakémukoli spolčování skeptická, jestliže se mu přímo nebrání. Důvod je nasnadě. Naše povolání jsou velmi individualistická a všichni dobře pamatujeme dobu, kdy nám někdo říkal, jak máme co dělat a hlavně nám to zakazoval. To je ovšem mnohem staršího data a daleko širšího působení, než pamatujeme. Například cechovní pořádky určovaly kdo bude co a jak dělat, byly něco jako pozdější odbory. Cechy byly následkem toho zrušeny coby brzda vývoje. Jen složitě se svobodný duch prosazoval v rámci Rakouska-Uherska a socialismu. Odtud náš svobodomyslný reflex. Ovšem co počít, když nás některé věci přesahují a jednotlivě s nimi nepohneme? Proto je spolkový život důležitý. Pohleďme nyní na jednotlivé obory zvlášť.

Situace varhanářů je specifická. Souvisí se statusem varhan a s majetkovými poměry: Zatímco piano vlastní nejčastěji jednotlivec, popř. kulturní organizace, a dá se s ním manipulovat, varhany jsou z drtivé většiny zabudovány nastálo v kostele, popř. koncertním sále, občas jsou dokonce zapsány jako nemovitá památka. Ke slovu se tak dostávají zájmy různých povolaných osob majících na problematiku různé náhledy. Majitelem bývá většinou církev s vlastními pověřenými organology (kterých je deset), ale konkrétním správcem nástroje bývá místní farář. Do hry vstupuje finančně Ministerstvo kultury s památkáři, kteří se opírají o zákonné právo posuzovat kulturní památky. Jejich hlas je nebývale silný díky právu udělovat tzv. ministerské licence – vizte dále. Dále jsou ve hře i případní dárci, a v této mlýnici se potom pohybují varhanáři-restaurátoři a v neposlední řadě varhaníci. Varhan na našem území je hodně, odhadem asi 6-7.000. V uplynulém období se také zgruntu proměnil pohled na opravu varhan. Za doby socialismu bylo do historických varhan zasahováno často necitlivě, mnohdy se staré hodnotné nástroje kompletně vyměňovaly za sériově vyráběné (v Krnově), ale tento trend existoval již dříve, kdy leckde docházelo k nahrazení původního nástroje za romantické varhany. Za posledních několik desetiletí došlo významnému pokroku na poli technických patentů a restaurátorských technik, a podobně jako u cembal k totální změně estetiky. Ve varhanářské branži u nás působí pár desítek (asi 50) dílen a mezi nimi jich je ovšem jen pár, které mají licenci na opravu historických varhan bez omezení. Další mají licenci omezenou jen do nějakého roku nazpět a jiné ani to. Licence se nezískává vůbec snadno, a tak vzniká mezi varhanáři tenze. Převážnou většinu zakázek totiž tvoří opravy historických nástrojů, pro které je licence nutná. Situace není vůbec snadná také proto, že okolo oprav je podle stesků varhanářů neúměrná byrokratická zátěž a problémy dělá i požadavek na vyúčtovací období, které dělá z oprav (kde často nemůžete odhadnout dobu opravy) nesmyslné závody s časem. A proto na půdě našeho Kruhu vznikla iniciativa věc otevřeně probrat a jablka sváru pomoci vyřešit, stejně jako snaha pomoci krnovské škole v aktualizaci varhanářské výchovy. Z prestižních asi šesti licencovaných dílen, které mají tzv. neomezenou licenci, jsou našimi členy tři (přičemž někteří varhanáři na české licencování rezignovali, když působí například v Německu). Zajímavostí je stavba nových nástrojů, na které žádné licencování není třeba. Počet nových nástrojů není překvapivě tak nízký, jak by si někdo myslel. Prakticky každá významnější dílna nějaké postavila a tato skutečnost není veřejností dostatečně reflektována.

Stran klavírníků – opravářů – se pokoušíme zajistit budoucnost oboru tím, že jsme iniciovali a pomohli od školního roku 2019/20 otevřít obor „klavírník“ na Konzervatoři a střední škole Jana Deyla v Praze (dále KJD) a pořádáme praktické semináře, které mají za cíl posunout dovednosti klavírníků na vyšší úroveň. I když je v ČR docela rozvětvená síť lokálních (asi 150) opravářů pian, většinou jsou to jednotlivci, kteří bohužel stárnou. Větší dílny, které by zajistily udržování a předávání know how do budoucna, se zde zatím nevytvářejí.

Klavírníci – stavitelé – působí prakticky jen v podnicích Petrof a C. Bechstein Europe, které patří ke skupině zhruba 20 mistrovských značek zbylých na světě. Export českých pian do zahraničí je stále velmi významný, když v roce 2018 zaujímal po Japonsku, Německu, Indonésii a Číně pátou pozici na světě před USA, Jižní Koreou a všemi zeměmi západní Evropy (s výjimkou Německa). Jde o tradiční průmyslovou výrobu. Stavitelské osobnosti pokoušející se o novátorský tvar pian jako jsou Wayne Stuart, David Klavins, Stephen Paulello a několik málo dalších, se u nás, zdá se, nenacházejí, stejně jako zřejmě nikdo nepokračuje ve stavbě elektrických kláves, byť nejstarší nástroj toho typu vznikl doložitelně u nás díky geniálnímu Prokopu Divišovi již v létech 1730 – 50.

Dále je tu související samostatná profese – ladič – která je také v našem Kruhu zastoupena. Ladiči se svému řemeslu učí historicky na KJD v Praze, ústavu založeném v r. 1910 pro slepé, rozšířeném od r. 1960 o studenty se zrakovými vadami. Předešlý předseda našeho Kruhu, Petr Šefl (1952), význačný ladič cembal, podílník na stavitelské dílně Bečička – Hüttl – Šefl a metodik konzervace hudebních nástrojů v Českém muzeu hudby, se zasloužil o rozšíření studia na KJD též pro lidi normálně vidící. Ladičská profese čelí značné konkurenci diletantů poskytujících nekompetentní služby za dumpingové ceny a je všeobecně finančně podhodnocena.

Dalším oborem, který je v našem Kruhu zastoupen, je výroba replik cembal a historických klávesových nástrojů jako jsou spinet, klavichord, nebo kladívkový klavír. Zájem o tyto nástroje vyvstal v západních zemích v 60. létech a i u nás se najednou objevila první generace nadšenců – pánové Šefl, Vyhnálek a Vykoukal. Jejich cesty se sice později rozešly, ale tito otcové-zakladatelé dali vzniknout nové řemeslné tradici u nás. Dnes registrujeme šest těchto restaurátorsko-stavitelských dílen na dobré evropské až světové úrovni, kteoru korunuje Američan žijící v Čechách, Paul McNulty, vyrábějící repliky kladívkových klavírů. Naším členem je bohužel jen jediná z těchto dílen. Zvláštností tohoto oboru je odklon od novodobého cembala (vyráběného typicky ve východním Německu) ve prospěch adorace replik historických nástrojů.

Nejnověji se k nám přidává i družina výrobců a opravářů harmonik. Obor má u nás stoletou tradici zejména ve městech Hořice (kde firma Delicia oslaví v roce 2020 právě sto let výroby) a Louny. Kdo by neznal harmoniky značky Hlaváček, Kebrdle, Stibitz a další? Tuto oblast poznamenala absence učňovského školství nejvíce – nejmladšímu profesionálovi vykonávající tento obor je dnes přes 40 let. Náš Kruh si nyní klade za cíl zachránit i v tomto ohledu co se dá.

Na sklonku roku 2017 byl za předseda KKV zvolen Jakub Zahradník (1964), skladatel, organizátor, majitel obchodu s klavíry Pianotéka a autor těchto řádků. Kruh za dva roky pod jeho vedením obnovil svou pravidelnou činnost, ale o tom se už dočtete v dalších statích.

Psáno v lednu, upravováno v březnu a prosinci 2019