OBSAH:

Poznámka: Předpokládáme, že naše panelová diskuse bude trvat několik let. Proto jsou její zápisy seřazeny chronologicky od přítomnosti do minulosti. Z toho důvodu starší oddíl 0/ je řazen za mladším oddílem 1/ atd…

1/ Panelová diskuse konaná dne 27. 6. 2019 na KJD         

            Pozvánka, úvod                                                                                            

            Odpověď pana Marka Čihaře                                                              

            Prezence                                                                                                      

            Přepis panelové diskuse                                                                   

Příloha – seznam restaurátorů varhan v ČR v r. 2019              

0/ Úvodní schůze konaná 15. 2. 2019 v Pianotéce                         

a došlé reakce na ni – M. Moudrý, R. Rejšek, Š. Svoboda, V. Honys, L. Rozsypal, P. Koukal, M. Poláček, V. Ponča, J. Gottwald

1/

K R U H  K L A V Í R N Í K Ů,  V A R H A N Á Ř Ů,  S T A V I T E L Ů  A  R E S T A U R Á T O R Ů  K L Á V E S O V Ý CH  H U D E B N Í CH  N Á S T R O J Ů  p ř i  A H U V (dále jen Kruh, nebo KKV)

si Vás dovoluje pozvat na

1. PANELOVOU DISKUSI O VARHANÁŘSTVÍ V ČR

koná se ve čtvrtek 27. června 2019 od 10 do 17 hodin v sále Konzervatoře a střední

školy Jana Deyla v Praze na Maltézském náměstí č. 14

Vážení a drazí přátelé,

pokusil jsem se mnohé z vás pozvat telefonicky, ale to je neproveditelné, doufám proto, že o

společné akci řeknete kolegům, protože by se o ní měli dozvědět všichni. Oč jde. Před rokem

a půl jsem převzal řízení našeho Kruhu a tím „zdědil” i varhanářskou problematiku. Z

popudu našich členů, především mého zástupce Martina Poláčka, se uskutečnilo dne 15. 2. t.

r. prvotní setkání několika varhanářů s organology. Usilovali jsme o toto setkání téměř rok, a

nebylo vůbec snadné ho dojednat… Vznikl z něho zápis, který jsme rozeslali napříč „branží”.

Jestliže ho nemáte, bude na našem setkání pro vás vytištěný spolu s některými reakcemi.

[pozn. – najdete ho od str. 79 tohoto materiálu].

Následně jsme vše probrali na naší řádné schůzi. Nabídl jsem, že by se Kruh pod mým

vedením pokusil věc převést na „vyšší” úroveň s tím, že by vznikla panelová diskuse

zainteresovaných lidí a stran. Ta by se ideálně v určitém časovém rozmezí předpokládajícím

uzávěrku – navrhuji dvou a půl roku – pokusila a) definovat co nejpřesněji problémy, které vás tíží, b) některé z nich v rámci našich možností řešit.

Překvapilo mě, kolik je kolem stavu a oprav varhan nejasností a nedostatků. Ty podle mě ani

nejsou zaviněny konspirací, jak si mnozí myslí, jako spíše tím, že starost o takové věci, jako

jsou varhany a budoucnost oboru, je prostě pro společnost okrajovou záležitostí. Leckdo si

myslí, že je o to nějak postaráno, jenže deus ex machina existuje jen v literatuře a na divadle.

Každý je na tu problematiku sám a někdy se proto projevuje přemýšlení o nápravě

bezradností až zoufalstvím, někdy jsou při vyhodnocování informací brány v potaz i nesmysly.

Je tedy naším prvořadým úkolem jasně formulovat myšlenky a vzájemně se o oboru

informovat a dojít k obrazu jeho skutečného stavu. Pokusit se věc systematizovat a když bude

zájem, tak i řešit.

Oslovil jsem proto řadu lidí z oboru a účast mi pro naše blížící se setkání přislíbil více než

tucet varhanářů, skoro všichni organologové, paní ředitelka z jediné varhanářské školy u nás

a také pár varhaníků a organizátorů. Dá se očekávat slušná návštěva, a to by bylo, aby z

takového souboru mozků nevzešlo něco kloudného. Naše panelová diskuse je zaměřena na

profesionály, ale nebráníme se i amatérům: někteří profesionálové jsou zavaleni svou činností

natolik, že jim i brání se s námi setkat. Prosím všechny, aby se na setkání snažili formulovat

myšlenky střízlivě, věcně a stručně, abychom se neutápěli v monolozích, vášních a

invektivách. Ze setkání provedeme opět zápis, který bude po schválení diskutujícími rozeslán

opět vespolek. Vymínil jsem si, že se náš Kruh bude o panelovou diskusi starat jen za

předpokladu vstřícnosti a otevřenosti jednajících. Doufám také, že se mezi Vámi najdou ti,

kteří na sebe vezmou případné úkoly, které z diskuse vyplynou. Pouhým debatováním se totiž

vpřed neposuneme. Nevím, zda bude tato panelová diskuse jediná, nebo se z ní vyvine něco

trvalejšího, to záleží na vás. Není ambice vyřešit všechno najednou.

Zve vás všechny srdečně

Jakub Zahradník, předseda KKV

PŘEDPOKLÁDANÝ PROGRAM

Hlavní téma: Jak systematicky a v rozumné míře zachránit fundus varhan v českých

zemích a průběžně o něj pečovat tak, aby se uchoval pro další generace.

Přivítání, představení přítomných, návrh programu (změny, doplnění)

1. KVANTIFIKACE A KLASIFIKACE

Varhany na našem území, jejich udržování a novostavby versus možné lidské a finanční

zdroje, aneb pokus o systematizaci.

– počet varhan a jejich rozdělaní na vzácné, důležité a ty ostatní, situace podle diecézí

– počet a typy českých varhanářů s ohledem na budoucnost; participace varhanářů ze

zahraničí?

– počet novostaveb v porovnání se zahraničím, české specifikum

– postoj církve jako hlavního majitele a správce, předpoklad vývoje financování

– je zájem o systematizaci? – např. dlouhodobý program pro dílny, provázanost s

varhaníky na aktualizaci stavu

– projekt na záchranu nejvzácnějších nástrojů v republice; projekt seznámení široké

veřejnosti s bohatostí našeho kulturního odkazu formou brožury, www stránek a

reklamy

– resumé, návrhy řešení, úkoly

2. BUDOUCNOST OBORU, ŠKOLA

Vysvětlení stavu; je kritika oprávněná?

– možnosti vzdělávání v oboru

– je dostatek adeptů (odkud se berou) a kolik jich v oboru zůstane?

– proč všichni pochybují o jejich umu

– škola v Krnově – co je potřeba změnit a je to možné?

– je zájem varhanářů školu podpořit?

– faktická provázanost s dílnami (praxe)

– zájem o učení na škole, zájem podělit se o know-how

– resumé, návrhy řešení, úkoly

3. DÍLČÍ OPRAVY, KONZERVACE, ÚDRŽBA, RESTAUROVÁNÍ

Téma trápící všechny.

– metodika restaurování, oprav a údržby, konkrétní zkušenosti a jejich relevantnost

– je všechno předmětem restaurování?

– vzdělávací semináře a workshopy cílené pro varhanáře; jaké, jak často, kdo uspořádá?

– systematické seznamování se zrestaurovanými, opravenými a nově postavenými

nástroji; hodnocení – není třeba všeoborová posuzovací komise, nebo komise

organologů?

– resumé, návrhy řešení, úkoly

4. LICENCE

Otázka respektování zákona.

– jsou podmínky pro získávání licencí správné?

– jednorázové licence, restaurování pod supervizí, odebírání licencí, obcházení licencí

– zapisování nástrojů mezi chráněné

– je nějaký plán změny podmínek? jsou ambice navrhovat změny v legislativě?

– resumé, návrhy řešení, úkoly

Rozloučení a co dál

Odpověď pana Marka Čihaře

Vážený pane Zahradníku,

děkuji za pozvánku, ale bohužel ten čtvrtek je pro mě totálně zaplněný den…

Asi před 15ti nebo 20ti lety jsem navštívil jednání KKV a hledal tam podporu pro regulaci tehdy se rozbíhající živelnosti ve varhanářství. Bohužel se ale ukázalo, že KKV nemá žádné pravomoce a prostředky tomuto fenoménu čelit. Chtěl jsem tehdy dosáhnout toho, aby živnostenské úřady neudělovaly bezhlavě živnostenská oprávnění na opravu hudebních nástrojů všem, kdo si o to požádají (bývalým číšníkům, řidičům autobusů, řezníkům apod.) bez potřebného strojního a materiálového vybavení, bez zkušeností, a aby se z oboru opravář hudebních nástrojů stala vázaná živnost, kde je nutno buď doložit vyučení v oboru, nebo se v otázce varhan k dotyčnému bez VL a k jeho zručnosti vyjádří KKV a bude fungovat jako takový cech. Tehdy jako diecézní organologové jsme takovou pomoc velmi potřebovali, protože při výběrových soutěžích, jsme se museli seriózně všemi došlými nabídkami zabývat, i když jsme předem věděli, že to dotyční vůbec neumí. Většinou zakázky získali podseknutou cenou (tehdy za rozhodující kritérium platily rozpočtové náklady). To se bohužel nepodařilo. Alespoň, že na ty památkově chráněné varhany bylo nutno získat (bohužel také později) licenci MK.

Zdraví Čihař  

22. 6. 2019

Informace, které jsem Vám poskytl pocházejí z chaotických 90. let. Ta situace byla ještě mnohem horší. Možná, že se od té doby trochu zlepšila. Tehdy jsem nashromáždil přes 300 adres firem a „firem“, které opravu varhan v Česku nabízely (v sousedním Německu jich neexistuje snad ani stovka). Byli to většinou jednotlivci, a adresy jsem získal z různých regionálních věstníků, časopisů a bulletinů. Asi spousta z nich už zanikla, ale další se zase objevili. Když jsem kdysi ta jména u solidních varhanářů prověřoval, ukázalo se, že je nikdo nezná, tudíž, že se v oboru nikdy nevyučili. Tím samozřejmě nechci říct, že ti, co nejsou vyučení, dělají špatně. Naopak, někteří strčí hravě koncesionované varhanáře do kapsy. Část těch vyučených zase nebyla ochotna přijmout jiný způsob než jen nějaké flikování, jak se to dělalo za minulého režimu, takže agónie varhan vesele pokračovala. Tehdy jsem právě pomoc KKV nutně potřeboval jako rozhodčího orgánu. Když jsme nějakého takového neumětela z nabídky vyloučili, vzal si zdatného právníka a pak nastaly problémy. Živnostenské oprávnění měl a nerozhodovalo, zda to byla tzv. živnost volná, kde nemusel prokazovat kvalifikaci. Tohle si dříve ohlídaly cechy. Tehdy se říkalo: „Chceš-li, aby zakázku dostal varhanář, kterého tam nikdo nechce, udělej výběrové řízení.“ Situace se dnes o dost zlepšila. Předně jako hlavní kritérium není cena jako dříve, a ve výběrovkách musí dotyčný prokázat kvalitu odvedené práce na jiných podobných nástrojích. Problém je ten, že často není znám stav varhan před opravou. Jen podle nějakého stručného, a ještě ne úplného soupisu prací bez potřebné fotodokumentace stavu před zásahem. Takže nebylo možné zjistit, co vlastně udělal a na připomínky obvykle reagoval, že ty a ty zásahy nepochází od něho. Zabýval jsem se také otázkou nějakého ceníku varhanářských prací. Je tam ale spousta proměnných, a ne všechny činnosti lze nějak ceníkovými položkami vyjádřit. Muselo by se jít cestou HZS nebo skupinových cen, případně R položek, podobně jako je to ve stavebnictví. Zkrátka investor musí do ceny vidět, aby dokázal posoudit případné vícepráce. Já jsem dělal 21 let diecézního organologa, a navíc stavebního technika arcibiskupství, takže vím, o čem mluvím. Můj nástupce Š. Svoboda je s problémy také dobře seznámen a od něho vím (protože jsem už několik let v důchodu a zabývám se jinými věcmi), že se mnoho k dobrému zlepšilo. Zákonný status má jen organolog při MKČR, který si může přizvat v rámci svého ustanovení i různé experty. Tehdy v počátcích mého působení to nebylo, a tak jsem byl na všechno sám. Bohužel KKV neměl žádné zákonné pravomoce, aby mě mohl podpořit a hledělo se na něho jako na spolek zahrádkářů. Nemohl tudíž navrhnout odebrání živnostenského oprávnění tomu, kdo soustavně pracoval laxně a nekvalitně. Navíc by musel často počítat s nákladnými soudními spory v případě, že by dokázal zdatný právník svého mandanta z problému vysekat. Má tehdejší úvaha spočívala v tom, že KKV se měl vyjadřovat k získávání oprávnění k živnosti na příslušném úřadu – Opravář hudebních nástrojů (jiná nomenklatura zatím neexistuje), posoudit zručnost a technickou zdatnost adepta vyučeného či nevyučeného, jeho zázemí, strojní vybavení apod. To bylo nutno prosadit zákonnou formou, jinak to vždy někdo smetl ze stolu. To se však nestalo.

Takže tolik málo k doplnění.

Zdraví Čihař    

24. 6. 2019

PREZENCE

účastníci panelové diskuse	Pozice	Člen
Benda Vladimír	Varhanář	KKV
Dlabal Petr	Varhanář	KKV
Esterle Jan	Organolog českobratrské církve evangelické
Gottwald Jan	Organolog olomoucké arcidiecéze
Heger Miroslav	Varhanář	Býv. předseda KKV
Honys Vít	Organolog českobudějovické diecéze a NPÚ
Hošková Klára	Restaurátorka
Koukal Petr	Organolog NPÚ
Krátký Jiří	Organolog ostravsko-opavské diecéze
Kypúsová Jana	Ředitelka SUŠ Krnov
Moudrý Martin	Varhaník	KKV
Nožina Peter	Varhanář
Pešava Josef	Varhanář	KKV
Poláček Martin	Varhanář	Místopředseda KKV
Ponča Robert	Varhanář
Ponča Viktor	Varhanář
Rejšek Radek	Organolog a kampanolog litoměřické diecéze
Stehlík Petr	Varhanář
Smyčka Štěpán	Varhanář
Svoboda Štěpán	Organolog pražské arcidiecéze
Turchich Filip	Varhanář	KKV
Vorlíček Marek	Varhanář	KKV
Vošvrda Martin	Varhanář
Zahradník Jakub	Skladatel, obchodník	předseda KKV

Přepis panelové diskuse

­

[Definitivní verze po korekturách, které zaslali pánové Koukal, Honys, Krátký, Vorlíček, Turchich, V. Ponča a paní Kypúsová; znění potvrdili pánové Gottwald a Svoboda, ostatní nereagovali, předpokládá se, že se zněním souhlasí.]

______________________________

Jakub Zahradník (dále JZ): Vážení přátelé, moc vás tady vítám a dovolte, abych přivítal paní ředitelku střední školy a konzervatoře Jana Deyla – paní Ostřanskou, která by vám ráda řekla pár slov.

Naděžda Ostřanská: Dobrý den, jenom úplně krátce. Moc jsem vás chtěla přivítat, vážené dámy, vážení pánové, a chtěla jsem říct, že je pro nás velkou ctí, že se zde scházíte. V historii škola něco takového nezažila, aby se odborníci z republiky scházeli právě u nás. Za to jsem moc ráda a jsem moc ráda, že pan Zahradník se takovýchto akcí ujímá, a skutečně Kruh klavírníků, varhanářů, který tak očividně pracuje, že nikdo o tom ani nemůže nevědět, že něco takového vzniklo. Jsem moc ráda. Přeji vám, aby se vám tady dobře rokovalo.

(potlesk)

JZ: Přátelé, kde se ocitáme. Ocitáme se v klubovně Deylovy konzervatoře a je to místo, kde se také scházíme s Kruhem klavírníků a varhanářů. Pro vaši představu: naposledy nás tady bylo třicet. Takže nás tady bylo ještě o něco víc, než je nás teď. Je to také tím, že klavírníků je ochotných se scházet poměrně hodně.

Co je Kruh klavírníků a varhanářů: je to spolek, který vzniknul ještě za starého režimu z jednoduchého důvodu. Nebylo možné vykonávat svobodně činnost, takže byla nutnost se shromažďovat, někde se organizovat. Na základě toho, že jste byli organizovaní, jste mohli třeba vykonávat varhanářskou profesi. Ovšem jak padnul původní režim a podnikání se osvobodilo, tím v podstatě skončil hlavní důvod pro vznik takového spolku. Nicméně, spolek zůstal existentní. Dokonce tady mám pana Hegera, který ho vedl kdysi přede mnou, což jsem se dozvěděl nedávno. Zkrátka spolek přežil. A teď se zdá, že je nová doba, kdy se asi hodí, že spolek existuje. Můžeme se začít věnovat varhanářské problematice, stejně, jako se věnujeme té klavírnické. Také se věnujeme restaurátorství klávesových strunných nástrojů a měli bychom se věnovat i stavitelství.

Spolek jsem převzal před rokem a půl. Měl dvanáct členů. Dnes je nás třicet, protože na každé naší schůzi někdo přibude. Scházíme se čtyřikrát ročně tady v této místnosti díky paní ředitelce, která nám ji poskytuje zdarma. Máme mezi sebou několik původních členů, například tady Martina Poláčka, který přišel s myšlenkou, že bychom se měli sejít s několika varhanáři a organology. Na základě toho vzniklo pilotní setkání u mě v obchodě. Předpokládám, že jste všichni dostali do ruky nebo jste četli – pakliže jste tam přímo nebyli – výstup z toho setkání. Jestli ne, tak si o to řekněte. Pošleme vám to všechno do mailu.

Byla to poměrně dlouhá schůze. Já jsem úplně mimo tento obor, protože jsem původně skladatel. Zabývám se spíš klavíry, takže pro mě to bylo otevření nového obzoru, který jsem vůbec neznal. Rozhodl jsem se, že tento rok rozhodně věnuji varhanářské problematice. Na to konto se nám podařilo zajistit toto setkání, které – troufám si tvrdit – je asi historické. Tak, jak jsem se to zatím dozvídal, nikdy se nepodařilo k jednomu stolu přivést tolik varhanářů, organologů a paní ředitelku jediné školy, která se zabývá výchovou nových lidí pro tento obor.

Já bych vás asi nejprve jmenovitě představil tak, jak vás znám, nebo byste se představili sami.

Inženýr Vladimír Benda, odborník přes elektriku v píšťalových varhanách.

Inženýr Martin Poláček, varhanář. To jsou členové našeho kruhu.

Pan doktor Honys je nejenom organologem v diecézi Českobudějovické, ale je zároveň jeden ze dvou organologů Národního památkového ústavu…

Vít Honys: …mimo jiné. Já jsem jinak památkář ještě na spoustu jiných věcí. Toto je pět procent mé práce na Národním památkovém ústavu. K tomu mám další restaurování ve víc než půlce Ústeckého kraje.

JZ: …Není to tak jednoduché vás představit všechny.

Filip Turchich, který vzešel z dílny Martina Poláčka. Dnes dělá u kolegy, který sedí vedle něho, což je Marek Vorlíček, významná dílna od Domažlic. A Filip se ujal v našem Kruhu organizační

práce, což se mi strašně líbí, protože je to mladý člověk. Myslím, že budoucnost toho oboru patří takovým lidem.

Dále Marek Vorlíček, majitel firmy a význačný dirigent a sbormistr.

Pan Gottwald z Olomouce. Olomoucký organolog, který nám napsal úžasný materiál. Četli jste ten materiál? Zvedněte ruku, kdo to nečetl. Pět. Musíme vám potom poslat, co nám napsal pan Gottwald o stavu varhan v jeho diecézi a jeho pohled na věc. Strašně důležité.

Toto je Petr Dlabal, polovina vedení firmy Dlabal-Mettler.

Tady pan doktor Koukal. Toho nemusím představovat, toho asi musíte znát všichni. Vrchní organolog – památkář.

Dále pan inženýr Miroslav Heger, který je z Hořovic. Varhanář a zabývá se i klavíry, protože mi jednou na koncertě naladil klavír. Dále zde…

Martin Vošvrda, čerstvý varhanář.

JZ: A děláte někde sám nebo u někoho?

Martin Vošvrda: K varhanám mě přivedl pan Bok, přes pana Valentu jsem skončil tady zatím u Petera Nožiny.

JZ: A vy?

Tomáš Smyčka: Já jsem Tomáš Smyčka a pracuji u pana Valenty.

JZ: Aha, výborně. Jsou to dost mladí lidé, na pohled. Koho tu máme dále?

Viktor Ponča: Viktor Ponča, varhanář, varhaník.

JZ: Pan doktor Ponča, a vedle něho pan Robert Ponča, jeho bratr, varhanářství Robert Ponča. Tady pan Viktor Ponča, jakmile jsem rozeslal závěry z našeho prvního setkání, to jako první odpíchnul tím, že na to reagoval. Což vyvolalo lavinu zájmu.

Támhle je pan Štěpán Svoboda, který je arcidiecézním organologem v Praze.

Vedle něho další organolog, pan Jiří Krátký, Opava, Ostrava.

Tady je varhanář pan Peter Nožina s paní Hoškovou, která – jak jsem se dozvěděl – je restaurátorka…

Klára Hošková: …já to vždy prezentuji tak, že dělám Petrovi to pozlátko na ty jeho „vnitřnosti“, čili pozlacování a tak dále.

JZ: Dále paní ředitelka z krnovské školy Jana Kypúsová, a ještě já, Jakub Zahradník.

Připravil jsem si dnes ráno takový úvodní proslov. Včera jsem byl účasten setkání společnosti Pro varhany. Víte o tom nebo ne? Někteří z vás tam možná byli. Byl jsem tam odpoledne – to už tam nebylo tolik lidí.

Samozřejmě, že nemám takovou představu, že jsem se teď objevil na scéně já a Kruh, a my to tu teď všechno zachráníme. Ale myslím si, že bychom se mohli pokusit o jednu věc, a to je cílem našeho setkání, které by mělo být prvním setkání z vícera. Nazval jsem ho panelová diskuse a do doby ukončení mého mandátu ve vedení našeho spolku zbývá doba ještě dvou a půl let, abychom měli nějakou uzávěrku… Během té doby bychom se měli pokusit definovat hlavní problémy celého oboru a záchrany varhan v naší republice. A měli bychom to za těch dva a půl roku nejenom definovat, ale udělat takové kroky, které by se pokusily vyřešit všechny principielní záležitosti. Setkal jsem se samozřejmě s tím, když jsem všechny začal obtelefonovávat, že každý sedí někde ve své dílně nebo u varhan a má všelijaké názory. Dost často i třeba předpojaté názory vůči někomu dalšímu nebo dalším lidem a k tomu, co dělá někdo jiný. Ale když potom mluvíte s těmi lidmi jednotlivě, pochopíte jejich duševní obzor a dostanete se do setkání s nimi třeba tak, jako se dnes společně setkáváme…

Přišel pan Stehlík: Dobrý den. Já jsem Stehlík.

JZ: …najednou zjistíte, že se s nimi mluvit dá. Když půjdete někam do hospody nebo na ulici a budete se bavit s lidmi, třeba zjistíte, že nějaké procento jsou pitomci. Ale když budete mluvit s lidmi okolo varhan, tam bych řekl, že těch pitomců je velice malé procento. Teď tu vytváříme něco, co jsem nazval „brain trust.“ Ve slově trust – což jsem si vypsal ze slovníku – je důvěra, víra, svěřenectví, správa majetku a spoléhat se. To je výhoda i nevýhoda angličtiny, že jedno slovo znamená strašně moc významů. Asi už nebude o moc více lidí v této republice, kteří by dokázali ještě posílit naši mozkovou schopnost něco vyřešit. Dovolil bych si vám důvěřovat, a ještě vám říci, ať pozvete příště někoho dalšího (důležitého).

Setkal jsem se s těmi lidmi ze spolku Pro varhany. To jsou lidé, kteří už dělají něco daleko déle než já. Mají to už dokonce v pokročilé fázi. Týká se to hlavně varhaníků a mimo jiné jsem si tam zakoupil včera tuto knížku, kterou vám tímto zde ukazuji. Řekl jsem našim kolegům, aby sem nějaké výtisky přinesli. Máte nějaké nebo ne? Já to kdyžtak nechám kolovat. Její autor, Vít Havlíček, by měl být také naším členem a měl by být teď tady…

Filip Turchich: Kdyby to někoho zaujalo, mám na něj kontakt a je možné si ji objednat. Stojí 550 korun.

JZ: Člověk, který je schopen o tom přemýšlet a psát, a dokonce dělat fotografie, sestrojit dohromady knihu, je nenahraditelný. Takové lidi bychom nutně potřebovali. V našem Kruhu pořizujeme veliké písemné dokumentace. Při každé naší schůzi přinesu spoustu materiálů nakopírovaných pro naše členy. Naši členové dále vytvářejí další materiály, což je velmi podstatné, když budeme chtít mluvit s jinou než naší veřejností. Ne s tou odbornou, ale s všeobecnou veřejností. Musíme být velmi dobře vybaveni.

Chybí tady zatím v nějaké míře varhaníci. Někdo z vás jistě hraje, ale myslím varhaníci jako profesionálové. Možná také kněží, ale zatím budeme rádi, když se sejdeme v tomto posazu a něco dáme dohromady. Napsal jsem si: „Kdo o to stojí, nesmí být přehlédnut. S lidmi se musí mluvit, lze je někdy i přesvědčit, a první dojem neuděláte dvakrát.“ Včera jsem se dozvěděl na krátké přednášce zde pana doktora Koukala, že jsme v době konjunktury, což asi všichni tušíte.

…A tady máme dalšího pána.

Jan Esterle

JZ: …To je organolog Českobratrské církve evangelické. Tak už jsme skoro kompletní.

Já jsem se včera dozvěděl, že teď je doba konjunktury. I když peníze všeobecně nejsou, tak je momentálně více peněz, než je možné uskutečnit práce. Z toho vyplývá – a to, co říkal minule pan Svoboda – že církev nebude mít do budoucna tolik peněz na opravu varhan. Zároveň říkal tady pan doktor Honys, že doběhnou evropské dotace a začnou tuhé časy. Časy mohou být tuhé do takové míry, že by to někoho z vás položilo. Myslím, že je teď na čase anticipovat situaci a něco s tím udělat. Začít s tím teď něco dělat. Ale jak? Měli bychom z varhan udělat celospolečenské téma, což je jediná možnost, jak upozorníte společnost na to, že tu existují varhanáři a varhany a dokonce, že se na ně hraje. Lidi s údivem zjistí, že máme nejenom pivo, hokej a biatlon, ale i varhany. Je tu spousta možností, jak většinovou společnost oslovit.

První věc, která mě napadla, když jsem se díval do knihy pana Havlíčka: je tam spousta varhan v dezolátním stavu. Řekl bych, že je to takový obraz naší duše. Myslím, že by to mohlo být docela přitažlivé téma. Další věc je, že máme zřejmě druhou největší sbírku varhan na člověka na světě, jak jsem se dozvěděl od pana doktora Koukala. Co je také kuriózní, že není spočítaný celkový počet našich varhan. To je absurdní situace. Naším úkolem je varhany spočítat. Vymýšlel jsem, jakým způsobem se dají spočítat, protože není v silách jednotlivce to udělat. Vím, že třeba pan Štěpán Svoboda má stránky, kde se o to pokusil, jestli se nemýlím, je postihnout, ale zůstalo to myslím v torzu. Není v silách jednoho člověka takovou věc dát dohromady. Mám pravdu nebo ne?

Štěpán Svoboda: Základním účelem těch stránek není udělat pasport varhan. Má to vůbec smysl? Existuje snad pasport klavírů?

JZ: Pasport klavírů neexistuje, protože klavírů je v republice odhadem snad něco kolem půl milionu, aniž by to někdo věděl přesně. Kromě toho se jedná o soukromý majetek.

ostatní: To jsou varhany většinou taky – soukromý majetek církve, fyzických osob, hudebních spolků, obcí…

JZ: Chcete mi říct, že padesát procent varhan je mimo církev?

Miroslav Heger: To bude méně. Ale ještě je otázka, jestli elektrofonické varhany jsou varhany.

JZ: Elektronické varhany nejspíš varhany jsou…

Miroslav Heger: Potom je to úplně mimo. To už se potom nedá vůbec zmapovat. Ty se musejí vyčlenit, protože těch je nekontrolovaně.

někdo: To si musíme si tady stanovit, co ještě považujeme za varhany a co už ne. Někdo může varhanami nazývat harmoniku.

JZ: Ještě existují harmonia, pozitivy…

všichni: Pozitiv jsou varhany.

JZ: A pak jsou ještě ústní varhany šeng, a ty by možná v schengenském prostoru mohly být docela úspěšné… 🙂

někdo: Musíme si říct, jestli považujeme za varhany něco, co nemá píšťaly.

některý z organologů: Já bych se zaměřil na to, zda má cenu udělat ten pasport. Myslím, že většina nás v diecézích to má nějakým způsobem zmapované, kde se co nachází. Ale proč to dávat dohromady – za jakým účelem?

JZ: Já bych to dělal z několika důvodů, mohu-li navrhnout. Za prvé bychom zjistili, kolik jich je. Za druhé bychom zjistili – nebo to asi víte – které z nich jsou nejcennější.

ostatní: To víme.

JZ: Pak bychom zjistili, které jsou důležité. To taky víte?

ostatní: Ano.

JZ: Dobře. Pak bychom zjistili, které jsou nedůležité.

Jiří Krátký: Co to je „nedůležité“? Já mohu říci jako diecézní organolog, je spousta varhan, které, dejme tomu, historicky zase tak extra cenné nejsou. Je tu nástroj, který je celkem dobře technicky udělaný, pro danou farnost má samozřejmě smysl, takže pro ni je důležitý, v dané obci taky. Z hlediska celorepublikového to unikát není. Dělat nějaké kategorizace, jako se dělaly kategorizace různých památek za doby minulého režimu, žádný smysl – aspoň pro mě – nemá. Samozřejmě vím, které nejcennější varhany v diecézi máme, kolegové určitě taky. Ale říkat toto je nástroj nedůležitý, na ten se vykašleme, je podle mě kontraproduktivní, už jen pro tu konkrétní farnost.

(Poznámka zapisovatele – na pultech knihkupectví se později, v roce 2019 objevila velkoformátová publikace Nejvýznamnější varhany České republiky od přítomných Jiřího Krátkého a Štěpána Svobody, informace, která na tomto setkání nezazněla.)

JZ: Dobře. Myslíte si, že jsme schopni udržet v chodu všech sedm tisíc varhan?

(dlouhé ticho)

Vít Honys: Nemůžeme to říci, protože nejsme ti, kteří jsou těmi hybateli. To je závislé na té konkrétní farnosti. Můžeme to třeba jen ovlivnit. Závisí to nejen na farnosti. Řada varhan se v současnosti předává do majetku obcí. Majetkové poměry se v současnosti velice mění. Stále také ještě dochází k tomu, že se v kostelích krade a kradou se a vykrádají i varhany. Bohužel musím konstatovat, že třeba z těch jihočeských za těch já nevím 15 let už zmizely záhadným způsobem zhruba tři nástroje. Částečně v důsledku stavebních firem, ale prostě zmizely. Někdo je stopil.

Miroslav Heger: Celé varhany? Včetně skříně?!

Vít Honys: Malé. Včetně skříně.

Štěpán Svoboda: Myslím, že by se to mělo rozdělit na dvě části, a to podle předmětu zájmu. Je předmětem zájmu pravděpodobně Státní památkové péče, aby měla nějakou kategorizaci varhan. Což v podstatě existuje jako movité kulturní památky, dejme tomu v prohlášené ochráněné varhan o chránění, a pak dejme tomu diskutovat o nějakém rozšíření. A pak je druhý předmět zájmu, a to je zájem vlastníků, a těch je zhruba takový počet jako je počet varhan. Ale jinak si myslím, že tohle je neřešitelná situace, o které nemá smysl diskutovat. Protože varhany mohou být z pohledu historického a organologického i z pohledu zájmu památkové péče extrémně cenné, ale ten vlastník o ně vůbec nebude mít zájem.

Filip Turchich: …A naopak…

Štěpán Svoboda: Kdo pak může mít zájem je zachránit? Tak to myslím, že tady nevyřešíme.

JZ: Jak vidíme z příkladu některých našich politiků, překračovat mantinely lze. Já si myslím, že i my můžeme z titulu našeho Kruhu vstupovat do jednání i s majiteli varhan.

Štěpán Svoboda: Dobře dám tedy příklad. Je někde opuštěný kostel a v něm jsou varhany jedny z nejcennějších v republice. Jak do tohoto chcete zasáhnout?

JZ: Jednoduše. Právě tím, že na ně poukážu na veřejnosti: „Podívejte se, tady jsou cenné varhany, situace je neřešitelná a pojďme s tím něco udělat.“ …pan Esterle…?

Jan Esterle: Já bych jenom doplnil k tomu, co tady řekl pan Svoboda. Tam je zásadní problém v tom, že tyto lokality, o kterých on mluví, jsou do značné míry vyloučené lokality v tom smyslu, že tam prostě nejsou lidé, kteří by měli tu sílu – to je jedno jestli z církve, obce, nebo z magistrátu – pořídit projekt, který by těm varhanám zajistil dlouhodobou životnost: To znamená, že se na ně bude hrát, že se tam budou organizovat koncerty a podobně. Protože je to tak odlehlé, že i kdyby se to spojilo s nějakým nádherným festivalem, tak je tak složité tam dostat ty lidi, že do toho projektu prostě nikdo nepůjde.

JZ: Právě naopak, protože když je něco strašně složité, tak je to současně strašně přitažlivá záležitost. Když se dělá někde nějaká technoparty, kam nikdo nemůže dojet, tak tam přijede dvacet tisíc lidí.

někdo: No, protože tam je dvacet tisíc cílových osob, které mají zájem tam dojet. Ale vezměte si, že máte oblast, kde máte cenné varhany a v té oblasti není třeba možné udržet funkční obchod.

JZ: Já to mu rozumím, ale to je obraz té naší reality. Bavíme se zřejmě především o Sudetech?

Petr Koukal: Můžu-li, to jsme poněkud uhnuli od toho, o čem pan Zahradník začal mluvit. On nemluvil o nějaké konkrétní kategorizaci. Samozřejmě, jak už tady bylo řečeno, v památkové péči kdysi byla kategorizace. Dneska jsme proti tomu, my nechceme kategorizaci památek. To je první poznámka. Druhá poznámka, on mluvil o obecné snaze přitáhnout většinovou společnost. A já si nemůžu pomoct, tato myšlenka je podle mého názoru snad jediná, která může zabrat. Tady vůbec nejde o to, jestli tam nikdo nepřijede na nějaký koncert. Tady jde o něco jiného. Tady jde o to povzbudit vědomí, že tu je jakési kulturní bohatství, a že se s ním něco děje, co je vyloženě nepatřičné. Čili naopak, já si myslím, že tato myšlenka by měla být dobrá. A když tady říká Štěpán Svoboda, že je jedno kolik je kde jakých varhan, že je v zájmu památkové péče to zjistit, tak vůbec ne. Ale to bylo míněno jinak. To bylo míněno tak, že pokud já tvrdím, kolik je u nás varhan, je to částečně opřeno o realitu a částečně o odhad. Ale my bychom potřebovali reálný počet hlavně od vás, protože vy víte, kolik máte varhan. Ne, že si to budete obrazně řečeno schovávat. Naopak, pyšněme se tím, že je máme a mluvme o tom, protože – včera jsem o tom mluvil na konferenci Pro varhany – dneska už máme údaje, které můžeme srovnávat s Evropskou unií a nejen to, s celou Evropou, kde ta čísla sedí, protože tam jsou většinou kvalifikované odhady, ne-li naprosto přesné propočty varhan v jednotlivých zemích. Samozřejmě, to se netýká jen varhan v katolických nebo evangelických kostelích, ale všech varhan. Když se bavíme o varhanách, tak vás také nezajímá, která církev je vlastní, ale vás zajímají varhany jako takové. Čili ten celkový počet se týká, jak bylo správně řečeno, i soukromých nástrojů, a to všechno by mělo být – když vám teď vlezu do zelí – v pohledu každého varhanáře. Ale to je přesně to, o co, pokud jsem správně pochopil, vám jde – jít do toho celku a dávat najevo „my tady něco máme“, čili nekategorizovat – tohle je církve, tohle ne. Samozřejmě, že většinou je to v moci církve katolické, proč ne. Ale pojďme z toho udělat přednost. A čím budeme přesněji vědět počet nástrojů, tak tady nejde o to říci „tyto jsou cenné, na ty půjdou peníze“; ty tam takto nepůjdou nikdy, nedělejme si iluze. Vždycky budou převažovat záležitosti, jak bych to nazval, místních významů, místních celostátních významů a samozřejmě ekonomické situace. Ale tady jde o to mít argument, který můžeme opakovaně veřejnosti předkládat a opakovaně říkat „prosím vás, tady se něco děje, co by se dít nemělo“. My máme něco, co je součást naší kulturní identity.

JZ: My si nemusíme za každou cenu rozumět, potřebujeme si vytříbit myšlenky. Zkusme se posunout dál. Představte si, že bychom měli možnost přístupu k velikému balíku peněz. Takový přístup existuje. Když půjdete za někým, ať je to kdokoli, po kom budete chtít peníze – a může to být i široká veřejnost, například platforma Hit Hit, což je systém, jak přes internet oslovit veřejnost. Když veřejnost zaujme a vy pro ni máte nějaké benefity, tak vám veřejnost pošle peníze. Když chcete zaujmout veřejnost, tak musíte znát přesně svoje okolnosti a být přesvědčiví. Když se vás někdo zeptá „a jak to s těmi varhanami je? A vy začnete odpovídat „no víte, ono je to složité“, tak jste skončili. Vy musíte říct – „ano, je tady 7000 varhan, 150 jich je světově vzácných, další soubor 500 varhan je velice hodnotný, pak jsou varhany, které jsou hodnotné pro konkrétní místo a pak je tady 3500 varhan, kterým hrozí zánik, protože nikdo nechodí do kostelů, protože se k nim nemůžeme dostat… A tohleto lidi probudí, řeknou si „jak je tohle možné?“. Já myslím, že byste měli začít shromažďovat informace, a tím místem by třeba mohly být stánky našeho Kruhu (www.kruhkv.cz – pozn. zapisovatele) a zavedl bych takovou pozici, teď se nesmějte, nazval bych to „strážce varhan“, že by každé varhany měly takového svého strážce, někoho, kdo o nich něco ví. A ten by je měl na starosti. Samozřejmě ne tak, že by řekl, já jsem teď strážce varhan a ty varhany se kompletně předělají. Přirozeným strážcem varhan si myslím, že je varhaník, co myslíte?

Miroslav Heger: Ne, přirozeným strážcem varhan je farář, nebo kdo to má pod palcem. Varhaník je „pouze“ hráč. Jako u auta je majitel auta a něco jiného je šofér.

JZ: Děkuji moc za tuto připomínku. Jak jsem se včera zúčastnil přednášek spolku Pro varhany, byl tam varhaník z Ameriky pan Paukert, a ten tam řekl jednu věc, kterou si možná nikdo z vás nedovedete představit. On řekl, že varhaník v Americe je partnerem místního faráře, kněze, duchovního, a že je on zodpovědný za to, kdo bude chodit na jeho hudbu do kostela. Čili on rekrutuje lidi, aby přišli do kostela, protože on tam hraje na varhany…! A ta varhanní hudba, a to už se zase nebude líbit církvi, je tam povýšená a ten varhaník je pro toho kněze důležitým člověkem, protože mu dodává lidi na jeho bohoslužbu.

Jan Gottwald: Ono se tohle děje i u nás v některých farnostech. Samozřejmě, že nikdo to asi neřekne nahlas. Jsem z Olomouce a tam to fungovalo dlouhé roky v souvislosti s varhanním festivalem, že lidé, kteří nejsou vyloženě věřící, do kostela chodili vyloženě proto, že tam byl vynikající varhaník a hrálo se tam výborně, u Svatého Mořice.

JZ: Čili tady máme metodu jak na to.

Martin Poláček: Ono to tak v některých farnostech funguje.

Jiří Krátký: To je samozřejmě ideální stav, ale musíme si uvědomit i tu realitu, která není růžová ani na Západě. Je spousta kostelů ve Španělsku, v Německu, v Anglii a podobně, které se prodávají, zavírají, bourají, stávají se z nich tělocvičny atd. Dokonce před měsícem vyšel článek, jak prý by bylo perfektní a že by se to určitě líbilo papeži Františkovi, kdyby se kostely přestavěly na mešity, že by se v nich udrželo sakrální využití. V mešitě ale sotva bude nějaký varhaník. Problém spousty kostelů jsou, že varhany v nich jsou pěkné, i funkční, ale není nikdo, kdo by na ně hrál. Bydlím v okrese Bruntál, o nedělích hraji v deseti kostelích, kde hraji jenom já a kdybych chtěl, tak můžu jezdit ještě do dalších. A to jsou historicky cenné varhany, které když nesežere červotoč ještě můžou fungovat dalších 50 let. Ale v kostele, kde máte tři lidi na Boží hod velikonoční, tak tam těžko bude nějaký strážce varhan, protože tam máte potíž sehnat kostelníka, který ten kostel otevře a zavře.

JZ: To je pravda, jezdím po republice a chodím na mše v různých kostelích. Já si nemyslím, že tuhle věc jsme schopni zvrátit, ale možná jsme schopni daleko více, než si myslíte to ovlivnit. Nazval jsem si to ne „milion chvilek“, ale „miliarda pro varhany“. Já se nechci navážet třeba do golfu, ale kolik může stát jedno nevrcholové setkání golfistů? Třeba tolik co oprava jedněch varhan? Nebo kolik stojí jedno mistrovství světa v hokeji? Možná tolik, kolik se dalo do varhan za posledních deset let. A ty varhany jsou naše identita zrovna jako hokej…

Peter Nožina: Já to doplním. Za poslední roky se setkávám s mnoha lidmi, kteří do kostela vůbec nechodí, ani na koncerty, ale komukoliv řeknu, co dělám – že se zabývám varhanami, všichni na to reagují pozitivně. Takže ten potenciál v těch lidech je, jen je potřeba najít nějakou cestu, jak je oslovit, aby o to byl větší zájem, protože řeknou: „když jsem slyšel varhany, tak jsem měl úplně husí kůži“. Je to ale stále obor na okraji společnosti, a i když už je toho v médiích docela dost, různé reportáže o Svatém Vítu a podobně, tak lidé stále nemají o varhanách povědomí.

JZ: Já vidím krásný příklad právě v té sbírce na metropolitní varhany, pan Svoboda by nám o tom řekl třeba víc…

Štěpán Svoboda: Okolo té sbírky se pohybuje třeba sedm osob, takže je to práce obrovská, ostatně jako s každou sbírkou, včetně marketingu a PR kolem.

JZ: Tohle je věc, která se prostě podařila. Tam se vybrala už částka vyšší, než bylo potřeba…

Štěpán Svoboda: Tady platí asi nějaké obecná pravidla o dárcích, že když se to nějakým způsobem zpropaguje a je to na jasný, konkrétní cíl a je to celé průhledné, tak ti dárci to dají a dají opakovaně. Ale jedná se o dobrou propagaci, cílené oslovování a musí být důvěryhodný partner.

JZ: Takže vidíte, že metodu známe. Takže použijeme stejnou metodu na všechny ostatní varhany v republice, a nevidím žádný důvod, aby se nevybraly peníze za deset let, třeba.

Jan Gottwald: Já bych to možná vzal z druhé strany. Jak jsem dostal reakci na to, co jsem napsal, od řady lidí, co se kolem toho pohybují, tak vlastně ten pohled, který máme, je vlastně v reálu opačný, než by mohl být. Podívat se, jak vlastně ta farnost v rámci katolické církve funguje. Základem je skutečně to, aby lidé do kostela chodili a vytvářeli skutečné společenství. A když ta farnost bude opravdu živá, tak ve většině případů se pak věci ve většině případů skutečně řeší. A to nejenom té stavební povahy, jako jsou výmalby, zdivo a tak dále, ale že se pořizují zvony, opravují varhany, a že i ta farnost následně začne sama pořádat třeba festivaly hudby a různé akce kulturní povahy. Takže jeden pohled, o kterém se celou dobu tady bavíme je, jak pomoci přímo těm varhanám, ale podle mě je důležitější vnímat to tak, že by do mělo jít z opačné strany. Že by měli ti věřící fungovat ve farnosti a spíše se zabývat religiozitou, a jakmile budou tyto „buňky“, tak se věci budou řešit samy.

Vít Honys: Já zase postřeh možná trošku podobný, ale zase z úplně jiné oblasti, z té sudetské. U nás ta hustota farností je úplně minimální, jejich okruhy jsou obrovské a dochází v celkem velké míře k tomu, že se řada těch kostelů – dřív to byly jen stavby, ale dnes je to už i to vnitřní vybavení i s těmi varhanami – tam kde je ta vůle, převádí do péče obce. A já musím dodat, což je pozitivní, že první, co tu obec v interiéru zajímá, jsou varhany. Že až dokončí stavební úpravy, chtěli by ty varhany zprovoznit. A velmi správně uvažují, že ty varhany jsou něco, co ty lidi přitáhne, osloví. Řeknu třeba konkrétní příklad – Vidhostice na Podbořansku, kde je vlastně jeden člověk a jeho rodina občanským sdružením. Došlo tam ke zřícení věže, která zdevastovala celou – naštěstí nepůvodní – vzduchovou soustavu Schmidtových varhan. Začali jsme těmi varhanami, on ještě dostával dotaci na tu věž, ale odpíchlo se to od těch varhan a s dostavbou věže se vlastně zrestaurovaly varhany a ten první koncert byl narvaný. To je velmi pozitivní.

JZ: Tam, kde to funguje, nejsme potřeba. Pokud se týče pastorace, přitáhnout lidi do kostela, od toho jsou tady církve, to jsou odborníci, kteří se na to zaměřují, a to z pohledu našeho Kruhu nemá smysl suplovat. Já jsem se před časem pohyboval v jedné obci v Novohradských horách. Uprostřed obce stál zdevastovaný kostel. Nadchl jsem sedmnáct lidí a jako občanské sdružení jsme nastartovali opravu toho kostela, který má dnes novou věž s hodinami, střechu i podlahu a je staticky zajištěný.

Přišel pan Pešava

JZ: Ale co chci říct. Navzdory opravě – a dokonce tam někdo věnoval harmonium – se nepodařilo ustavit obec věřících a mše se tam koná pouze příležitostně. A to je takový příklad, jak to také funguje v Sudetech. Takže podle mě bychom se měli zabývat varhanami celoplošně a na internetových stránkách by měly být příklady, jak to funguje tam a jinde a nevím, jestli by se neměla vytvořit soutěž podobná té o nejkrásnější vesnici nebo zahradu – o nejlepší farnost a nejkrásnější varhany. Myslím, že bychom se měli zabývat tím, co je vzácné, a tím, co je v ohrožení.

Petr Koukal: Já budu reagovat trošičku na to, co říkal pan Gottwald. Jestli jste četli jeho příspěvek, který rozeslal písemně – je nesmírně cenný, protože obsahuje konkrétní data. Když to vezmeme sociologicky, tak vlastně tam je doloženo, že současná situace, jak teď bylo řečeno, je taková, že obecně – netroufnu si říci religiozita, to bych přeháněl, ale – návštěva kostelů je velmi kritická. Dále říkal doktor Honys – a velmi správně – že teď se objevuje sociologicky tendence jiná, že totiž o památky a naštěstí i o varhany se začínají zajímat lidé, kteří by normálně do kostela nepřišli. A to je ta známá zkušenost, že dneska o restaurování a opravy varhan mají někde více zájmu na obci než na faře. A to je druhá kapitola, která jako by šla proti tomu, co říká pan Gottwald. Já se domnívám, že přesně o to vám asi jde. Tady jde o to vytvořit v obecné rovině povědomí a uhánět vlastně jednotlivé lidi, ať už chodí do kostela nebo ne. Zase budu citovat jednoho zde přítomného varhánáře, který je v tomto nesmírný optimista, že dokonce trošičku nakazil i mě, který tvrdí „…oni ti lidé do kostelů začnou chodit“. Čili berme v potaz, že ne teď. Možná ne za deset let. Doufejme, že budou. Ale my musíme řešit situaci teď. Teď jsou ty varhany ohrožené.  Čili, ne vymlouvat se na to: „teď nám nikdo nechodí, teď na to nebude nikdo hrát“. Víme dobře, že u varhan to není otázka, když to hodně přeženu, deseti let. Pokud se dobře opraví, pokud je ten nástroj kvalitní, on přežije víc než deset let. Čili my máme šanci teď – pokud ještě jakžtakž nějaké ty peníze jsou (nikdo nevíme, co bude), vytvořit situaci, že teď se vlastně spousta nástrojů může opravit s nadějí – a to je i mé přesvědčení – že v budoucnosti skutečně o tyto nástroje znova bude zájem. A pak tedy, kéž by se splnila obnova religiozity i ve formě návštěvy kostelů, a potom vůbec kulturní obnova úrovně lidu obecného. To už je věc jiná. Ale, prosím pěkně, a tak jsem to i pochopil, vám jde stejně tak o to, co jsem se teď pokusil naznačit: Pojďme to řešit hned.

Martin Poláček: Nejlepší jednání a situace je, když v těch farnostech je jeden člověk, nebo skupina lidí, kteří se pro to zapálí. Ale většinou je to na jednotlivci, který za tím jde a vyřizuje všechny věci, je takový styčný důstojník, a pak se podaří všechno to, co léta nešlo. To že tam není návštěva, že ten nástroj chátrá, to nás myslím neopravňuje nad ním zlomit hůl. Nechat to být a říct, „jo, to je marné“.

Miroslav Heger: Když se na to člověk podívá trochu ze širšího nadhledu, tak je někdy dosti kontraproduktivní, když se zdůrazňuje vlastnictví, že ten kostel patří třebas katolické nebo evangelické farnosti. Když tam chci lidi vtáhnout, je asi výhodnější zdůrazňovat „kostel je zde pro všechny“ a věřící si tam občas udělají bohoslužbu… Aby ten kostel prostě žil…

Martin Poláček: …Muzika je pro všechny…

Miroslav Heger: …Lidé, kteří třeba nemají žádné religiózní zájmy, když vidí, že ten objekt žije, tak pro ně není problém, když se třeba udělá sbírka, přispět. Ty varhany jsou tak trochu takový středobod. Ve skutečnosti je to v uvozovkách „ta poslední věc v kostele“, protože ten nejdřív musí být po stavební stránce v pořádku, jinak to nemá smysl. Následnými stavebními pracemi by se znehodnotila celá práce na varhanách. Ale co by možná bylo dobré v těch kostelích, které nefungují: Kdyby bylo možno udělat nějaký registr, a ty varhany třebas zadarmo dávat k dispozici farnostem, které varhany nemají, nebo mají takové, které nemá smysl opravovat.

Filip Turchich: Jestli by ten výstup z toho, o čem se bavíme, byl: Kruh může udělat nějaký PR mustr pro zájemce, když se třeba někdo ve vesnici rozhodne, že chce opravit varhany, tak třeba organolog řekne „podívejte, já na to ty kapacity nemám, ale tady je Kruh a tam je člověk, se kterým se spojte, a ten vám řekne co a jak je potřeba“, zkusit prostě najít mustr pro nějakého takového nadšence, aby v tom nezůstal sám.

Miroslav Heger: To si snad organologové ohlídají, když je to jejich práce.

Jan Gottwald: Jestli můžu pár poznámek k tomu, co tady zaznělo. Reakce na pana Hegera spíš… Ono stejně ve výsledku si musíme uvědomit, že ten kostel bude vždycky místem toho kultu.

Miroslav Heger: To nepopírám.

Jan Gottwald: My, když ty varhany opravíme a budeme se tvářit, že je to pro všechny, tak víme, že ta pravidla hry, aspoň tedy v katolických kostelích, jsou pořád docela ostrá a budeme se vždycky řídit nějakými pravidly, co se tam smí a nesmí.

JZ: To je přece jasné. Napadá mě takový příměr. U hudebního divadla se vždycky argumentuje tím, že na muzikál chodí lidé, kteří by jinak ani nepřišli do divadla. To je sice pravda. Ale na druhou stranu, myslím si, že nadále nebudou chodit do divadla. Dám vám ještě jiný příklad. Staral jsem se o program v literární kavárně. Tam to fungovalo tak, že jedni lidé si chodili do kavárny posedět, popovídat. A když byl v kavárně večer program, tak jsem si myslel, jak to bude úžasné pro tyto návštěvníky, kteří už v kavárně jsou, že v ní zůstanou a budou zvědavi na ten program. Vůbec ne. Všichni odešli. A přišli úplně jiní lidé na ten program. Skončil program a myslel jsem si, jak bude výhodné pro tyto návštěvníky programu v kavárně zůstat. Jenže ti v kavárně nezůstali, všichni odešli. A vrátili se zpátky zase ti, co tam seděli předtím celý den! My nezměníme návyky lidí. O tom, co se děje v kostele, pokud není odsvěcený, rozhoduje kněz, farář. Lidé o tom většinou nemají ponětí. Třeba když se tam odehrávají koncerty, tak nesmějí samovolně pohnout s oltářem a podobně. Proto jsem v tomhle skeptik a myslím si, že tohle není ta úplně přesně cesta – z důvodu toho, co jsem říkal o muzikálovém divadle: Ano, lidé možná přijdou do kostela na varhanní koncert, ale nebude to ještě znamenat, že ten kostel bude živý. To by se tam koncert musel konat každý měsíc, a na to, kromě největších měst není skladba obyvatel vůbec připravená.

Martin Poláček: Ale to se dělá opakovaně a ti lidé přivedou další. Je to životnější, než kdyby se nic nekonalo.

Jan Gottwald: Možná tedy druhá poznámka k tomu. Velmi často když jsou ty spolky, tak vlastně ti zájemci ne vždycky přímo z řad věřících, kteří mají o varhany zájem, jdou za námi a my jsme první, kteří s nimi přijdou do styku. I přesto, že vlastně nemáme gebír na to, abychom s nimi jednali, protože pro nás je vždycky partnerem farář jako statutární zástupce vlastníka. Ale myslím, že to všichni děláme běžně. Nevím, jestli taková funkce koordinátora nebo jednatele, která by byla zřízená v rámci Kruhu měla vůbec význam.

JZ: My všichni, co jsme tady, jsme ti jednotlivci, kterým o to jde. A já vás jako členy této panelové diskuse nemůžu pověřovat úkoly, ale můžu pověřovat úkoly lidi z Kruhu, protože do něj vstoupili s cílem, že se na něm chtějí podílet. Ale je otázka, jestli oni ten úkol vykonají, protože já nemám žádný prostředek si to vymoci. Tak řekneme: „tak do příště“. Máme tam jednoho člena, u kterého vždycky řekneme tak „do příště“. A pak už mu to vezmeme a on se rozhorlí, „to ne!“, takže má úkol už rok a půl a myslím si, že ho neudělá. V každém případě vám navrhuji, kdokoli máte zájem, všichni můžete vstoupit do našeho Kruhu i včetně tady paní ředitelky, i včetně organologů, i když Radek Rejšek se tomu brání, že prý nesmí. Nesmíte?

někdo: O tom mě nenapadlo uvažovat.

JZ: Scházíme se 4x ročně, pořádáme semináře, zájezdy. A teď ještě k této záležitosti, o které se bavíme: Když se dokončí nějaké varhany – jede tam odborná veřejnost na inauguraci těch varhan? Hodnotí se? Napíše se nějaký hodnotitelský posudek, který je někde publikovaný, například v časopise Varhaník?

Vít Honys: Je vůbec problém dát ty lidi dohromady. Ale to je docela dobrý podnět. Když se skončí nějaká významnější akce, tak by se to mohlo dát Kruhu na vědomí, že se to koná tehdy a tehdy.

JZ: Já reaguju na tu věc, že na naší nulté schůzce bylo řečeno, že se strašně těžko dává dohromady nějaká hodnotitelská komise – například i na posouzení nějaké žádosti. Myslím si, že je nutné, aby vznikla hodnotitelská komise napříč oborem a mělo by být výsadou každého, kdo se o varhany zajímá, dojet se podívat na to, co udělal jeho kolega, protože takových záležitostí nevzniká nekonečné množství a mělo by se udělat nějaké hodnocení.

Martin Poláček: Na stránkách Kruhu si o tom třeba něco přečíst…

JZ: Já jsem třeba měl dlouhý, asi tříhodinový telefonát s panem profesorem Tůmou, a ten všechno hodnotil od jedničky do desítky. Řekl třeba „tomu nástroji dávám dvojku z deseti“. Dobře, je to názor pana Tůmy, ale ten je hodnotný v tom, že by se měly ty věci hodnotit, protože je důležité člověku, který na daném nástroji pracoval – kolikrát i rok i dva – dát nějakou zpětnou vazbu, to je přece úplně perfektní…

Miroslav Heger: Ale ono je velmi obtížné hodnotit práci někoho, když neznáme podmínky, za jakých to dělal. Když vám někdo řekne, že na to bylo deset tisíc, tak za těch deset tisíc uděláte nějakou práci, třeba i fakt pěkně. Ale to už nikdo neví. Když na tu samou práci jsou dva miliony, tak se to nikde nepublikuje, a vy to zpětně nevíte.

JZ: Tak se to snad řekne…?

někdo: Zadání zadavatele je běžně odlišné od toho, co si přeje každý druhý varhaník.

JZ: Ale vždyť se přece dá o všem jednat: „Na tohle jsem měl deset tisíc a na tohle jsem měl dva miliony“. Tady bylo původně řečeno, ať se udělá jen něco, a nakonec z toho vzniklo ještě něco jiného. To se přece všechno dá říct, pak zapsat a pak i hodnotit…?

Martin Poláček: Ale hodnocení po telefonu je pofidérní, protože ty podmínky nejsou vůbec jasné.

JZ: Ale ten člověk je odborník a je seznámený s těmi nástroji.

Martin Poláček: Velmi pochybuji.

Viktor Ponča: On srovnává nesrovnatelné.

JZ: Já myslím, že pan profesor hodnotí nástroje, jak se mu na ně hraje. Tady chybí absolutně reflexe toho, co se tady děje. Já jsem mluvil s jedním z vašich kolegů, který tady není. Je to jeden z nejvýznačnějších varhanářů u nás a on mi řekl, že se nejezdí ani na předávání vlastních varhan. Třeba to řekl, aby byl zajímavej…?

(všichni se smějí)

Miroslav Heger: To nejde.

Petr Koukal: Já přeci jenom kvůli zpřesnění, aby bylo jasno. Vy jste měl myšlenku zveřejňovat jakýsi předávací protokol. Uvědomme si, když jde o opravu nějakých normálních varhan, proč ne. Ale pokud by se jednalo o varhany, které jsou pod památkovou péčí, tak tam pořád musíme rozlišovat – a to málokdo dělá – dvě právní roviny. Jedna rovina je smluvní. Čili to je na tom vlastníkovi, respektive na jím pověřeném zástupci – diecézním organologovi, aby to vyhodnotil po stránce smluvní. Kvalitu atd., je-li splněna smlouva. A druhá rovina je ta památkářská. My zase máme za úkol sledovat, jak je splněn památkový zákon, respektive jak je naplněno závazné stanovisko – restaurátorský záměr. A v tomto případě se jedná o interní materiál, protože my jsme pod správním řízením. Čili my si nesmíme dovolit tyto materiály zveřejňovat. Ale ta myšlenka, kterou jste řekl, je velmi dobrá. Já jsem se sám kdysi pokoušel o něco podobného, že když se skončila vždycky nějaká akce, tak jsem se pokoušel svolávat, jestli si vzpomínáte, jakousi takovou, já jsem tomu říkal „bandu těch praštěných varhanama“… aby se na to přijeli podívat a nesliboval jsem si od toho víc než že to, že to vejde v pozornost. Chtěl jsem zpětné vazby. Ne vždy nastaly. Ale něco podobného může pokračovat dál. Ne jenom, že si budou jezdit „diecézní“ (myšleno organologové – pozn. zapisovatele) sami po sobě.

Vít Honys: Já myslím, že pan doktor Koukal teď trefil hřebíček na hlavičku. Totiž ta zpětná vazba – pro někoho to může být poučení, jak se vyřešil třeba problém, který se jinde nevyskytuje. A samozřejmě tam hraje roli i ten dojem zvukový. Pro nás je důležité, jak byly respektovány autentické řemeslné zvukové hodnoty nástroje při restaurování. To má vazbu k interiéru atd. To důležité je, že tím se zvyšuje okruh poznatků napříč oborem.

Jan Gottwald: Ono to v podstatě docela funguje. S kolegou Svobodou a Krátkým jsme v dosti čilém kontaktu a u těch větších „předávaček“ se i potkáváme. Ty nástroje navštěvujeme, takže máme povědomí o tom, kdo jak dělá a jak ty věci dopadají, a tím, že máme všichni na pojení na hudební školství, tak se potom doporučuje, aby se na ty nástroje hrálo, a dává se to ve známost na konzervatoře nebo mezi koncertní varhaníky, a i varhanářům to dáváme na vědomí. Velmi často se tímto způsobem navštěvujeme, takže bych řekl, že aspoň tedy u nás na Moravě to nějakým způsobem docela funguje.

JZ: Já jenom volám po tom, že by se to mělo systematizovat.

Jiří Krátký: Souhlasím s panem doktorem Honysem, že je podnětné zvýšit povědomí o tom, co se udělalo. Protože mnohdy se dobře opraví pěkné varhany… Udělat tomu propagaci ano, ale spíše jsem poměrně skeptický a spíš hodně proti tomu udělat hodnocení. Jak jste tady citoval pana profesora Tůmu, že „tohle je tak dvojka z deseti“, protože jednak to vyvolá spoustu zlé krve…

Peter Nožina: …je to strašně subjektivní…

Martin Poláček: …udělat k tomu obecný komentář…

Jiří Krátký: …a že by se daly zveřejňovat ty nepamátkové varhany, jak říkal pan doktor Koukal, tak s tím tak úplně nesouhlasím, protože spousta věcí ve smlouvách je ošetřena mlčenlivostí a zároveň je tam zcela jasné, jak se ty varhany předávají, komu se předávají a za přítomnosti koho. Dávat tam nějakou hodnotící komisi okolo některých lidí, kteří tam prostě přijedou na poslední chvíli a budou trousit rozumy, to je zkrátka kontraproduktivní.

JZ: Pane Krátký, to se mně strašně nelíbí, Já vám to řeknu proč. Varhany jsou určeny pro veřejnost, a ne pro pár lidí, kteří si to předávají.

Jiří Krátký: Ale smluvní vztah je jasný. Varhanář versus farnost.

JZ: Ale o tom já nemluvím. Já mluvím o tom, že tady chybí jakási komise, že by se na to přijelo podívat dvacet lidí, kteří tomu rozumí, a všichni by k tomu mohli vyjádřit svůj názor.

Josef Pešava: Já chci sdělit zkušenost, co jsme teď zavedli. Jmenuje se to Den otevřených varhan. Je to akce pro veřejnost, když se začínají dělat varhany, v průběhu a na konci. Docela se nám to osvědčilo. Možná, že by se toho někdo i chytil. Takže když se začínají varhany rozebírat a odkrytují se, je to třeba otevřené na dvě na tři hodiny. To je den první. Pak v průběhu, když se třeba opravuje skříň. A pak na konci při předání, při ladění a při koncertu. Rozhlásí se to třeba ve městě, udělají se plakáty a podobně a je docela velká návštěvnost. A ty lidi i sami dají peníze.

Martin Poláček: Mám zavedené, že dělám dokumentaci na tabletu, kde je vidět průběh pro veřejnost. Kdokoli může přijít a prohlédnout si to.

JZ: Je strašný rozdíl vidět to naživo.

Martin Poláček: Dobře, ale nemůžou tam courat stovky lidí.

JZ: Stovka lidí tam nepřijde.

Petr Dlabal: Tohle děláme každý do té míry, do jaké to zvládneme. Kolikrát má člověk dobrou vůli to udělat, ale stojí to čas, energii. Nakonec mu čas stejně nezbyde, protože ho věnuje tomu nástroji, aby to dotáhl.

Miroslav Heger: Tohle všechno je nesmírně obecné, ale v konkrétním případě to běží ještě trošku jinak. Varhany mají v podstatě tři stránky. Jedna je optická, druhá je akustická a třetí je funkční. A ty stránky se do určité míry také vylučují. Například – chci tam dát víc píšťal, bude tam míň místa na údržbu. U každého toho nástroje záleží, který ten aspekt já víc nebo míň zdůrazňuji. Je tam třeba ještě historická stránka, je tam stránka finanční. Další může být ještě časová. A je nesmírně obtížné tohle hodnotit. Udělám-li nástroj, aby byl výborně přístupný, opravím, přestavím-li nástroj, musím třebas udělat úkrok z hlediska historické části. Spousta historických varhan byla dělaná s nulovou možností údržby. To se tam třeba musí kvůli jediné píšťale v manuálu vyházet celý pedál. Neudělá se tam ladící lávka. A to si myslím, že ten varhanář v tom konkrétním bodě se zákazníkem komunikuje. A když si potom něco odsouhlasí, tak může přijít potom někdo a hodnotit to třeba záporně, ale to je strašně subjektivní.

JZ: Hodnocení je vždycky subjektivní.

Miroslav Heger: Jo, dostal jsem tam o jeden rejstřík víc, ale nedá se to ladit… no tak co, je to dobré nebo špatné?

Filip Turchich: Myslím si, že Kruh může nabídnout nějakou pomoc, ale nemůže suplovat organology. Třeba někdo chce dát opravit varhany, ale neví, jak s tím začít. Kruh může nabídnout konzultaci. Myslím na té občanské úrovni nějaké PR, pomoci to odprezentovat. V tomhle myslím si, že může Kruh nabídnout tomu člověku aspoň nějaká vodítka a pak, pokavaď souhlasí vlastník i varhanář, tak může říci – „udělali jsme tady nějakou práci a kdo budete chtít, tak se na to můžete přijet podívat. Kruh si to dá na stránky, uvede to ve známost…

JZ: Ujmeš se toho v Kruhu?

Filip Turchich: To ti nemůžu takhle teď říct. To jsou věci, kterým se musí vymezit mantinely. Až ty mantinely vymezíme, tak ti můžu říct, jestli to můžu dělat nebo ne. Prostě nemám neomezenou kapacitu.

JZ: Tady vidíte, jak to je. Každý z nás má nějakou svoji práci a nějaký čas, který může věcem v Kruhu věnovat a kolikrát není ani jednoduchá zařídit, aby se někdo něčemu věnoval.

Filip Turchich: …Můžu ještě? A Kruh nemá od nikoho mandát. Vlastníci nebo památkáři mu nedali mandát, aby něco hodnotil.  Nemůže je zastupovat jejich práci, ale může být nápomocný. Takže se teď musíme bavit, jak může být nápomocný.

Vít Honys: A já to doplním, co by mohl udělat. Je řada situací, kdy tam stojí osamocen ten organolog a jeden nadšenec, a vzadu není nikdo. Jsou tam lidé, kteří o to nemají zájem. Lidi z Kruhu by mohli vytvořit takové to „stimulační křoví“ ve smyslu „podívejte se, tady přijeli ještě další lidé a mají o to zájem, tak to bude asi stát za to. Nebo něco se dokončilo a oni tam kromě toho organologa a varhaníka přijeli ještě čtyři další a vesměs to hodnotili dobře a měli třeba ještě nějaké podněty. Tohle mám na mysli. V tom společenském povědomí to asi má smysl, že jsme dali opravit varhany a hromada lidí o to má zájem.“

Peter Nožina: K čemu má celá naše schůze být, pokud je naše ochota sdělovat své poznatky: Každý má nějaké zkušenosti, zjistil určité věci, které fungují. Co se týče oslovování lidí, kteří o to mají zájem, být jim nápomocen, poradit jim, kde můžou získat peníze, najít způsob, jak spolu komunikovat a informace si sdělovat. Je vůle každého z nás, aby se varhany opravovaly. Abychom měli práci, abychom nadchli další lidi, pak to může fungovat.

JZ: Zase můžu jen zopakovat, abyste vstoupili do Kruhu. Protože Kruh dal dohromady toto setkání. Byly rozeslány pozvánky, telefonovalo se lidem, zařídili jsme místo, je tu nějaké občerstvení, a za tím stojí úsilí několika lidí, kteří to dali dohromady a jestli se na tom budete podílet, budu moc rád.

——————————————

JZ: Abychom se pohnuli dál. Když jsem psal předpokládaný program tohoto setkání, pan Pešava mě přivedl na takovou myšlenku – on si udělal soukromou rešerši varhanářů v republice. Byl tak ochotný, že mi poslal jeho přehled varhanářů, protože když jsme chtěli dát dohromady tohle setkání, potřebovali jsme vědět, koho máme oslovit. Všechny tam neměl, já některé doplnil, a mezitím se zjistilo, že jsou ještě další. Takže my ani neznáme všechny varhanáře v republice. A na toto mě pan Pešava přivedl: Valná část lidí jsou ti, kteří pocházejí z továrny Rieger-Kloss, z Organy nebo Igry. To jsou lidé zhruba mého věku (55) a starší. Když budu vycházet z toho, že je u nás 50, nebo 60 varhanářů, z nich je opravdu aktivních asi 30. Z těch 30 je vás tady vlastně asi 15, to je veliký vzorek. Jsou tady zastoupeny 3 dílny snad z těch asi 7, které mají tzv. „neomezenou“ ministerskou licenci. Starších lidí v oboru je asi víc, než těch mladších pod 40 let. A když se podívám na to, kde budeme za 30 let, v roce 2050, je to velká otázka, kolik lidí se tomu oboru bude věnovat. Pan Pešava to má rozdělené na tři kategorie: Malé firmy. My nemáme žádnou střední firmu jako je Hermann Eule Orgelbau, kde dělá 30-40 lidí, jak jsme viděli.

(zřejmě) Viktor Ponča: A co považujete potom za velkou firmu?

JZ: Bývalou Rieger-Kloss.

někdo: To byla továrna. Dobový unikát.

někdo: Vezměte si, že Eule je jedna z největších firem. To je obrovská firma. Větší firmy nejsou!

JZ: A co ta španělská firma, která staví dómské varhany pro sv. Víta?

všichni: Ta je daleko menší.

Jiří Krátký: Největší firma celosvětově je rakouský Rieger ve Schwarzachu. Ta má 80 zaměstnanců zhruba. A druhá největší je Kleis v Bonnu. Jak jsme s ním mluvili, říkal, že jich má 55.

JZ: To jsem strašně překvapený, protože ve fabrikách na piana může být také 1000 lidí.

někdo: To je úplně jiný svět.

Jiří Krátký: Gebrüder Rieger v dobách své největší slávy, což je konec 19. století, zaměstnávali kolem 60 lidí. A v tom byli v roce 1907 schopní „vylifrovat“ 100 varhan.

JZ: No, ale mně bylo řečeno, že varhany pro sv. Vít nemůže stavět naše firma, protože naše firmy jsou malé a že nejsou schopné ty varhany ani nikde postavit.

Marek Vorlíček: To je pravda. Ale posuň to tvé myšlení o jeden řád.

někdo (asi Viktor Ponča): U nás je velká firma ta, která má skoro deset zaměstnanců.

někdo: Kolik má teď Rieger-Kloss teď?

Klára Hošková: Nemá nikoho.

někdo: Rieger-Kloss neexistuje.

JZ: Dobře, takže máme velké firmy. Minule jsme se o tom bavili. Mám některé jmenovat?

někdo: Ano.

různí lidé doplňují:

• Kánský – Brachtl mají momentálně 6-7
• pan Michek – kolem 5 spolupracujících, ale na dílně jsou jenom 2, jinak tam je samostatná firma Karla Bečváře, která má asi 5 lidí

Přišel Tomáš Smyčka

• Dlabal – Mettler. Nás je 9, říká Petr Dlabal
• pan Pešava – nás je pět a půl, říká Josef Pešava
• pan Ponča – se mnou čtyři, říká Robert Ponča
• pan Šlajch – možná ani nedrží stálé zaměstnance(?)
• Firma AQ – ti mají 6 lidí
• olomoucká firma Roháč má teď 5
• VARFI měli více lidí, ale jsou teď dva
• my máme 4 zaměstnance plus několik „dohodářů“, sděluje Marek Vorlíček.

JZ: Pak má pan Pešava další kategorii, a to jsou firmy rodinné. To jsou třeba Nožinovi, Stehlíkovi, Žloutkovi, Červenkovi… Tyto firmy, i když jsou třeba menší, mají zajištěné pokračování. A pak jsou jednotlivci jako tady Martin Poláček, on plus jeden – Vladimír Benda.

Josef Pešava: Ještě jste zapomněl na další kategorii, a to jsou amatéři, kteří si přivydělávají. Jako muzikanti třeba, na kterých se práce nedá stavět, ale občas někde fungují.

JZ: Ale Martin Poláček mi říkal, že někteří jsou docela dobří. Chtěl bych, abyste se nad tím tímhle způsobem zamysleli, protože bůhví, jak to bude vypadat v budoucnosti, kolik vás bude, protože některé ty firmy nebudou.

Martin Poláček: Hlavně aby bylo komu předávat zkušenosti…

JZ: Já bych se o to strašně rád nějak zasloužil, tak když mi dáte nápad, co mám udělat, rád to udělám.

Robert Ponča: Já si myslím, že ten menší počet firem, který teď je, je způsoben chaosem na trhu. Nikdo není ochoten jít do toho rizika nabalovat na sebe více lidí. Protože, jak říkáte peníze sice jsou, ale ty zakázky pro ty firmy jsou velmi nejisté. A spousta výběrových řízení je dělána takovým způsobem, aby se do toho česká firma ani nemohla přihlásit. Třeba u nás. Jeden konkrétní případ. Nedávno jsme byli také osloveni ohledně výběrového řízení na Karlovu univerzitu, do auly. Zakázka poměrně taková slušná, byl to dvoumanuálový nástroj, něco kolem 25 rejstříků. Něco, to by zvládla i česká firma, proč ne. Podmínky pro výběrové řízení byly vypsané a je tam jedna, že firma musí mít tři roky po sobě obrat 15 milionů. Která česká firma má za rok takový obrat? Takže jsou vyloučeny české firmy na lukrativní zakázce středního rozsahu, kterou by mohly zvládnout. Já, kdybych věděl, že se nám takové zakázky nebudou vyhýbat…

JZ: Já se ale třeba také dozvěděl, že jsou zase výběrová řízení, kterých se naopak nechce nikdo zúčastnit… Pojďme si to nechat na odpolední debatu.

Jan Gottwald: Já si zase na druhou stranu myslím, že aby se vůbec to řemeslo udrželo, právě možná je dobře, že ty firmy jsou malé. Ona je to celá záležitost toho pana Grenzinga z Barcelony, který má firmu dejme tomu o 20 lidech, ale je schopný dát dohromady obrovský tým se subdodavateli. Má okolo sebe veliký okruh lidí na další řemesla. A myslím si, že už to začíná fungovat i na tom našem varhanářském trhu, protože řada z vás spolupracuje s řadou truhlářů, intonérů, štafířů atd. Málokterá firma si dneska může dovolit, aby živila lidi na všechna ta řemesla, právě proto, že je jakási nejistota ve velikosti těch zakázek. Budoucnost bude určitě v tom, že – nechci říkat, že ten varhanář bude jenom manažer, který to bude dávat dohromady – ale, že se bude opravdu orientovat jen na něco, a to ostatní budou dělat zase jiní kolegové.

Jiří Krátký: Čím je ta firma větší, tak to těm varhanářům vůbec nezávidím, protože to znamená platit za ně zdravotní a sociální, a čím je ta firma větší, tím je zranitelnější, jakmile konjunktura spadne dolů. Jak jsem dělal výzkum o varhanáři Kuttlerovi, který byl ve Vidnavě na přelomu XVIII. a XIX. století. On skončil ve strašných dluzích, ale ta jeho dílna byla velká. Měl neuvěřitelné množství vybavení pro tovaryše.

Petr Dlabal: Já bych chtěl říct, že nás je tolik, protože máme cínárnu, což je v našem řemesle samostatný obor a ta naše cínárna má 4 lidi. Vlastně je to téměř samostatná dílna. Primárně vyrábí pro naše potřeby. Ale bez té cínárny by nás bylo maximálně pět. Pro víc lidí se ta práce, souhlasím s Robertem, nedá zajistit.

Jan Gottwald: Elektrosoučástky pro hrací stoly. Na to dneska nemá varhanář kapacitu. To jsou všechno dodavatelské záležitosti.

Petr Koukal: Poslední poznámka, než na to zapomenu, co varhanáři kupodivu sami neřekli. Dneska je bohužel běžné, že každá tato varhanářská dílna má současně rozděláno pět až deset varhan, což si myslím v jiných oborech neexistuje.

někdo: Jedeme v nějakých dotačních systémech…

JZ: Bohužel nemůžeme dneska prodebatovat úplně všechno. Právě proto náš panel bude doufám trvat dva a půl roku. Už to přirozeným způsobem přerůstá do odpoledního tématu. Odpoledne se budeme bavit o tom, co vás všechny velice hněte a zajímá. Máme tady paní ředitelku Kypúsovou. Teď si dáme krátkou pauzu a pak máme skoro hodinu pobavit se o školství, učňovském oboru, adeptech. A odpoledne, po obědě bychom probrali všechno to ohledně záležitostí dílen, zadávání atd.

———————————

JZ: Přátelé, teď mi marek Vorlíček připomněl důležitou věc, pokusit se udělat z řečeného nějaké závěry. Marku, před chvilkou jsi mi je krásně formuloval, můžeš to prosím zopakovat?

Marek Vorlíček: Mám pocit, že organologové popisují realitu celkem věrně. My varhanáři popisujeme realitu z našeho pohledu, možná optimističtěji. Ty a Petr Koukal jste přinesli nějaké možné řešení. Tak jestli se shodneme tady všichni, že by bylo plusové oživení zájmu veřejnosti o varhany, tak by v tom Kruh může být nápomocen. Tak se ptám, jestli je tady shoda? Jestli to chceme, když bude větší zájem o varhany jako takové. Pokud říkáme, že spousta peněz jde třeba hokeje, do fotbalu, je to poroto, že to lidi zajímá. Moje zkušenost je

taková, že kdykoli dělám varhany, lidé jsou vesměs nadšení. I když to stojí velké peníze, nikdy to neviděli, baví je to, těší je to, dělají koncerty, výstavky…

JZ: Takže závěr by mohl znít, že budeme hledat cesty, jak z varhan udělat celospolečenské téma? To ale Kruh nemůže udělat za vás, protože tam mám jen devět lidí přes varhany a někteří jsou již neaktivní. Když se řekne A, musí se říci B, tak apeluji na vás, zvláště ty mladší, pojďte se toho ujmout. Marku a co dál?

Marek Vorlíček: Přijde mi dobré zjistit, kolik je tu varhan, z hlediska PR. Naše země je bohatá tím, kolik píšťalových varhan tady máme. Je to rarita. Některé varhany jsou taky v domácnostech, nikdy se nedobereme přesného čísla, ale plus mínus stovky.

Martin Poláček: Těch dokumentací je mnoho a překrývají se.

JZ: Tohle nejde dělat bez peněz a bez nějaké organizace, tak bych navrhl, že bychom mohli uvažovat o vypsání nějaké sbírky, ačkoli s tím nemám žádnou zkušenost.

zřejmě Peter Nožina: Organologové asi mají nějaká čísla počtu varhan, ze kterých se dá vycházet.

Marek Vorlíček: Pokud budou organologové ochotni dát nám každý svoje číslo, tak jsme velmi blízko pravdě, protože to bude 95 % varhan v této zemi.

JZ: Chci se zeptat, zde zbylých organologů, protože Mezitím odešel pan Esterle a dr. Honys, jestli by v tom byl problém nám čísla poskytnout.

Jan Gottwald: Možné to je, záleží zas na tom, jakým způsobem to bude prezentováno.

Marek Vorlíček: Zajímá nás počet kusů v republice.

JZ: Budeme je chtít nějak klasifikovat?

Marek Vorlíček: Na tom se asi neshodneme, jestli je klasifikace plusová nebo mínusová.

Jan Gottwald: Jediné, co můžeme asi říci, které jsou památkově chráněné.

Jiří Krátký: Jak jste říkal, hodnocení je vždycky subjektivní. Objektivní je říci, máme tolik a tolik mechanických zásuvkových varhan, tolik a tolik mechanických kuželkových, pneumatických kuželkových. Ale, přiznám se, nemám objeté všechny kostely, byla jsem tam, kde se něco děje, ale ne úplně všude, to by pro mě teď byla práce navíc.

někdo: Prosím vás, varhany se dají velice stručně charakterizovat, kolik mají manuálů, kdy vznikly, jaký mají systém. U některých varhan to víme, tak to můžeme uvést. U těch, u kterých to nevíme, tak se to uvádět zatím nemusí, seznam se může doplňovat.

Jan Gottwald: Já mám zhruba tisíc nástrojů v diecézi…

Petr Koukal: Já bych navrhl to udělat etapovitě, takže v první linii, jste-li schopní nám dát číslo, které máte. Pokud byste k tomu číslu byli schopni to rozdělit podle toho, co říkal pan Krátký na typ nástroje – mechanika, pneumatika atd., bylo by to úžasné. Vy máte čerstvé údaje, já vycházím ze starých, mezitím něco zaniklo…

Martin Poláček: Jsem schopen domluvit s paní Jindrákovou po Honzovi Jindrákovi dokumentaci. Snad by nám ji poskytla. Ne, že by tam byly nástroje, o kterých se neví, ale jsou tam unikátní fotografie zaniklých nástrojů, nebo těch, které už jsou přestavěné atd. – z období od roku 45, fotografie, které už dnes nejdou pořídit.

Filip Turchich: My už jsme něco naskenovali, takže část už hotová je.

Martin Poláček: Měla by být prestiž Kruhu, když někdo něco dokončí, dát to na stránky, byla by to prezentace jeho práce.

——————————-

JZ: Já bych teď rád přivítal obzvlášť milou osobu, paní ředitelku Kypúsovou, kterou všichni znáte. Požádal jsem jí, jestli by dokázala něco říci k těm bodům týkajícím se učení, protože zatím tady byla v tom ohledu spíš kritika.

Jana Kypúsová: Ano. Jsem ředitelka Střední umělecké školy varhanářské v Krnově, která vznikla v roce 1992 jako taková zásobárna pro tehdy velký závod Rieger-Kloss. Ten si chtěl vychovávat svoje žáky. Postupně, jak se měnila legislativa a poměry v závodě, se ze soukromé školy stala v roce 1997 obecně prospěšná společnost a v této formě existuje dál. Ze začátku a možná takových prvních patnáct let se vyučoval pouze obor Umělecko-řemeslná stavba varhan, což je čtyřletý obor s maturitou. Bylo tady, nebo často je vzpomínané učňovské školství. Když se rozhodovalo o tom, jaká bude forma školy a co by měla splňovat, bylo dobré – z pohledu, jak to vidíme nyní – že se dostala do části klasifikace „umění a užitné umění“, což je obor 82. A je to obor, který je ukončen maturitní zkouškou. Maturitní zkouška, jak mnozí z vás víte, je spousta částí, které musí škola splňovat. Postupem času, jak se měnila situace ve firmě Rieger-Kloss, docházelo k tomu, že už nebylo zapotřebí tolika varhanářů a ani už, jak docházelo k úbytku zakázek ve firmě, nebyl od ní takový požadavek a nebylo ani takové uplatnění žáků. Takže jsme byli nuceni přidat nějaké další obory, aby tato škola vůbec mohla existovat. Takže jsme někdy v roce 2007 přibrali obory Umělecko-řemeslná stavba hudebních nástrojů se zaměřením na strunné nástroje a Design interiéru se zaměřením na konstrukci nábytku. Jsou to všechno obory, které patří do té klasifikace 82 a umožňuje nám to, že většinu všeobecných předmětů a některé odborné můžeme učit společně a potom ty jednotlivé obory, tedy stavba varhan, stavba strunných nástrojů a design mají svou odbornou část, která je vyučována samostatně. Takže to asi k té části týkající se možnosti vzdělávání v oboru.

Jsme vlastně jediná škola, která má ve svém portfoliu vzdělávání v tomto oboru. Protože jsem tam byla i na začátku, když se tento obor vytvářel, můžu vám říci, že to byla docela složitá věc, protože varhanářství není v povědomí veřejnosti jako taková nějaká běžná záležitost. A měli jsme třeba problémy některé věci, pokud se týká osnov, prosadit. Spolupracoval s námi tenkrát pan Plánský. Mohu vzpomenout pana profesora Schindlera, pana Syrového, kteří nám v počátcích hodně pomohli a třeba pan Plánský se podílel dlouhá léta na výuce v naší škole.

Bohužel se stalo to, že v naší republice zůstalo povědomí, že existují varhanáři pouze ve firmě Rieger-Kloss. A když lidé se dozvěděli, že firma už vlastně neprodukuje žádné varhany, tak zájem o tento obor velice upadl. V předloňském roce jsme měli výročí 25 let, pražská televize že s námi udělá rozhovor a krásně tam pustili titulek „Firma Rieger-Kloss skončila, padá také škola?“ To byla taková podpásovka, protože my tam ukazovali, že škola funguje, co všechno děláme. A dneska se nás třeba hodně lidí ptá – „…a vy vůbec existujete?“ Když neexistuje firma Rieger-Kloss, dělají se vůbec ještě v naší republice varhany? Proto, když jsme tady mluvili o nějaké té popularizaci, myslím si, že by to hodně pomohlo škole.

Žáky v oboru stavba varhan máme ve třetím ročníku čtyři a v prvním ročníku je zatím jeden zájemce. Nemáme čtyři ročníky, otevíráme jednou za dva roky, protože celková kapacita naší školy byla na začátku určena na 30 žáků.

JZ: Abyste si udělali trochu obrázek, ve škole v Hradci Králové studuje na klavírníka 4 nebo 5 studentů. Proto jsem inicioval vznik oboru Klavírník zde na Deylově střední škole a od září nastupují dva studenti. (Do dalšího ročníku se mezitím přihlásili další tři – pozn. zapisovatele.) Takže vaše čísla nejsou nijak alarmující. Praha a Hradec Králové jsou velká města oproti Krnovu, takže si myslím, že čtyři studenti u vás na škole není špatné číslo.

Jana Kypúsová: K otázce – odkud bereme žáky. Protože se prezentujeme jako jediná škola, která má oprávnění vzdělávání v tomto oboru, máme zájemce napříč republikou, máme několik absolventů ze Slovenska, i jednoho z Polska. Takže pokud se najdou zájemci, mají možnost, i kdyby to mělo být na úkor jiných oborů, protože chceme zachovat tradici v Krnově. A už tím, že se tam něco vytvořilo – vypilování osnov a věcí okolo ministerstva a odborných ústavů a podobně – by byla škoda to třeba pustit jinam a pak zase po čase na to navázat by byl asi problém.

Pak je tady krásná vsuvka: „proč všichni pochybují o jejich umu“? To mě tedy trošičku nadneslo. Zase bych řekla, že je to věc trochu neinformovanosti. Na jednu stranu uvědomit si, že dneska mladí lidé, kteří jdou na střední školu – budou z nich okamžitě odborníci – jen těžko. Varhany, a vy to víte sami nejlépe, jsou unikátní dílo. Každý kus je vlastně umění, je to něco úplně jiného. Čili jde těžko za tu dobu čtyř let to nějakým způsobem naučit. Velice se nám osvědčila – a v poslední době čím dál tím více – možnost spolupráce ať už s našimi absolventy, kteří mají svoje firmy, kteří si berou na praxi naše žáky…

JZ: Já jsem zrovna mluvil s jedním z nich, jestli je to pan Tvarůžka?

Jana Kypúsová: Ano. To je i dobrá cesta k tomu, aby si je firmy do budoucna osahaly, jestli ten člověk je šikovný a má k tomu vztah, nebo ne. Musíme si říci, že varhanáři nikdy nebudou lidé, kteří by rychle a bezpracně zbohatli. Je to spíš věc osobního přesvědčení, radosti z toho, co udělají, ale ne že by z toho měli hodně peněz. A to se někdy stává u těch absolventů, že zjistí, že tohle není to, co by zrovna chtěli, takže ne všichni zůstávají v řemesle. Jsme rádi, že můžeme spolupracovat s některými firmami a že mají žáci možnost poznat, jak to tam vypadá a co to všechno obnáší, protože sebelepší praxe na sebelepších dílnách v podstatě neudělá prostředí reálné. Velice se nám oplatilo – a to může říci i tady pan Krátký – měli jsme asi před třemi roky krásnou spolupráci s Johanniskirche v Žitavě, kteří dostali grant na opravu varhan a prováděla ji firma Jehmlich v Drážďanech. Byli tam naši žáci několikrát, pomáhali varhany rozebírat, dělali dokumentaci k tomu, pak jsme byli u té firmy Jehmlich v Drážďanech, kde se žáci také podíleli na tom, co ta firma dělá, opravuje. A potom výstup z toho grantu je krásná dvojjazyčná publikace právě o opravě varhan v Žitavě.

Za poslední dobu – vloni a letos – se nám teď stalo, že nás oslovily některé varhanářské firmy a byla to jedna firma z Polska a tady z České republiky třeba firma Šlajch, kde už naši žáci, kteří byli v prvním ročníku, byli na týdenní praxi a podíleli se na opravě varhan. A pan Šlajch je chválil, mám od něho pochvalný dopis, a i oni sami to hodnotili jako velice přínosné. Takže můžeme říci, že o naše absolventy zájem je a v současné době, kdyby bylo 5-6 absolventů, měli by okamžitě uplatnění. Což nás na jednu stranu těší, ale na druhou stranu také trochu zavazuje. Navazování kontaktů a všechny takové ty věci, že musíme udělat smlouvu a musí tam být podmínky vítáme, byť je to práce trochu navíc.

Žáci mají týdně – podle toho ve kterém jsou ročníku – 6-8 hodin praxe na dílně a potom máme v měsíci červnu sdruženou praxi, kde buď to naši učitelé se žáky absolvují praxi, nebo si naši absolventi berou k sobě žáky.

Byla bych ráda – je vás tady hodně – kdybyste dělali nějakou opravu, rekonstrukci, výstavbu varhan, něco, co by mohli žáci vidět – napište nám, pozvěte nás, rádi bychom se přišli podívat, protože to je to, co žákům hodně pomůže. Protože je to něco jiného, než je to učit teoreticky.

Tím se dostáváme i k těm dalším věcem: Zájem o učení na škole a zájem podělit se o nějaké svoje speciality. Byli bychom rádi, když k nám přijdete. Klidně. My se nebráníme spolupráci s nikým. Kdokoli se nám ozval, komunikovali jsme s ním a vždy jsme se, až na nějaký jeden dva případy, na spolupráci domluvili. Je nutné si uvědomit, že to jsou to všechno ve většině případů, nechci je urazit, puberťáci, kteří mají spoustu různých zájmů, a je i na nás, abychom je naučili trochu pokoře a trpělivosti. My je vychováváme a nemůžeme od nich čekat, že udělají střední školu a budou z nich machři, a budou všechno umět. Pokud by se podařilo navázat spolupráci na konkrétní praxi, tak by to určitě šlo nahoru. Takové hezká věc – naši dva absolventi, protože vědí, jaká je situace na dílně a že těch peněz není nikdy dost, tak nám třeba zakoupili brusku.

Má-li zmínit finance, tak tím, že jsme o. p. s. v rejstříku škol na Ministerstvu školství, tak máme ze zákona nárok na 60 % dotací, které mají státní školy a když máme dobré hodnocení u České školní inspekce, tak k tomu dostáváme dalších 30 %, to znamená, že máme 90 % toho, co mají státní školy.

JZ: Než budou další dotazy. Tady se o vás hodně mluvilo na naší schůzi, výstupy jsem vám poslal. Napadlo mě tam několik základních otázek, ale když jsem si představil, kdybych měl řídit školu, tak jsem si uvědomil, že to není tak, jak si to představujeme, protože tam člověk musí dělat a vyřizovat spoustu věcí, které s tím nesouvisejí.

Také abyste pochopili, je rozdíl mezi studijním a učebním oborem. V Německu u učebního oboru to funguje tak, že dílny vysílají své učně do školy v Ludwigsburgu na sedm týdnů ročně po dobu tří let, kde získávají teoretické vzdělání, a tito učni patří dílně, kdežto my máme systém studijních oborů s maturitou, kdy žák patří škole a ta vysílá žáky na praxi. Tady na „Deyláku“ při zavádění oboru Klavírník chceme, aby studenti měli co nejvíc praxe, takže mají 11-15 hodin praxe týdně. Což si představte, když byste učili jeden ročník a nesmíte dát deset hodin praxe do jednoho dne, že věnujete učení tři dny v týdnu ze svého času, a to jsou dny, kdy neprovozujete svou živnost. (K tomu doplnění: Naše představa o poměru mezi praxí a teorií v KKV je, že by se měli adepti jeden týden ve škole učit a druhý týden být na dílně v praxi, což by tedy představovalo v průměru 20 hodin praxe týdně. Ovšem zatím není jasné, zda by to bylo právně uskutečnitelné – pozn. zapisovatele.)

Teď k té kritice adresovaná vaší škole, aniž bych si myslel, že za to můžete. Kolegové tvrdí, že za nějakou poslední dobu deseti-dvaceti let se to varhanářství posunulo nějakým směrem. Říkají tomu „aktualizované varhanářství“, a je to něco, co se prý nedělalo v Rieger-Kloss. Tady kolegové tvrdí, že toto aktualizované varhanářství nevyučujete. Takže moje otázka je, jestli by byl z vaší strany zájem, zdali by někdo z přítomných kolegů nechtěl aktualizované varhanářství v Krnově začít vyučovat?

(ticho…)

JZ: Prosil bych ne ticho.

Marek Vorlíček: Já bych to zkusil naopak. Kdo tam je nejblíž, aby to vůbec bylo reálné.

JZ: Ale ten, kdo je nejblíž se má obětovat za ty, co nejsou nejblíž?

Viktor Ponča: A jak jste přišli na to, že se v krnovské škole nevyučuje aktuální varhanářství? Kdo viděl za posledních deset nebo patnáct let nástroje, které produkoval Rieger-Kloss, protože je produkoval do zahraničí? A já se tedy ptám, kdo jednoznačně říká, že škola nedělá podle evropského varhanářství. V čem? Zkuste mi to vysvětlit, to jsou prostě řeči!

Petr Dlabal: Nevím, kdo říká, že krnovské varhanářství není aktuální, to nevím. Ale ono je toho víc, tak nevím, odkud přesně začít. Vrátím se k těm hodinám praxe. Já, když jsem maturoval, jsem maturitní ročník 2003, tak my jsme měli 12 hodin praxe týdně. Mně to vždycky přišlo, že je to vlastně málo. Chápu, že to prostě legislativně jinak zařídit nejde, ale přesto přese všechno je to žalostně málo. Ale i přesto, že je pouze těch 12 hodin, tak si myslím, že by se mělo apelovat na těch dílnách na základní principy toho řemesla – a varhanářství vychází z truhlářského řemesla. Myslím si, že přesto přese všechno by se ti kluci měli naučit dělat kvalitními ručními nástroji, v pozdějších ročnících se naučit dělat na dřevoobráběcích strojích. My máme na dílně absolventa pana Buchlovského, nevím, kdy absolvoval, myslím, že před třemi roky. Ten kluk za čtyři roky nestál u zapnutého stroje. Toto je pro mě v rámci řemesla neomluvitelné.

Marek Vorlíček: Já tam mám pana Šrámka. Nevím, kdy absolvoval. A já musím bohužel potvrdit, že on nemá ten grunt, ten základ. Protože napřed si to orovnám, pak můžu řezat… Že nebude mistr, je jasné, ale že mu musíš vysvětlovat základy, aby ho stroj vůbec „neofackoval“, to je špatně.

Petr Dlabal: Já, když jsem na tu školu přišel, tak jsem jí zažil ve stavu, kdy tam mistři dílenští byli dva staří chlapi z fabriky, byl to pan Steininger a pan Píka. Já měl na dílny pana Píku, což byl starý pneumatikář a expert na relátka a tyhle věci. Jela továrna. Jela v návalech, bylo práce víc, pak zas míň. Zažil jsem to, že si nás tahali mistři z dílny, jako pan Broďák a spol. Zažili jsem nějakou krátkou praxi i na cínárně, nějaké základy té cínařiny jsem se naučil. Byla úplně jiná situace, než když tam ta mateřská továrna dneska není, samozřejmě. A co bylo pro mě úplně nejzásadnější, tak mě pan Píka vytáhl hned v prvním ročníku za Kánským s Brachtlem, kam jsem celé čtyři roky chodil, a tam jsem si vlastně suploval tu praxi, která je na škole malá. Ale chápu, že je té práce málo a chápu, že je obrovský problém najít někoho, kdo to bude fundovaně učit, ale myslím si, že v prváku by ti kluci neměli dělat nic jiného, než mít dvě desky a dělat na nich rohový spoj, dělat na nich cínky a v momentě, kde je udělá, tam mu to mistr uřeže a on je dělá furt dokola, až se mu o tom bude v noci zdát a křičet ze spaní, že cinkuje. Takhle se podle mě naučí řemeslo, že ho člověk dělá pořád dokola.

Viktor Ponča: Jenom, že ta varhanařina je obor, který zasahuje do truhlařiny, elektriky, cínařiny, slaboproudých rozvodů, takže my nemůžeme po těch lidech, kteří vyjdou ze školy a pak třeba dělají dva roky u někoho varhanařinu, chtít, aby všechny tyto části ovládali. Oni musí mít obecné povědomí o tom, co se děje.

Petr Dlabal: Já ti rozumím. Co se týče obecného povědomí, pan Kaštovský ví, co je těremin. To jsem ocenil, to ví možná málokdo, super. Ale na dílně je mně to k prdu, to si můžeme na dílně povídat u piva, o teorii hudebních nástrojů. Ale v momentě, kdy chci být básník, musím umět psát. Těžko si ty básně někdo zapamatuje, když mu je budu vykládat. To znamená, když chci být řemeslníkem, musím zvládat ten obor. Fajn, tak to bude část ročníku truhlařina, část ročníku se budou učit letovat. My jsme třeba museli udělat kostičku z drátu, která nešla roztrhnout, to jsme zvládli. Ale prostě to řemeslo je grunt.

Viktor Ponča: Já bych ještě položil takovou otázku, kam ti studenti mají jít pracovat? Bylo jim umožněno za posledních dvacet let někde pracovat? Já vím, že se tady pořád bavíme o Rieger-Kloss, který už není. Pak můžeme chodit do těch menších firem. Ale já se spíš ptám z hlediska legislativního, co vlastně ten varhanář může dělat? Zkusme si na to odpovědět. Co může v dnešním prostředí legislativy a památkářských zákonů dělat? Vzít vysavač a vysávat varhany.

Filip Turchich: Přece, když je mi osmnáct, tak můžu jít k někomu dělat…

Viktor Ponča: Jestli někdo takový za pět let bude…

Robert Ponča: Člověk je potom nepoužitelný pro tu praxi. Ale vlastně kdo ho vychová? Nikdo ho nevychová. Musí přece vidět nějaké své využití po vystudování té školy. On pak někam přijde někam a slyší: „ty se neumíš postavit k hoblici, ty neumíš udělat to a tohle“. To je demotivující, a ten člověk za rok odejde.

Viktor Ponča: …A když varhanářské firmy, to jsme nakousli na začátku, tady mají takovou práci, jaká je tady třeba jenom za poslední desetiletí, tak se ani nedivme tomu, že ti lidé do toho oboru nejdou.

Petr Dlabal: Nemyslím si, že by ti lidé po roce odcházeli. Já mám na dílně čtyři vyučence z Krnova a myslím si, že nepatříme ke špatným firmám.

Robert Ponča: Máte čtyři? Dobře. Tak jste si je vychovali?

Petr Dlabal: Ano.

Robert Ponča: No, tak je to v tom případě v pořádku!

Marek Vorlíček: No ale my bychom potřebovali dostat je hotovější. Pro mě je to strašlivá investice takového člověka zaměstnat, nějak mu pomoci a učit ho všechno. My bychom potřebovali, aby tu truhlařinu, což já považuji ve varhanařině za grunt – cínařina, elektrika, to je taky potřeba, ale truhlařina je základ, vždycky byla je a bude, pokud se bavíme o píšťalových varhanách – aby ten člověk byl základně truhlářsky vybaven, aby na tom šlo stavět.

Robert Ponča: A není tedy lepší potom vzít si za zaměstnance truhláře?

Marek Vorlíček: No, tak přesně tak to řešíme. Ale je to špatně.

Jana Kypúsová: Náplní prvního ročníku odborné praxe je dělání ručních spojů. Všichni tím prochází. Jestli někdo tvrdí, že ne, anebo mu to nejde, možná že mu to nešlo a má s tím problémy a má k tomu nějaký blok. Ale všichni to dělají. Můžu vám říci, můžete se přijít podívat. Září, říjen, listopad, prosinec nic jiného nedělají.

Přišel Radek Rejšek (a bez ohonu – vzbudilo to poprask!)

JZ: Zapřemýšlejte ve svých řadách a kdo můžete podpořit tu školu morálně tím, že tam budete učit a že si vezmete studenty na praxi – a hmotně tím, že té škole věnujete nějaké vybavení. Tak pro ni uděláte nejvíc, co můžete, a zavedete tam „najaktualizovanější“ varhanařinu. Jestli s tím paní ředitelka souhlasí a měla by tam volný úvazek…

Jana Kypúsová: Je nutno si uvědomit, že tam v žádném případě není celý úvazek. Další věc je že finančně to asi není zrovna lukrativní.

Miroslav Heger: Já bych se rád zeptal: Věk těch studentů. Je to věkově omezené, nebo v kolika se tam může nastoupit?

Jana Kypúsová: Na denní studium můžete nastoupit kdykoliv. Musíte mít ukončené základní vzdělání.

Miroslav Heger: Dálkové studium je možné?

Jana Kypúsová: Dálkové studium jako takové neděláme. Ale tím, že jsme jediná škola v republice, umožnujeme jednotlivou maturitní zkoušku z oboru stavba varhan. Tedy někteří ji mají, u nás ji absolvovali. A děláme k tomu dvouletý přípravný kurs.

Miroslav Heger: Výstup je potom maturita plus výuční list?

Jana Kypúsová: Výstup je jenom maturita. Včetně těch, kteří si dělají maturitu z jednoho předmětu. Odbornou mají teorii ze stavby varhan, potom dělají praktickou zkoušku (výrobek nebo nějakou činnost) a musí k tomu napsat takovou malou diplomovou práci a obhájit ji před komisí.

Miroslav Heger: A poslední otázka. Jak to vypadá finančně, musí vám platit ten student?

Jana Kypúsová: Vybíráme školné tisíc korun měsíčně čili 12 000 korun ročně.

Martin Poláček: V jakém rozsahu, a jestli vůbec, se studenti dozvědí během studia o restaurování a přístupům ke starým nástrojům?

Jana Kypúsová: Ano, zmiňuje se to, mají tam i o zákonech, právě pan Krátký jim ukazuje některé technologie práce, které se tady provádí. Měli jsme spolupráci se Slezskou univerzitou, naši žáci tam chodili na praxi, ale trvalo to jenom dva roky, pak ten vyučující odešel, a už nebyl zájem z té strany. Zase, kdyby někdo z vás byl ochotný třeba přijet udělat přednášku, udělat nějaké takové dny, kdy by měli nejenom teorii, ale i praktické ukázky, nebo že bychom my někam přijeli… Rádi bychom.

JZ: Paní ředitelko, jsem strašně rád, že jste přijela, protože tady byly výtky na adresu Vaší školy. A tady vidíte, že když se to probere z očí do očí, tak ty výtky tak silné už zas nejsou.

——————– PAUZA NA OBÉD ———————-

JZ: Přátelé, pojďme se vrátit k dořešení situace okolo školy. Zarezonovalo u vás něco při obědě, nějaká myšlenka, jak škole pomoci? Nechtěl by tam třeba někdo učit?

Miroslav Heger: To je nereálné pro lidi, kteří nejsou tam odtamtud. Dojíždět ty stovky kilometrů, kdo by to platil?

JZ: Dobře. Chtěli byste zavést takovou školu v Praze, nebo někde v Čechách?

Miroslav Heger: Jestli jde o šest žáků, nebo i kdyby byl dvojnásobný zájem, tak oni to vykryjí, takže to asi nemá smysl…

JZ: Byla by tady i varianta založit obor varhanář na nějakém učňáku, a vy, co jste z Čech, byste tam mohli učit…

Peter Nožina: Já tedy sám za sebe můžu říct, že bych tam mohl jednou dvakrát za rok na den přijet udělat přednášku, seminář. Ale učení si z ekonomických důvodů nemůže dovolit z nás nikdo. Ale iniciativně by se dalo domluvit se školou třeba i po stupních systematicky, kdyby se dohodla s různými dílnami.

JZ: Já si myslím, že tohle by dokázal zařídit Kruh, protože už máme zkušenosti s pořádáním seminářů. Mimochodem tady máme jednoho vzácného kolegu, což je tady pan inženýr Benda, který se zabývá elektrikou v píšťalových varhanách, a který už pro nás seminář udělal. Teď jsem s Vladimírem mluvil, že by pro vás tu problematiku, která je obrovská – a je jediný, kdo se tím tady z vás zabývá – rozdělil do několika částí.

Vladimír Benda: Ta přednáška se jmenovala Aplikace elektroniky v píšťalových varhanách. A čím to bylo motivované: Provádějí se rekonstrukce píšťalových varhan, z pneumatiky se dělá elektro-pneumatická traktura. V podstatě o to se jedná.

Jana Kypúsová: No vidíte, tohle by byla třeba věc, která by se nám líbila. Jestli byste byl ochotný přijet a mohli bychom to nabídnout v rámci školy i těm, kteří jsou okolo. To by bylo vynikající.

JZ: Já tohle odkoukal od německého klavírnického svazu: Jakmile je jednou nějaká přednáška hotová, neproběhne pouze jednou, ale opakuje se kdykoli je o to zase zájem. Vladimír k ní má nejenom bohatý fotografický materiál, ale vzal nás přímo i na ukázku dvou varhan v okolí, což lze udělat kdekoli po republice. Takže já vám to dávám jako nabídku. Ta přednáška je hotová, takže vám ji můžu doporučit. Absolvovali ji třeba támhle Marek s Filipem, tak vám k ní můžou něco říci.

Marek Vorlíček: Já jsem o tom chtěl vědět, abych o tom měl ponětí. Jinak je to mimo můj obor, protože končím „pneumatikou“. Nikdy neříkej nikdy, v horizontu deseti let nás to asi nečeká. Ale zajímá mě to.

Vladimír Benda: V podstatě by si na to měli všichni tak trochu zvykat, protože se té elektroniky stejně nezbavíme. Pokud budete dělat nějakou rozsáhlejší mechaniku a pokud tam bude nějaké pomocné zařízení, tak ta elektronika tam bude. Pokud to budete řešit dodavatelsky, že si to koupíte od nějaké renomované firmy s nějakou zárukou, tak o tom de facto nemusíte nic vědět, ale myslím, že to není správný přístup. Protože ten vývoj varhan neskončil třeba s „pneumatikou“.

Marek Vorlíček: Pro mě jo. Ale přesto na to jdu.

(smích)

JZ: Abychom tedy udělali nějaké resumé Jak můžeme škole pomoci?

Josef Pešava: My máme třeba spoustu varhanních dílů, třeba vyřazených, které už se nebudou používat. Možná by to bylo pro tu školu zajímavé, že by se k nim mohli dostat. Podívali by se na to, jak se to dělalo, můžou si to rozebrat, pokusit opravit. Jde o části a zbytky varhan.

Jana Kypúsová: Určitě ano.

Petr Dlabal: Já mohu nabídnout přednášku, ale trochu na opačné téma než pan inženýr Benda. My máme teď v Praze čerstvě restaurovanou velkou třímanuálovou výpustku, a v Plzni aktuálně doděláváme novou pneumatickou trakturu s dvoumanuálovým stolem. Zas to může jít do kontrastu, že se tyto dva systémy nemusí vylučovat. Jde o to, co se někde vyhazuje, to se jinde restauruje.

JZ: My jsme teď byli na zájezdu s Kruhem v Mittweidě, kde udělali tzv. bypass. Vladimír říkal, že by to tady bylo nepřípustné…

Vladimír Benda: Tady byste mě s tím vyhodili. Tam si přestavěla firma Laukhuff pneumatický systém na elektro-pneumatický, protože ten hrací stůl přestal technicky, a hlavně spolehlivostně, už vyhovovat. Tak tam udělali, čemu říkají „bypass“, což je velice výstižné. Nechali funkční ten hrací stůl s těmi všemi poruchami s tím kontaktním systémem, a k tomu udělali k tomu hracímu stolu takový panel, který se takhle vyklopí a může si na těch tlačítkách, jako na setzeru, volit.

někdo: To by chtělo fotky.

JZ: Máme o tom dokonce celou knížku, kdyby byl nějaký zájemce.

někdo: Já si myslím, že u téhle problematiky není ani tak rozhodující slovo varhanáře, ale toho zadavatele a varhaníka.

JZ: Dobře. Ale my se teď pořád bavíme o té škole, a já jsem to otevřel proto, že toto by mohly být aktuální otázky. A tak byste mohli každý z vás – každý ze svého pohledu – jednou za rok na tu školu přijet, udělat tam přednášku. V tu chvíli bychom tam měli třeba 24 přednášek za rok, ti studenti by se s vámi dostali do kontaktu, dostali by se do toho aktuálního dění, současně i ti kantoři. Tím byste jim, kromě poznámek, jak se má držet hoblík, přinesli obrovskou přidanou hodnotu.

Peter Nožina: Já tedy navrhuju, když máte kontakty na nás, že byste je poskytl paní ředitelce a pak už by to bylo na individuální komunikaci.

Jana Kypúsová: Když bude nějaká akce, tak si můžeme udělat výjezd.

JZ: Když dovolíte, může to jít individuálně, ale já nevím, jestli budete tak vehementní, jako když to budu zařizovat já a náš Kruh, čímž to získá nějaký řád. Já myslím, že by to mělo jít přes Kruh a měla by se tomu dát nějaká systematika.

A asi by bylo dobré, kdybyste dokázala přitlačit na těch hodinách, aby měli více těch hodin praxe a jít po těch lidech, aby uměli více to řemeslo.

Vladimír Benda: To jsem se chtěl zeptat, ti lidé, co tam učí odborné předměty, to jsou lidé z praxe?

Jana Kypúsová: Většinou jsou to lidé z praxe. Máme tam málo takových, kteří by nedělali vůbec v žádném podniku.

JZ: A kolik vyučujících tam tedy máte pro ty varhanáře?

Jana Kypúsová: Varhanáři mají jako samostatné předměty akorát Stavbu varhan a dějiny varhanářství, a to učí tady pan Krátký.

Jiří Krátký: V roce 2006 jsem tam nastoupil po vysokoškolských studiích jako učitel dějin umění, a to jsem potom pustil, a mám tam dějiny varhanářství a stavbu varhan. Ale ti z vás, kteří tam byli jen na tu jednu maturitní zkoušku, tak ty učí kolega.

Vladimír Benda: Akorát mě mrzí, že ti lidé, co tam učí ty praktické věci, že si to nechají líbit, jak jsou jejich absolventi hodnoceni odbornou veřejností.

Miroslav Heger: Já bych se jich trochu zastal, ač tu školu vůbec neznám. Ale je tu jeden obrovský problém: Kdyby se někomu něco stalo… Jednak do 18 let nesmí vůbec na strojích. I když je mu po 18. roce, kdokoliv z vás, kdo máte dílny ví, jaký by to byl průšvih, kdyby se stalo něco zaměstnanci. Při tom tam, kde se nedělá sériová práce, tak ty stroje nemůžete seřídit podle normy, to prostě nejde, to zakrytování, to byste si nevydělali na slanou vodu. A když se pak někdo po vás veze, že si uřízl prst, budete mu do smrti platit. Takže si umím představit, že každý rozumný kantor si řekne: radši ať ten žák na ten stroj vůbec nejde, protože já nebudu jednou nohou v kriminále. Tak to bohužel je. Třeba když jsem byl v Německu – já mám bavorské výuční papíry – tak většina vyučenců už byla někde vyučená, takže to byli lidé, kteří šli do varhanářství, když jim bylo 18 let. V Německu, když máte jednou výuční papíry, tak už vás nikdo v životě nemusí poučovat o bezpečnosti práce. To už si nesete sami svým výučním listem. U nás musíte každého půl roku lidi nechat podepisovat papír, že byli přeškoleni. Já to vím, protože jsem měl zaměstnance. Takže když někdo chce nadávat nebo kritizovat tu školu, kdyby byl v roli toho vyučujícího, nepustí studenty na ty mašiny taky. Tohle si všichni uvědomme, takhle je právní rámec. Já jsem třeba měl plno vyučenců z oboru truhlařiny. Neuměli vůbec nic, bohužel. Neuměli si nabrousit hoblík, dláto, vůbec nic. Úroveň učňů obecně je naprosto tristní. Kdekdo jde dneska na školu, je spousta soukromých škol a do učení jde skutečně „odpad“. To se netýká třebas této školy, ale s učni jsou velké problémy. Nevím, kdo jste s nimi dělal, není to tak jednoduché.

JZ: Já bych nebyl tak moc kritický. Nejlépe kdybyste do té školy dali své děti. Támhle pan Pešava má prý několik synů a rád by je umístil v oboru.

Jana Kypúsová: Rádi přijmeme.

Josef Pešava: Je fakt, že druhým dechem jsem dodal, že dnešní varhanářství se začíná ubírat trochu jiným směrem. Já jsem řekl, že už další lidi přijímat nebudu. Protože teď budu přijímat rychlé stroje. CNC výroba se na nás hrne, a teď je otázka kam ta škola také chce směřovat. Protože my ten CNC stroj budeme kupovat. Takže jestli se mi naučí s dlátem, s hoblíkem – s dlátem jo, ale s hoblíkem se dneska téměř nedělá. Ta ke otázka, jak ta škola bude dál pokračovat…

někdo: Nazveme to varhanářství 4.0

Josef Pešava: Ale ono to opravdu přichází. V Německu Laukhuff má třeba 20 „céencéček“.

JZ: V oblasti klavírů tyto dva přístupy jsou. Takže jsou fabriky, kde to dělají všechno postaru, a pak jsou fabriky, kde toho dost dělají na CNC.

Petr Dlabal: Ale to, kam se ubírá trend toho varhanářství přece nezáleží na tom, jestli používáme CNC stroje, nebo ne. Tam nejde jen o to řemeslné zpracování, já teď navazuji ani ne tak na školu, jako na ty CNC stroje. Tam jde o to, že nejsou varhany jako varhany. Varhany mají dispozice, traktury, ovládací systémy. To všecko určuje, jaké ty varhany jsou, a to všecko je ten trend. A dnešní trend je, že to spektrum je velice široké. Máme nástroje stavěné tradičně, restaurujeme varhany a stavíme moderní varhany. A postavit moderní varhany neznamená, že mají jenom moderní materiály. Moderní varhany můžou být postaveny velice tradičně. Anebo naopak. Otázka tedy je, co jsou moderní varhany? Jestli to někdo ví, já si to rád nechám vysvětlit. Co jsou moderní varhany, co jsou moderní trendy. Kdo to tady umí shrnout…?!

Jana Kypúsová: Když mluvíte o těch „céencéčkách“. My na škole sice stroj CNC nemáme, ale v Krnově na průmyslovce je CNC a my s nimi máme dohodu, že tam chodíme, žáci znají aspoň základní princip. Protože dneska to jde rychle kupředu, a co se učilo před třemi roky nemusí být úplně to, co je na trhu. Souhlasím s vámi, že by měli být manuálně a řemeslně zdatní, ale měli by vědět, že se také některé operace dají dělat na „céencéčku“, a co je jeho principem.

Jiří Krátký: To, že CNC je, to je strašně fajn, jedna věc, co ještě nezazněla. Obrovská věc a rozdíl oproti tomu, když jsem tam studoval já s Petrem Dlabalem: Za nás technické kreslení bylo tužkou a příložníkem, kdežto dneska se tam používá Autocad. To je něco, na čem jsem nevyrostl a co jsem se už nenaučil, ale spousta varhanářů k tomu byla praxí donucená. Možná bychom vylepšili tu výuku „Oprava harmonií“, protože to je něco, s čím varhanáři přijdou strašně často do styku, protože to je druhý nejčastější hudební nástroj, o který se v církvi staráme, ačkoli se máme starat o všechny hudební nástroje. A je pravda, že dokáží hudbu zastat lépe než digitální náhražky.

JZ: Tady Martin Poláček je odborník na všechny typy harmonií, tak by to mohl jet učit do Krnova.

Jana Kypúsová: Proč ne? Proč by se na to nenašly v červnu 2-3 dny? A věřím tomu, že by se možná našla i odborná veřejnost měla zájem. Vždyť v Krnově se harmonia stavěla.

Kdybyste věděli o někom, kdo by chtěl u nás studovat, můžeme ho ještě teď vzít a budu hodně ráda. A budu ráda, když se nám podaří spolupráce a přes vás že bychom udělali nějakou sérii přednášek.

JZ: Já to musím nejprve shromáždit a uděláme vám nabídku.

Jana Kypúsová: Výborně. Já se loučím, na shledanou.

(potlesk)

———————————————

JZ: Tak přátelé, a teď se dostáváme in medias res na co všichni čekáte a čeho se nejvíc obáváme. Filip Turchich navrhl, že by nám pan doktor Koukal udělal takový úvod do vzniku licencí… Jak to vzniklo, proč to vzniklo…

Petr Koukal: Jak to vzniklo, proč to vzniklo, to nevím, tak vousatý ještě nejsem. Aspoň obecnou poznámku. Prosím, uvědomme si, že mluvíme-li o licencích pro varhanáře, tak to z hlediska památkové péče je něco strašně vzdáleného, protože licence jsou určeny především pro restaurátory. A že potom mezi ně v posledních dvaceti létech přišli i varhanáři, to je velmi nové a velmi čerstvé. To je něco podobného jako dneska jsou třeba restaurátoři lokomotiv, historických aut. Čili první věc je, že licence v tomto smyslu, ať už se to jmenovalo jakkoliv, existovaly už dávno, a byly vlastně pro úplně jiné obory. No ale teď si pochopitelně dovedete představit, v okamžiku, kdy můj ctěný předchůdce na památkovém ústavu začal prosazovat, že vlastně i varhanářství, pokud se zabývá restaurováním, se musí řídit pravidly obecného restaurování, zejména jeho etikou… Tak jsme se dostali na úplně jinou půdu. A v tom okamžiku ministerstvo začalo reagovat a začalo vydávat licence pro varhanáře, pokud se budou věnovati restaurování. A tato situace trvá dodnes. Pochopitelně se vyvíjí, pochopitelně jsou různé názory atd. Ale je to první věc, kterou je třeba si uvědomit, že varhany vůbec v tom povědomí – abychom si nedělali nějaké iluze – jsou v rámci celkové památkové péče l’enfant terrible čili zlobivé dítě. Přiznám se, že také se snažím zlobit, ale ono to je málokde co platno. Prostě to berme jako realitu. Teď vás ovšem zajímá ta reálná praxe. První a nejdůležitější věc: Prosím pěkně – Může být varhanář, nemusí být restaurátor. Může být restaurátor a nemusí být varhanář? Ne! – U nás je základ vždycky je jasný, že musí být varhanář, který se může stát restaurátorem. Ale už jen to, když s tímto budeme souhlasit, je nutné souhlasit s tím, že varhanář-restaurátor je něco úplně jiného než varhanář. A to je první, co chci, abychom se sjednotili, že tomu tak je. Protože pokud se na tomto neshodneme, tak se budeme hádat do aleluja.

Robert Ponča: To je podle mě jenom v České republice.

Petr Koukal: Ano, a samozřejmě je jasné proč.

Robert Ponča: No ano, ale proč to nazýváme realitou?

Petr Koukal: Já jsem to teď vysvětlil. Toto je záležitost dlouhodobá, realita je taková, funguje to v oblasti restaurování všech kulturních památek čili tyto otázky vám nedokážu zodpovědět. Mimochodem, ještě rád bych zdůraznil: Byť jsem stále pracovníkem památkového ústavu, tak nemám oprávnění mluvit jménem památkového ústavu. My na to máme příslušného mluvčího. Čili berte to, že mluvím jako částečně památkář smýšlením, to bez debat, ale spíš jako muzikolog, organolog, hudební historik, který se už od pradávna zajímá o varhany. A pochopitelně snaží se jim prospět, jak to nejlépe jde. Otázka, jakou cestou, to už necháme na jinou diskusi. Takže k tomu vám neodpovím. Toto je právní stav. Chcete-li to zdůvodnit, podám velmi jednoduché vysvětlení. Málokdo si uvědomuje, že právní postavení varhan, jako památky, naprosto nikde v žádném státě v Evropě nesouvisí s realitou. Uvědomujete si to? Víte, co to znamená? Pokud ano, tak by nebyly tyto otázky. Řeknu jednoduchý příklad. Jestliže v Rakousku – mírně přeženu – varhanář postaví nové varhany, druhý den jsou památkou. Protože rakouský právní řád přistupuje k varhanám tak, že jsou-li postaveny v rámci kostela, případně historické stavby, jsou památkou. A je to tam pro ně naprostá samozřejmost. Přijdete-li do Anglie a ptáte se, které varhany jsou památkově chráněné, odpověď zní: žádné. Jenže oni tam mají tzv. List of historic organs, (National Pipe Organ Register v rámci neziskové orgnizace British Institute of Organ Studies), což je něco jako náš seznam kulturních památek, který ovšem je neoficiální, byť vytvořený na bázi profesní organizace. Ale nestátní, neinstitucionální. A tam zase, když se něco stane varhanám, které jsou v tomto neoficiálním seznamu, tak to je pěkný povyk. Čili v Anglii je zase tradice jiná než v ostatní Evropě, oni nepotřebují zákon. Oni ctí to, že jakmile se nějaká veřejná komise shodla na tom, že bude tento nástroj považován za natolik cenný, dá se na tento seznam (mimochodem oni kategorizují, ale to už je jiná kapitola), no tak potom se k němu podle toho chovají. Takže to je odpověď na vaši otázku. Uvědomme si, znova to opakuji, že právní postavení kulturní památky je jiné stát od státu. Vezměte si jenom Německo. Když budete restaurovat varhany – nevím, jestli máte zkušenosti – v Sasku, budete podléhat jinému památkovému zákonu, než když půjdete do Bavorska. Proč? Protože památkové zákony jsou v každé z těchto spolkových zemí jiné. Pochopitelně jsou velmi podobné, ale musíte se řídit jiným právním statutem. Z toho důvodu také existují různé památkové ústavy, které mají své vlastní výklady. Čili to je také odpověď na tuto otázku. V tomto kontextu tento dotaz ztrácí smysl. Nelze ho odpovědět, protože je to jinak. Prostě tato situace je nastavená takto, už v okamžiku, kdy vstoupil v platnost památkový zákon v roce 1987 s různými novelizacemi atd. To je právní realita, kterou respektujeme. Že to spadlo na varhany – no tak ano. Mají-li být kulturní památkou, potom se vší parádou.

Jak jsem říkal, za mého předchůdce se začaly vydávat licence. Původně to fungovalo tím způsobem, že – jak víme, stačilo, který varhanář byl rychlejší, přišel na ministerstvo a dostal licenci. Takže jeden z těchto varhanářů, který dosud má plnou licenci na restaurování varhan,

má současně i plnou licenci na restaurování varhanní skříně. Poté si ministerstvo si začalo uvědomovat, že je třeba tomu věnovat vyšší pozornost a ta situace se začala měnit. A výsledek dnes je bohužel ten, že právní výklad se také začíná trochu měnit, ale to bych musel začít odpovídat na konkrétní dotazy, které asi přijdou. V obecné rovině ministerstvo rozhoduje, zdali ten dotyčný žadatel má možnost licenci (povolení) za určitých podmínek získat. V současné době, pokud se nemýlím, má licenci v různých podobách asi patnáct lidí. (Jejich výčet najdete v příloze na str. ……. – pozn. zapisovatele.) Tato situace se ovšem změnila novelizací zákona, respektive rozšířením naší legislativy o zákon o uznávání kvalifikací, to je tuším č.18/2004 Sb., který se musel nutně promítnout i do památkového zákona. A kdo jste se s tím trošičku setkal, tak §14a řešící licence byl rozšířen postupně o 14b a dneska 14c. O co jde? Jde o to, že tato legislativa musela být uvedena do souladu s evropskou legislativou. A to je právě ten případ, že kdybyste jako varhanáři šli restaurovat do jiných zemí EU, máte na to právo, pokud doložíte podle příslušného památkového zákona dotyčné země (je-li vůbec) svoji kvalifikaci. Jinými slovy vy, kdož máte licenci, byste měli mít oprávnění restaurovat varhany v zemích EU. Pochopitelně, zas znova, třikrát podtrhuji, v souladu s jejich legislativou. Ale měli by to umožňovat. Realita je jiná. Ne každý stát EU tuto legislativu „zesouladil“. Tím pádem třeba strašný průšvih mají Slováci.

Miroslav Heger: Co je kvalifikace podle tohoto?

Petr Koukal: Ta je dána památkovým zákonem. To je odborná kvalifikace plus splnění dalších formálních požadavků na vydání licence. Je to naprosto přesně určeno v zákoně. Mohl bych to tady číst, ale to se dá dohledat na webu.

Miroslav Heger: Varhanář musí být vyučen v oboru varhanář?

Petr Koukal: Tak. Jestli máte na mysli toto, tak tam je to zase pochopitelně formulováno vydáním licence na kulturní památky obecně. To znamená, základním požadavkem je vysokoškolské vzdělání. Pochopitelně nesplňujeme. Druhou možností je úplné středoškolské vzdělání. Splňujeme v oboru? Nesplňujeme, protože by to muselo být restaurování. Třetí množností je úplné středoškolské vzdělání v příbuzném oboru. Teprve toto splňujeme. To je Krnov.

JZ: Oprava varhan je příbuzný obor výroby varhan?

Petr Koukal: Ano, je oprava varhan a výroba varhan. To, že v Krnově, jak jsme slyšeli, se ve svém profilu nezabývají procesem restaurování, to je záležitost jiná. Ale podle zákona oni jsou ti, kdož dávají právní formální předpoklad, že žadatel o licenci musí absolvovat Krnov. Jiná možnost není. Tedy pardon, je. Potom je ještě možnost, aby to byl učební obor a jako u klavírníků, tak u varhanářů je ještě zapotřebí odborná praxe. Pokud to teď nespletu – u učebního oboru musí být osmiletá praxe, u úplného vzdělání v Krnově musí být pětiletá praxe.

Miroslav Heger: A platí to, když je člověk třeba vyučen v Bavorsku?

Petr Koukal: To jsme u toho. Budete-li mít papír z Bavorska, že restaurujete varhany v Bavorsku…

Miroslav Heger: …Výroba…

Petr Koukal: Netýká se to výroby, ale restaurování. Já teď mluvím jenom o licenci na restaurování. Ten zákon o uznávání kvalifikace pochopitelně řeší i to všechno ostatní. To já vám nepovím, to není mé pole, ale určitě je tam na to pamatováno.

JZ: Jestli tomu dobře rozumím, u nás jsou ty licence tak strašně podstatné proto, že se v našem varhanářství především jedná o restaurování varhan. A tam jsou ty peníze. Je to tak, nebo ne?

Petr Koukal: To si můžete vykládat, jak kdo chcete. Toto zákon samozřejmě nezohledňuje, to neřeší.

JZ: To znamená, že tady jsou restaurátoři a varhanáři, kteří ale třeba nejsou o nic méně, akorát že se nemohou zajímat o restaurování varhan…

Petr Koukal: Proto jsem zdůrazňoval, že varhanářství a restaurování varhan jsou dvě specializace, dvě pole. To není tak, že varhanář je horší než restaurátor. Může být varhanář, který dělá jenom restaurování, nebude stavět nové nástroje. A může být varhanář, který staví nové krásné nástroje.

JZ: Je nějaká statistika, kolik vzniká nových nástrojů a kolik se restauruje, abychom měli ponětí o tom poměru?

Jan Gottwald: Je potřeba si možná uvědomit také to, že když se provádí úkony na památkově chráněných varhanách, tak je vymezeno na třech úrovních, co se na nich může dělat. Když za vámi někdo přijde, že chce opravit varhany a ten nástroj je památkově chráněný, tak mu nabídnete péči, údržbu nebo restaurování. A většinou dojde na tu úroveň restaurování, což může provádět jen varhanář s tou licencí. A těchto varhan je, jak jsem vám psal v dopise, strašně moc.

Jiří Krátký: Památkově chráněných varhan podle bývalého zákona z roku 1958, nebo podle současného zákona č. 20/87 já mám třebas v diecézi poměrně málo. Důvodů je víc, jedním z nich je, že tam byla krnovská firma Rieger a ten kraj (ostravsko-opavský – pozn. zapisovatele) obrovsky zbohatnul na konci XIX. století, takže spoustu těch starých varhan prostě vyhodili. My tam máme spoustu krásných nástrojů před rokem 1914, z doby průmyslové revoluce, potom nějaké nástroje z první republiky, kterých je nepoměrně méně. Ty Sudety jsou prostě pokladnice romantického varhanářství, a za to jsem vděčný, protože to jsou solidně postavené nástroje, které, ač nejsou památkově chráněné, tak by mi nenapadlo je vyměnit. Památkově chráněných varhan máme nějakých 10 % a problém současnosti je aplikování zákona, že ty varhany stojí v památkově chráněných kostelích, a tady se podle mě dostáváme do problematiky, která je nepoměrně složitější, než co můžeme pojmout tady během několika hodin, ale hlavně není v souladu s tou realitou, s těmi licencemi. A tam trošku nesouhlasím tady s Honzíkem Gottwaldem, který psal, že z jeho pohledu je ten počet varhanářů, majících licenci, dostatečný. On by jich byl dostatečný, kdyby varhan bylo, řeknu, kolem 20 %. A pokud by se tady měl uplatňovat princip součásti nemovitosti (kdy varhany se stávají památkově chráněné spolu s nemovitostí – pozn. zapisovatele) téměř na všechny varhany, tak ten stav licencovaných varhanářů není udržitelný v současné době. A rozhodně není udržitelný v budoucnu – a to už tam pan Gottwald zmiňuje sice decentně, ale poměrně jasně: Na základě čeho budoucí skoro-restaurátoři, ale v každém pádě varhanáři, získají tu licenci, když v zákoně budoucím, pokud bude schválen, se praví, že licenci člověk může dostat teprve tehdy, když restauruje odpovídajícím způsobem tři artefakty, které nejsou zapsanými památkami? V momentě, kdy jsou ty licence omezeny časově, což je další problém, já si nedovedu představit, jak za dvacet let tady bude nějaký český varhanář dělat licenci na varhany ze XVII. století, když žádné varhany starší roku 1700 nebudou v památkově nechráněném kostele?

Petr Koukal: Na to můžu odpovědět jednoduše: V zákoně nikde není psáno, že aby varhanář dostal licenci na restaurování varhan ze XVII. století, musí restaurovat varhany ze XVII. století, které nejsou chráněné. To tam není.

Jiří Krátký: Ale v zákoně není nikde ani zmínka o tom, že by licence měly být dělené chronologicky. To je jen u varhanářství!

Petr Koukal: Nikoliv. Tam je možný výklad ten, že je možné dát licenci podle toho, jaké schopnosti dotyčný varhanář ve svých restaurátorských zprávách doloží. Čili to je ta druhá podmínka, to znamená prokázání odborné kvalifikace. A to se dělá i u odborných restaurátorských týmů. Vezměte si, když restaurujete skříň (myšleno varhanní – pozn, zapisovatele), tak musíte mít jednoho restaurátora na „figurálku“ a druhý, který může dělat nátěry na skříně. To je naprosto normální, to je výklad podle zákona.

Jiří Krátký: Jistě, ale figurální-nefigurální malbu, to má nějakou logiku, ale nikdo mi nevysvětlil, jaký je rozdíl mezi varhanami z roku 1738 a 1742, 1769 a 1770, těch mezníků je tam uvedená celá řada, ale žádný z nástrojů kromě těch po roce 1870 není pro tu technologii podstatný.

Petr Koukal: To je otázka toho, co ministerstvo přijalo jako výklad. Pokud dotyčný varhanář dostal licenci tohoto rozsahu, ministerstvo takto rozhodlo. Víc k tomu říci nemohu. Kdyby to bylo protiprávní, tak to ministerstvo neudělá.

JZ: Mohu do toho vstoupit? Co jsem se dozvěděl na naší nulté schůzce, a co mi přišlo absurdní – že jsou od uchazečů žádány počiny na třech varhanách, které musí předložit, to znamená opravit i za svoje peníze…

Petr Koukal: Prosím vás, to je něco, co je pro mě naprosto nového. Mě nenapadlo, že Marek Vorlíček, aby získal licenci, něco takového musel udělat.

Marek Vorlíček: No, to je pravda.

někdo: To bysme museli udělat všichni…

JZ: Pana doktora Koukala tahle věc překvapuje po tolika létech v tom oboru…!

Petr Koukal: Velice jednoduše. Protože na toto zákon nepamatuje a my nemáme žádnou možnost, jak toto nějakým způsobem řešit, dokud nebude tento zákon změněn. Já nemohu vykládat právní výklad, který my musíme dodržovat. To je záležitost právního výkladu. Když přijdete na památkovou inspekci, tam vám řeknou: my nemůžeme vykládat zákon, na to je zodpovědný pouze soud.

JZ: Mě mrzí, že všechno je tak trochu nějak jinak.

Petr Koukal: To, co teď říkáte, já to považuji samozřejmě taky za nesmysl.

Marek Vorlíček: Já jsem si totiž zákon vysvětlil jako pan organolog Krátký, a když jsem chtěl licenci, tak jsem samozřejmě chtěl licenci „co nejstarší“ (platnou na restaurování nejstarších varhan – pozn. zapisovatele). Takže jsem měl dva nástroje hotové, které nebyly chráněné, a teď jsem hledal co nejstarší nástroj, který není chráněný, abych tu licenci dostal co nejlepší. A trvalo mi dlouho, než jsem našel nástroj, který vlastně omylem nebyl zapsaný, tak jsem šel za příslušným farářem, který mi řekl: „No to je hezké, že vás to zajímá, ale – ani korunu. A přesto byste byl ochoten…?“ Tak po nějakých informacích asi od spřátelených kněží, že to nezničím, řekl: „Nu tak jo, tak to udělejte, ale peníze nedostanete.“ Vlastně až ex post se dneska dozvídám, že jsem byl příliš horlivý a že by tedy stačilo udělat tři nástroje mladší, ale udělat je natolik dobře, abych si směl žádat „starší“ licenci.

Jan Gottwald: To si nejsem úplně jistý, jestli jste byl příliš horlivý, protože znám zkušenost jednoho nejmenovaného varhanáře, který měl licenci dejme tomu od polovičky XVIII. století a po deseti létech celkem slušné praxe si ji chtěl rozšířit na XVII. století a z ministerstva mu bylo mu sděleno, že nepředložil restaurování žádného nezapsaného nástroje před rokem 1700, a tudíž mu licence udělena být nemůže.

Petr Koukal: A jsme u toho. Čili, to je výklad ministerstva, který mně osobně se zdá třeba nešťastný. Ale co já s tím nadělám?

Jiří Krátký: Dobře, ale jestli můžu mít dotaz. A kdo tedy přišel s tím, že na rozdíl od všech jiných oborů uměleckého řemesla se prostě ty varhany nedělí na nějaké systémy jako mechanická, pneumatická, elektrická traktura a různé typy vzdušnic…?

Petr Koukal: Jste na omylu, když se podíváte do formulace licencí. – Já jsem se o to snažil, ale ne vždy ministerstvo tu formulaci převzalo. Já jsem jen jeden z těch, kteří navrhují tyto formulace a správně bych o tom neměl mluvit, protože ministerských znalců přes varhany je daleko více. Tak tam skutečně to rozlišení je, protože já si velmi dobře uvědomuji, že jsou varhanáři, kteří skončí „dobou předpneumatickou“ a dál nechtějí jít, protože nepotřebují, nebo nemají zájem. A pak jsou specialisté, kteří se velmi dobře budou specializovat a budou dělat ty věci ostatní, třeba, když to hodně přeženu, tak tu „elektriku“. Ale to všechno je podle mého názoru možné. Já se to snažím diferencovat.

Jiří Krátký: Ale rozhodně tam není stanovené, s výjimkou asi dvou, že to jsou prostě zásuvkové varhany…

Petr Koukal: Co ministerstvo zapsalo je věcí ministerstva, musíte jednat s ministerstvem.

Vladimír Benda: Já mám jednu připomínku. Vy se tady odvoláváte na inspekci Ministerstva kultury. Ale pokud je nám známo, tak tam žádní experti nejsou. Tam jsou právníci, je tam několik zaměstnanců, rozhodně ne specializujících se na varhany. To znamená, že když se dělá nějaký návrh zákona, tak ten návrh a připomínky musejí jít přece přes vás, přes váš úřad.

Petr Koukal: Ano, přes můj úřad, tedy památkový ústav, to šlo. A myslíte si, že se to třeba dostalo ke mně?

někteří (překvapeně): Tak to je síla…. Tak to je dost drsný…

Petr Koukal: Odpověď je jednoduchá: varhany nejsou prioritou.

Štěpán Svoboda: Ten zákon je z roku ’87 a týká se obecně všech restaurování, nejen varhan. Tam jsou nějaké podmínky, které by pro dnešek ještě šlo akceptovat, ale co je dneska tím zásadním problémem, je ten výklad, že pakliže je chráněný objekt (a když vezmu, že varhany jsou majoritně v kostelích) – a kostelů, které nejsou kulturními památkami je minimum – tak je vloženo rovnítko, že se chrání veškerý inventář toho kostela. Někdy se tam ještě vkládá, že se jedná „o původní vybavení“ toho kostela.

Petr Koukal: Ne, týká se to prosím pouze pevně spojených součástí.

Štěpán Svoboda: Dobře. U rozhodnutí obcí s rozšířenou působností, které podle mých zpráv jsou instruovány právníky, kteří jsou vysíláni z Ministerstva kultury, se nerozlišuje, jestli jsou varhany spojeny s daným kostelem. Dejme tomu, že vzduchovod by vedl pod podlahou, tak stále je to podle mého názoru zástupné a irelevantní. Když budu mít velice cenný nástroj jako ve Smečně, kde nevede vůbec nic pod podlahou – nebyl by chráněný a v okamžiku, kdy tam mám nějakou „šunku“ kam mi probíhá kanál zdí, tak to je součástí nemovitosti. Tento výklad je podle mého zcela chybný. A vůbec je na pováženou a výrazu k revizi, že varhany, jakmile jsou součástí objektu, který je památkově chráněn, nebo zóny, nebo národní kulturní památky, ať jsme tedy přesní, tak se stávají kulturními památkami se všemi dopady. To znamená, že kromě péče o ně, údržba a restaurování potom spadá pod zákon č. 20/87. A toto by měla být asi věc diskuse a snahy nějak toto změnit, když jsme na začátku mluvili o tom, že těch varhan máme iks tisíc. K tomu počtu těch varhan uvedených jmenovitě jako zapsané kulturní památky přidat nějaký fundus, který – teď použiji vlastní termín – označím jako „významné“, a které by měly být chráněny z nějakého titulu. A ty ostatní dát k dispozici těm varhanářům, kteří usilují o licenci. Na druhou stranu říkám, že toho výkladu účelově zneužívám v případě žádosti o dotace, kdy vydám závazné stanovisko, že jsou součástí památky a můžu žádat o grant. A tady je třeba vážit, protože tady se kříží zájmy varhanářů, kteří nemají licenci, se zájmy vlastníků, a ještě ti vlastníci se dělí na dvě kategorie – na ty, kteří to využijí a kteří jdou striktně proti tomu. Protože ono se to netýká jenom varhan, ale týká se to veškerého mobiliáře chrámu, až do absurdních rozměrů, kdy třeba mám dva identické oltáře, z nichž jeden je vpravo a druhý vlevo, od stejné firmy, instalované v rozmezí jednoho týdne, se stejnou výzdobou, a jeden je zapsaný jako movitá kulturní památka a druhý je jenom součástí interiéru. Na jeden můžu žádat ministerský grant na restaurování a na druhý ne. Ale v podstatě ty samé situace týkají varhan. Mám dvoje identické varhany, z nichž jedny jsou zapsané jako památka a druhé ne, a závisí jen na dohodě s obcí s rozšířenou působností a potažmo s NPÚ, jestli se to posoudí tak, anebo tak. Tam myslím si, je ten problém jak se získáváním licencí, tak s péčí o ty památky.

JZ: Možná, že bych měl řešení. Já jsem se ptal pana Kocourka (z Hermann Eule Orgelbau), jak je to u nich a on říkal, že je to nepřenositelné. Ale je ochoten sem přijet. Museli bychom posoudit, zda by přece jenom nešlo něco použít i u nás. Zatím to bylo předčasné ho sem zvát, protože nejprve si musíme vyřešit základní věci sami. Ale my se tady furt bavíme o tom restaurování, jako kdyby to byla nějaká taková záležitost nejdůležitější. Možná, že je nejdůležitější, pro Vás určitě, pane doktore…

Petr Koukal: I objektivně, protože procento historických varhan u nás je nesrovnatelně vyšší než jinde.

JZ: Jasně. Čili to směruje naše varhanáře k tomu, že by se měli stát restaurátory?

Miroslav Heger: Historické varhany počítáte pod rok 1900, nebo jak to je?

Petr Koukal: To je otázka formulace, termínů, pojmů. Dříve byl zvyk, že se za historické považovaly všechny varhany před rokem 1850. Ale pochopitelně, to je nesmysl. Já jako památkář budu bojovat, a i jsem bojoval za nástroj třeba z roku 1964.

Miroslav Heger: Co tam tedy hraje roli?

Petr Koukal: To, co řekl, na vaší minulé schůzi Radek Rejšek. My máme zemi, kde většina nástrojů jsou kvalitní nástroje. Alespoň v mých představách a snahách – pokud je ten nástroj kvalitní, tak by měl být kvalitně opraven. A jsme u podstaty. Možná se budete divit, ale já s tím, co před chvílí řekl Štěpán Svoboda, až na nějaké detaily naprosto souhlasím. A stejně tak podtrhuji to, co říkal Honza Gottwald. Ten stav se mohl na základě toho výkladu platícího od roku 2000 využít k tomu získat finance na záchranu nástroje, kde by normálně ta šance nebyla. Pánové mi dosvědčí, že já jsem byl první, kdo vždycky byl pro, pokud šlo o záchranu něčeho opravdu kvalitního.

Jan Gottwald: Jednak tedy souhlasím s tím, co řekl Štěpán Svoboda a doktor Koukal, protože ono je to pro toho vlastníka alfa a omega, zdali ty peníze získá nebo nezíská. Takže pro nás je vždycky lepší, když ty varhany nějakým způsobem chráněny jsou. A proto jsem se vždycky snažil, i u třeba generálních oprav některých varhan, které byly z XIX. nebo XX. století předejít tomu, aby byly přímo restaurovány. Aby to nemusel za každou cenu dělat licencovaný varhanář. Byl to případ některých varhan, které se za posledních 10-12 let opravovaly u nás v diecézi. Některé z nich dělal tady pan Ponča. Daly se na to získat peníze z vícero zdrojů a práce proběhla ku spokojenosti všech.

Radek Rejšek: Já třeba teď konkrétně bojuju s několika případy, že je „zapsán“ nástroj jako celek, a ten nástroj je v krásné, velmi hodnotné barokní skříni, ale vevnitř je pneumatický nástroj ze začátku XX. století. A teď řešíme problém licence – dobře, ale jaká? Nebo bez licence? Já v tomto případě se naprosto otevřeně přiznám, že dělám, že nic nevím, takhle zavřu oči a schválím to. Protože nebudu řešit, jestli na pneumatiku pustit restaurátora s licencí do roku 1750, když vím, že je třeba seřídit pneumatiku, která po loňském létě „maléruje“ a vím, že tam stačí otočit šrouby na relátkách a pan farář má obavy, protože do toho nevidí, a chce pořád psát restaurátorské záměry, a že bez závazného stanoviska se to nemůže udělat. Tak to nakonec řeším tak, že nikomu nic neřeknu, vezmu si šroubovák a udělám to, a hotovo.

Jan Gottwald: Musí to být rozumná míra, že?

Radek Rejšek: Je tady tenhle problém – vlastně otázka památkové ochrany takovýchto hybridů, které mají třeba nesmírně cennou památkovou skříň, ale vevnitř je dejme tomu – nebudu teď jmenovat firmu, abych se nikoho nedotkl – kdy je tam třeba pneumatický nástroj, který už nehraje.

Štěpán Svoboda: Určitě toto je péče a údržba, která nespadá ani pod nějakou oznamovací povinnost, a jde o případy nástrojů, které byly zapsány na základě nějakých vnějších výtvarně-architektonických znaků. Ale základní a zásadní otázka podle mě zní, jestli existuje mechanismus v rámci současné legislativy – a když neexistuje, tak ho vytvořit – aby varhanáři, kteří dosud nemají licenci, a kteří prokáží, že daný systém, dané varhany umí zrestaurovat, jak mají tu licenci získat. Protože v tomto okamžiku hledat nástroj, který není památkově chráněný, je podle mě značným problémem, když odhlédnu od finančních souvislostí. To znamená – je tady ten mechanismus, nebo není? Popřípadě si říci za jakých podmínek je to možné získat, a teď nemyslím na podmínky, které vycházejí jednoznačně ze zákona o památkové péči. Protože je několik takových varhanářů, pro které tahle situace je nepřehledná, a chtěli by mít tuto možnost. Tak nějakou „kuchařku“, jak k tomu dojít, to si myslím je ta základní otázka.

JZ: kdo by ji měl vytvořit?

Štěpán Svoboda: Navrhuji diskusi, jestli tady je ta možnost v rámci památkového zákona. Jestliže ne, pak je ta situace neudržitelná do budoucna.

Petr Koukal: Jednu věc už jsem diecézním organologům říkal. Od předloňského roku už naštěstí máme právní výklad Ministerstva kultury, který řeší otázky, které nahodil teď Radek Rejšek, to znamená – je-li chráněný nástroj, je vždycky chráněný jako celek. To je bez debat. Jenže, jak se opakovaně snažím dokládat směrem výše, ty reálně zapsané nástroje do roku zhruba 2000, jako movité památky, jsou zhruba v 51 procentech zapsány spíše jenom kvůli skříním, nikoliv kvůli celku. Nevím, jestli zrovna to pomohlo, ale objevil se před dvěma léty výklad ministerstva, že je možné postupovat způsobem, který jsme aplikovali v Kolíně, že pokud je cenná, chráněná skříň, pak tedy zůstává ochrana nástroje jako takového, ale pokud po odborném posouzení stroje tento stroj je prokazatelně nízké kvalitativní památkové a hudební úrovně, je možné postupovat způsobem, že tento stroj bude vyjmut ze stávající skříně a může být vestavěn nový. Koneckonců máte to v Sázavě. Čili tímto způsobem se dá postupovat i v těchto dosud, jak bych to řekl, právně neošetřených případech, a už se to snažíme aplikovat. To nebyl první případ.

Štěpán Svoboda: Ale tam zůstává ta podmínka té licence.

Petr Koukal: Vím o tom. Ale k předešlému jsem chtěl, aby všichni diecézní, i varhanáři věděli, která bije. Je to jedna z možností, jak se dostat na tyto záležitosti. No, a teď jsme u druhé věci. Pokud ten stroj chcete vyjmout, tak potom je to jasné, pak musí být licence. Pokud byste tento nějaký méně kvalitní stroj řešili v rámci údržby, podle mého – ale třikrát podtrhuji – jenom mého výkladu, který nemusí být v souladu s výkladem výkonných orgánů Památkové péče, respektive vyšších – je možné postupovat formou údržby. Ale to je výklad, který se jaksi snažím aplikovat, aniž tuším, kde to jak různě proleze – a jak sami víme, ne vždy teď procházejí věci, které dříve byly samozřejmé. A poslední odpověď, co ještě dlužím. Já se obávám, že ačkoli jsem se skutečně vždycky snažil vysvětlit záležitosti problematiky varhan na těchto právně rozhodujících místech, nepodařilo se to. Tento výklad zůstal stále nezměněný. V tomto smyslu se obávám, že v otázce licencí, kterou jste právě nadhazoval, je to velmi problematické a mě nic nenapadá, jak to udělat. Ta situace je skutečně i pro mě tak nějak neřešitelná.

Peter Nožina s kolegyní Hoškovou odcházejí

 Jiří Krátký: Tam bych trošku polemizoval s panem Gottwaldem, ačkoli v něčem má samozřejmě pravdu. Ale v poslední době se setkávám s tím, že je právě výborné, když to památkou není, protože my jsme schopni vyzískat více peněz nějakých individuálních dotací. Daleko více peněz. Někdy to tedy může být výhodou a někdy to výhodou prostě není. Je-li to zapsané, je to památka, není-li to zapsané, kterýkoli občan ČR může podat podnět, na prohlášení na kulturní památku. To je možnost, který současný zákon dává.

Petr Koukal: Nemohu souhlasit, protože tento výklad od roku 2000 ve skutečnosti už neplatí. Čili to, čemu se říká „zapsané“ památky, tak to se týkalo zákona od roku 1958. Teď jsou památky „prohlašované“. To je velký právní rozdíl. To za prvé. A za druhé, podle toho nového právního výkladu z roku 2000 – pokud nevíte, tak já jsem památkářem právě od roku 2000 – čili já jsem do toho spad‘, když už to bylo hotové – tak ten výklad je takový, že v podstatě všechny nástroje, jsou-li touto pevnou součástí (překvapujete mě, když tvrdíte, že někteří právníci říkají, že dokonce i veškerý mobiliář – přiznám se, že to je pro mě novinka, ale to je asi tím, že se zabývám pouze varhanami), tak podle tohoto výkladu – neříkám zákona – jsou to pořád památky, které jsou „prohlášené“, a v tomto výkladu my jsme povinni to řešit. Pokud to Ostraváci na památkovém ústavu nedělají, je věc trošičku jiná…

Jiří Krátký: Třeba v roce 2009 jsem posílal dotaz na Ministerstvo kultury, jestli varhany, které jsou postaveny na kůru a druhé, které jsou vestavěny do zábradlí kruchty, jsou příslušenstvím věci hlavní, nebo její součástí. A tudíž na ně buď dopadá zákon o Státní památkové péči, nebo, jsou-li příslušenstvím, musí být prohlášeny za památku. Ministerstvo v roce 2010 řeklo, že musí být v obou případech prohlášeny zvlášť. Po asi šesti létech otočilo a v roce 2017 říká, že když jsou pevně spojeny, tak jsou nejspíše součástí památky. A teď případ, který se dotýká mé diecéze, ovšem nikoli mého kostela – varhany v evangelickém kostele v jednom slezském městě, který byl prohlášen za kulturní památku v r. 95. Varhany jsou tam od jednoho polského varhanáře z roku 1860. Už v roce prohlášení zbylo z těch varhan totální torzo, které je dneska ještě více torzovité. Rok po prohlášení byly v kostele provedeny stavební zásahy, varhany byly demontovány, dneska už dvacet let se nacházejí v jedné plechové boudě v majetku města. V minulém roce ministerstvo řeklo, že varhany jsou součástí toho kostela, a tudíž jsou památkově chráněny. A to jsou varhany – asi 20 kovových píšťal, asi 60 dřevěných píšťal, pár dílů skříně a jeden měch. A tohle je prostě chápáno jako součást věci hlavní…!

Radek Rejšek: Já nechci odbočovat, ale uvedu jako absurditu případ zvonů, protože to je můj obor. Máme dva typy zavěšení zvonů. Buďto jsou zavěšeny v domečkových ložiskách, pak „jsou pevně spojené“, anebo ten závěs leží vlastní vahou v rohatině, pak „pevně spojený není“. A jinak tam je šest šroubů, které mohu kdykoli povolit… To jsou takové absurdity… Otázka pozitivů vestavěných v zábradlí… pak pozitiv je něco jiného než ten Hauptwerk, když je to jeden nástroj?

Miroslav Heger: Co je to tedy „pevně“?

Filip Turchich: Není to tedy otázka na toho, kdo dělal ten výklad, jestli to nechce změnit, když je v tom takový hokej…?

JZ: Počkejte, ta debata se mi jeví trošinku neplodná. Já tedy nejsem organolog, ani ornitolog, ani varhanář – ale já si myslím, že pořád všichni upíráte zrak jenom jedním směrem. Prostě my tady máme 7000 varhan a 50 varhanářů, z nichž za třicet let jich tu bude 20. A po těch třiceti létech těch 20 varhanářů bude pořád spravovat těch 7000 varhan. Možná se sem dostane někdo z Bulharska…

ostatní: …ze Slovenska … z Číny…

JZ: …Z Německa si moc ne, protože to nikdo nezaplatí, jedině, že by se udělala nějaká sbírka, Takže o čem my se tady pořád bavíme? Nešlo by to udělat jinak? Podívejte se, je třeba firma Hermann Eule Orgelbau, kde jsem se byl podívat. Má tahleta firma něco jako ministerskou licenci?

Vladimír Benda: Firma nemůže mít licenci, to musí být fyzická osoba. To je podle zákona.

Štěpán Svoboda: My tady budeme mít 7000 varhan, ale z těch bude 6990 památkově chráněných. A z těch 50 varhanářů pouze 13 má licenci…

JZ: Tak. Takže moje představa je ta, když bych měl mluvit za Kruh klavírníků a varhanářů, že bych se snažil, aby co největší počet lidí získal licenci – aby se dostali na tu úroveň. Protože pořád se ke mně dostává jedna věc dokola: Volání po nějakém cechu. Cechy byly zrušeny, a byly pro to dobré důvody, protože cechy se staly vlastně brzdou v rozvoji.

Jiří Krátký: Pro upřesnění, byly zrušeny v roce 1859, respektive 1872…

JZ: Prostě pořád někdo chce ty cechy, aby se objevil nějaký deus ex machina, který by posoudil, jestli někdo dělá tu profesi dobře nebo špatně. Místo toho byly vymyšlené ty licence. Ty dostali ti nejlepší z nejlepších. Ti, kteří jsou o něco horší, tu licenci nedostali.

Miroslav Heger: …Teď tady nikdo nic nemá…

JZ: Za třicet let tímto způsobem bude mít tu licenci 3-5 firem, ale ty se nepostarají o 700 varhan. My se bavíme o úplné fantasmagorii.

Jan Gottwald: To nemůžeme vědět.

JZ: No, když to nestačí už dneska, tak jak to může stačit v personálně daleko menší míře? Nebylo by jednodušší, kdyby to přešlo na právnickou osobu, to znamená, že by byla firma, která by garantovala kvalitu a kontinuitu?

Jiří Krátký: To podle zákona nemůže být.

JZ: No, tak se změní zákon!

Jiří Krátký: Ale zákon už se tady mění dvacet let a pořád se nezměnil.

JZ: Podívejte, já bych si to představoval tahle: Bude firma, která se bude jmenovat „Pešava“ nebo „Mettler – Dlabal“, „Vorlíček“, „Poláček“, Ponča“, „Stehlík“ – prostě každý, kdo tady sedíte okolo stolu, abych tady někoho nevynechal, a budou s tou firmou dobré zkušenosti. Podle mě by měly být firmy, které budou garantem správné opravy varhan. Taková firma by měla mít práci na 10 let dopředu, která by měla být vyjasněná, aby si mohla najmout 20 lidí, kteří to s ní budou dělat, což by bylo personálně stabilizované. A v té firmě by byli mladí lidé, kteří by tam byli nejprve v rovině učňů, potom v rovině tovaryšů a kdo by z nich byl nejlepší, tak by se stal mistrem. A ten mistr by na sebe automaticky převzal licenci té firmy.

Robert Ponča: Jakube, ty si troufáš garantovat práci na deset let dopředu?

JZ: To si netroufám, ale vám nic jiného nezbyde.

Marek Vorlíček: Můžu ti říct realitu? Od ledna zhruba do konce května dělám zadarmo, bez fakturace, na úvěr. A na konci května se dozvím, kolik které varhany – protože jich máme více rozebráno – dostanou peněz. A buďto jsem to trefil a vychází to, anebo jsem udělal víc a zaplatím to za svého, nebo z toho úvěru. Anebo jsem udělal míň, tak to musím stihnout do konce roku. To, o čem ty mluvíš, takhle to funguje třeba v Německu, tam kvalitní varhanářské firmy dneska vědí, co budou dělat za rok za dva.

JZ: Tak to pojďme zavést i tady, protože jiná cesta nevede. Vím, co to znamená mít jednoho zaměstnance a odvádět za něj odvody státu. A vám asi nic jiného nezbývá.

Marek Vorlíček: Nic jiného nezbývá…

JZ: Vy nemůžete zůstat v luftu a tyhlety orgány, které sedí ve svých kancelářích, nemůžou přece rozhodovat ve věcech, které vy v důsledku řešíte za vlastní peníze a dluhy? To je taková disproporce! Pojďme se tomu postavit. Vždyť od čeho tam ti lidé jsou? Jenom od toho, aby zavedli takový systém legislativy, který je reálný a snesitelný, a ne odpovídající nějakému výkladu zákona, který je každému úplně šumafuk.

Marek Vorlíček: Ale takhle hospodaří celý stát. Takhle se dělají silnice, prostě všechno.

JZ: Tak to pojďme změnit v oboru varhanářství a možná se pak třeba někdo přidá…

Jiří Krátký: Jednu věc jsme tady také trošku nakousli a možná na to čeká tady firma Ponča, ten poměr novostaveb versus restaurování. Já jsem to počítal za svou diecézi a chtěl bych říci, že podle mě, i co tady sleduji situaci v pražské arcidiecézi, novostaveb v poměru, kolik lidí chodí do kostela v ČR, což nejsou ani 4 % populace – tak podle mě se tady těch novostaveb realizuje poměrně dost. I na to podle toho, kolik má církev na to peněz. Od roku ‘90, nebo když jsem to počítal za posledních dvacet let, tak co dva roky, tak se v naší diecézi postavily nové varhany. Ze začátku větší – Odry, Karviná – třímanuály, velké dvoumanuály a víceméně to končí loňským rokem.

někdo: A to ještě byla hospodářská krize v roce 2009.

Jiří Krátký: Já si nemyslím, že na diecézi, která má přes 400 kostelů, že je to tak strašně málo, jedny nové varhany za dva roky.

JZ: Bylo na začátku naší rozpravy řečeno, že teď žijeme v době konjunktury, a že to vypadá, že ta situace bude mnohem horší. A podle mě se musí ta situace anticipovat a vymyslet takové modus vivendi, které bude odpovídat situaci za 30 let. Protože varhany se staví na stovky let dopředu.

Štěpán Svoboda: Ekonomickou krizi nepředpověděl nikdo, propukla za měsíce na měsíc, z roku na rok a my jsme na to vázaní.

Jan Gottwald: I po různých strašlivých prognózách, jak to po restitucích všechno vlastně bude, tak stejně je práce strašně moc a dělá se. Ono to možná má úplně jiné zákonitosti.

JZ: je tady snad ještě možnost, o které tady nikdo neuvažuje, že by se snad mohla probudit nějaká všeobecná veřejnost.

Jan Gottwald: To už chtěl mistr Grygar.

JZ: Nevím, jestli to musí být zrovna formou nadace…

Petr Koukal: Tento pokus již zde byl.

všichni přes sebe (pobaveně): Udělal nadaci… A už ho pustili…

JZ: Abychom si to upřesnili, já rozhodně nechci být předsedou nadace, ale jsem předsedou Kruhu klavírníků a varhanářů do konce roku 2021 a mám představu, že to jednou předám lidem, kteří budou na daleko jiné úrovni, než jsem já a půjdou dál. Dávám vám tedy k přemýšlení svou úvahu, že by tu licenci získali, až na vybrané a úplně neschopné jedince, všichni, že by se tam, kde nejsou ještě úplně dobří, zlepšili. My k tomu jako Kruh můžeme vytvořit podmínky, například formou workshopů atd. Můžeme oslovit i lidi z ciziny, kam jsme se všichni jezdili učit a můžeme to dostat na takovou kvalitativní úroveň, jaká tady ještě nebyla…

Jan Gottwald: Já si myslím, že je vysoká kvalita českého restaurování, že je světová.

Petr Dlabal: Například v Bavorsku o některých technologiích nemají ani tušení, a naopak se jich bojí. My teď děláme druhou zakázku do Německa, kde třeba petrifikace je věc, které se bojí jako čert kříže. Tím, že tam mají málo barokních nástrojů…

Martin Poláček: Za války o ně přišli…

Petr Dlabal: Jednak z války a jednak po válce. Němci mají totiž varhany jako součást své národní identity a živé kultury, proto, jakmile přišla nějaká změna, tak oni si ten nástroj hned přestavěli. Takže si po válce sami zničili, co zbylo. Proto oni se některých technologií bojí, aby to nedopadlo tak, jak už to jednou zažili.

Radek Rejšek: Tady se také mluvilo o otázkách, které se týkají výsostně legislativy. Mně se líbí ty věty: „mělo by se tedy… měl by se vyvinout tlak… atd.“, ale ten tlak musí vyvinout někdo. A teď je samozřejmě otázka technologie, jednání, diplomacie, komunikace s těmi orgány, které jsou zmocněné tu legislativu změnit. Já si třeba nedovedu představit, že by se to třeba mohlo podařit na Letné (odkaz na právě probíhající masivní demonstrace proti establishmentu – pozn. zapisovatele). Čili, jakým způsobem jednat s těmi orgány, protože tu legislativu je třeba skutečně změnit. A pak ještě přehlížíme jednu věc, se kterou já se potýkám jako organolog v Litoměřické diecézi. My tam máme krásné, cenné, restaurovatelné nástroje, které si v dohledném horizontu to restaurování určitě zaslouží, ale nemám o ně takový strach jako o nástroje, kterých máme také hodně, dokonce snad víc. My tam máme spoustu nádherných pneumatických „Schiffnerů“ z přelomu XIX. a XX. století, a já už teď vím, že budu mít strašné problémy, pokud budu chtít některé tyto nástroje zprovoznit a uvést do hratelného stavu: Já vlastně nebudu tušit, komu to vlastně zadat…

JZ: Možná, že právě Kruh by ti v tom mohl být nápomocen?

Radek Rejšek: No jo, jenže všichni chtějí dělat XVIII. století. A XIX. a XX. nikoho netáhne.

různé hlasy (nesouhlasně): To není pravda… To si nemyslím… Jsou na to firmy…

Miroslav Heger: „A není lepší už tam do toho vnitřku toho Schiffnera tam postavit pořádnou „šlajfnu“?“

Petr Dlabal: A proč myslíte, že Schiffner není pořádnej nástroj?!

Miroslav Heger: Řada z nich je zčervivělá. Je to prostě tak napadené červotočem, takže to znamená třeba každých pět let to znova petrifikovat.

Marek Vorlíček: Nenenenenenenenenenenene! Když to uděláte pořádně, tak je to oprava na desítky let.

Miroslav Heger: A čím?

Marek Vorlíček: Solakrylem.

Petr Dlabal: Pokud to správně napetrifikujete, tak už se do toho nikdy nic nedá. Co by v tom žral?

Radek Rejšek: To, co říkal pan doktor Koukal, musíme už zohledňovat a dívat se na nástroje z 2. poloviny XX. století jako na cenné. Teď třeba máme ten Jablonec nad Nisou a budou další. Já tomu říká trošku hanlivě „překližkárny“, 60. léta, ale už i pro mě jako hudebníka začínají být docela zajímavé.

Petr Dlabal: Ty jsi tady vzpomínal tu Sázavu. V Sázavě se staví do staré skříně nový nástroj, restauruje se. A kvůli tomu se tam odstranil do depozitáře „Urban“. Kompletní, intaktní, sežraný, ale restaurovatelný. My toho samého Urbana restaurujeme v Plzni, který vůbec není intkatní, otevřená „šestnáctka“, takže jsme dva a půl metru nastavovali píšťaly, byla vyhořelá traktura, takže stavíme tam nový pneumatický stůl, novou trakturu a restaurujeme ho do původní podoby.

Štěpán Svoboda: Ta Sázava, byly tam třeba barokní píšťaly, ale já bych chtěl říct ještě jednu věc. Když budou varhany památkou a bude to tedy ten Schiffner a přijmu argument, že zachovám Schiffnera a nebudu tam stavět něco jiného, komu dneska z těch „licencovaných“ to mám zadat? Která z těch 13 firem, které mají licenci, prakticky dělá něco jiného než mechanické zásuvkové nástroje? Dvě, tři, čtyři? A kdo z nich má odpovídající zázemí a je schopen udělat velký dvoumanuálový nástroj v nějakém rozumném čase? Dneska asi nejsou problém ty staré mechanické, zásuvkové nástroje, kde je to zvládnuté technologicky, a tak nějak i kapacitně, i když na hraně možností a v budoucnu to nebude stačit. Když tedy přijmeme, že je budeme chránit „romantiky“, tak kdo je udělá? Tady vidím obrovský deficit. Těchto nástrojů je v poměru k těm starým, když ne stejně, tak více, ale v poměru je licencovaných varhanářů na tyto nástroje o dost méně.

Jan Gottwald: A u elektriky máš možná jen jednoho!

všichni mluví přes sebe…

Petr Dlabal: Dělá to třeba Péťa Stehlík, my a pár dalších. My proto držíme obrovské plochy, přes 750 metrů…

Marek Vorlíček: Ale, Štěpáne, já mám takový pocit, aspoň ze svého kraje, že o ty „pneumatiky“ nebyl až takový zájem, že se to teprve probouzí, ale zaplaťpánbů za to!

Jan Gottwald: Ty se rehabilitovaly tak v posledních 10 – 15 létech.

JZ: Jestli to není vzdělaností těch varhaníků a poučené interpretace?

Vladimír Benda: Já bych se ještě vrátil k té legislativě. Kdy už jsme tady před takovým fórem lidí, které zajímá ta ještě neukončená novelizace zákona o památkové péči. Byli bychom my schopni tady, jako odborná veřejnost, naformulovat, co by v tom zákoně mělo tedy být?

JZ: A kdo jiný?

Vladimír Benda: Počkej, to není tak jednoduché, jak si myslíš, protože tam na ministerstvu sedí parta právníků, kteří našemu oboru nerozumí, ale kteří ti strašně zkomplikují život, a to je to, co oni tam právě dělají.

JZ: Podle mé zkušenosti to musí naformulovat ti, co tomu rozumí. Ale chápu, že právní jazyk je potom jiný. Když jsme jednou formulovali obsah učiva jednoho oboru, tak to dělal ten největší odborník ze všech, a souběžně jiní odborníci na formulace, jakými se vyjadřuje Ministerstvo školství, to převedli do jeho jazyka, kterému normální člověk nerozumí.

Takže my jsme schopni formulovat myšlenky a pak by se na to musel najmout právník, který by to převedl do jejich jazyka, ale na to jsou přece lidi.

Jiří Krátký: Tady se bavíme o něčem jiném, a sice že ta současná legislativa by byla možná vyhovující, kdyby se týkala vzorku těch nejhodnotnějších varhan, ale – samozřejmě nemůžu mluvit za biskupství – ale pro ty ostatní nástroje to je naprosto nevyhovující. A to se týká církve všeobecně. Co jsem zažil jeden kontrolní den minulý týden, tak dokonce, i když třeba lavice není pevně spojena s podlahou kostela, tak se řeklo, že teď je to vlastně prostředí kulturní památky, a to nejenom kolem památky, ale dohromady se vším vevnitř, a pak je najednou úplně jedno, jestli to je, nebo není pevně spojené s podlahou kostela… – tak je zájem Památkové péče do toho ingerovat v každém případě, a to je věc, se kterou jsou dosti problémy. To už řekl tady pan doktor Koukal, ta Památková péče v poslední době trošku přitahuje šrouby, a spousta věcí, která se předtím dala perfektně domluvit, tak se místo toho vymýšlejí totální hlouposti, administrativní „zdržovačky“. Třeba pro demontáž varhan.

Petr Koukal: Abychom si rozuměli, památková péče je dvojkolejná. Odborná čili památkové ústavy, a výkonná – magistráty, městské a krajské úřady. Mně už se bohužel stalo v posledních dvou létech několikrát, že jsem dával určité písemné vyjádření, což je podklad pro vydání závazného stanoviska, a příslušný úředník mi toto mé doporučení, nebo vyjádření nepřijal. Takže to jenom na vysvětlenou, jak to funguje, že můžete vykládat sebeodborněji, prostě záleží na tom, kdo momentálně tam je a jak si to bude chtít právě vykládat. A druhá rovina, dovolím si vám do toho kecat, i když je to spíš vaše záležitost – správně říkáte, jak si vychovat mladé nástupce. První má myšlenka, zvažte, ale to opravdu střílím od boku, to musíte posoudit. Podle mého názoru je hloupost, aby všichni restaurátoři varhan měli licence plné. Proč? Protože někdo bude daleko lepší a daleko ochotněji dělat „pneumatiky“, někdo bude dělat jenom záležitosti elektroniky a někdo bude dělat jenom ty historické, které ho víc baví a má k tomu větší vztah.

Viktor Ponča: To už se zase dostáváme do té kategorizace varhan…

Petr Koukal: To už je ale jiná kategorizace než památková. Druhá rovina je: Já, když jsem začal fungovat v této funkci, tak jsem se pokoušel ukecávat tehdy dobře fungující restaurátorské dílny. Říkám jim: vy si musíte vychovat nástupce. A ještě jsem si dělal legraci a říkal – musíte přijímat tovaryše a podobně. Pochopitelně se mi vysmáli. Víceméně to potom někdo udělal, ale ne v tom smyslu, že by si chtěl vychovat nástupce. A teprve v poslední době – možná se mýlím, ale kéž bych se nemýlil – mám pocit, že některé z těchto dílen si některé nástupce, kteří se ovšem mohou státi konkurenty, začínají vychovávat. A v tomto já vidím tu jedinou správnou cestu. A zase říkám, ten mladý, který projde tímto školením, pod dobrým restaurátorem (teď nemluvím o licencích, ale o varhanařině), a ten dotyčný ho naučí, že jsou třeba nové postupy, které my neznáme… já jsem se tím nechtěl chlubit, a teď to řeknu, pánové, skutečně, mohu to potvrdit ze svého pohledu, ohledně naší „restaurátořiny“, když už budu skromný, tak není lepší, ale je jinde než v těch nejvyvinutějších evropských zemích. To je dobře, protože dokážeme něco, co oni už nedokáží. Oni narušené původní části varhan vyhodí, nahradí.

Nemusí mít každý licenci na restaurátořinu. Pokud ji chce, ať si ji udělá, ale ať počítá s tím, že se musí naučit daleko víc, než kdyby se specializoval. Nemohu si pomoct, ta „restaurátořina“ je přeci jenom něco jiného než stavba varhan. A dokud toto nepochopí například krnovská škola, tak se jim to taky nepovede.

– – – – – – – – PAUZA NA KÁVU A FOTOGRAFOVÁNÍ – – – – – – – –

JZ: Pánové, rád bych vás seznámil s tím, co bude následovat. 23. září máme na tomto místě schůzi našeho Kruhu, kromě toho pokračují naše semináře, na které vás tímto zvu. Náš Kruh má takovou přednost, že je mezioborový. Další věc, teď jsem mluvil s Radkem Rejškem – doufám, že všichni odebíráte časopis Varhaník, neboť každý časopis žije ze svých abonentů…

Radek Rejšek: Ten časopis vychází 20 let, jeho duchovním otcem je páter Hájek ze Stříbra, který se do toho pustil s velikým elánem. V redakční radě dříve byly takové osobnosti, jako páter Bříza – dnes již zesnulý, páter Konečný – v současné době vlašimský vikář a absolvent konzervatoře, generální vikář Litoměřické diecéze – páter Stanislav Přibyl, pan Korejs, se kterým už také nemůžeme moc počítat atd. Řekl bych, že taková konjunktura toho časopisu už je minulostí, protože vycházel jako dvouměsíčník, pak jsme museli z existenčních a organizačních důvodů slevit, takže je to čtvrtletník. Vycházeli jsme pod Karmelitánským nakladatelstvím v Kostelním Vydří, jenže tam došlo k problémům, které nechci specifikovat, vím, že páter Fatka na to konto byl odejit a víceméně jsme se ocitli v luftě. Takže máme dneska jiného v podstatě vydavatele, ale vycházíme takřka samizdatovým způsobem jednou za kvartál a máme o dvě stránky víc. Vidím veliký otazník do budoucnosti, jak dlouho se nám ještě podaří udržet papírovou podobu, která se asi stane muzeální záležitostí. Chceme ji udržet co nejdéle kvůli starším varhaníkům, kteří si tolik nerozumí s počítačem a lidem z venkova.

JZ: To by třeba také mohlo být sousto pro Kruh, že by podpořil takový časopis…

Radek Rejšek: Dám řeč v redakční radě. Máme tam styčnou osobu, Pavlu Jůzovou, která se stará o objednávky, nebo stačí poslat mně e-mail.

JZ: Varhanářství by mělo mít tištěný časopis…

Marek Vorlíček: Můžu se zeptat, jde o peníze, nebo o personální obsazení?

Radek Rejšek: Já bych řekl o obojí. O peníze jde jistě „až v první řadě“… V redakční radě nás bylo 6–8, teď už nastala generační výměna, šéfredaktor páter Hájek řekl „dost už, končím“, tak jsem to převzal já a jedeme ve složení paní doktorka Nováková, což je manželka zesnulého dómského varhaníka Otto Nováka, pak tam máme nadšence, kteří se vždycky objeví, vydrží tři čtyři čísla a zase zmizí, někteří dodávají příspěvky korespondenční formou, což vítáme také.

JZ: Radku, prosím tě, spolupracujete s těmi lidmi z okruhu Pro varhany?

Radek Rejšek: Zatím ne.

JZ: To jsou psavci. A tady ze zde přítomných jsou psavci organologové.

Jan Gottwald: Ono toho existuje víc, brněnská Musica sacra (Jednota za zvelebení církevní hudby na Moravě – pozn. zapisovatele), což je podstatná organizace, která má invalidy zaměstnané na úvazek, pražské Sdružení pro duchovní hudbu vydává Psalterium, je několik webů…

JZ: Tím se tříští síly.

Petr Koukal: Vy jste měl na mysli časopis pro varhanáře, toto jsou časopisy pro varhaníky. Jestli by činnost vašeho Kruhu měla mít určitou platformu, podle mého názoru, toto by měla být jedna z forem vaší prezentace. Moc bych doporučoval, kdyby se vám podařilo dát něco takového do kupy.

všichni přes sebe: Toto jsou časopisy pro varhaníky… a navíc pro liturgické varhaníky… toto pole je neobsazeno…

JZ: Mně připadá zbytečné vymýšlet nový časopis…

Radek Rejšek: Časopis Varhaník berou lidé, kteří mají často představu, že na to hrají. Já se s tím setkávám na každém kroku: V Rožďalovicích je krásný barokní nástroj, který chci začít zachraňovat a tam na to hraje holka, které je 16 roků, a pro kterou bylo veliké překvapení, že píšťaly jsou i za prospektem a s krátkou oktávou si vysloveně neví rady, já ji teď beru na varhanické kursy do Tachova – takže pro takovéhle varhaníky je ten časopis. Takže tam psát něco o menzurách a podobně, to je vysloveně nesmysl.

Jan Gottwald: Je to hudebně populární časopis, který není vysloveně pro odborníky.

JZ: Počkejte, vy mi furt nerozumíte. Já třeba píšu do časopisu Hudební rozhledy na pokračování o pianech, ale mám dojem, že je neodebírá jediný klavírník. Přesto HR bodu mít asi o řád vyšší náklad… pletu se, nebo ne?

Radek Rejšek: Já nevím, my necháváme tisknout 800 výtisků, které jdou asi na 670 adres.

JZ: Takže oni budou větší. Je to pro nás otázka, která platforma by pro nás byla nejlepší a tu si vybrat. Třeba by jednou za čas mohl časopis Varhaník mít přílohu s názve Varhanář a organolog?

Radek Rejšek: Já se tomu nebráním, jenom chci upozornit na jednu věc. Třeba teď nám poslal velice zajímavý článek Marek Čihař, vyloženě s organologickou tematikou a jako redakční rada jsme se rozhodli, že ho neotiskneme, protože to byl článek, kde bylo asi osm tabulek na celou stránku, samá čísla, takže do varhanářského časopisu ano, ale do Varhaníka ne.

Petr Dlabal: Kdybyste chtěli vydávat časopis, tak bychom měli snad vycházet z Organy, ne z časopisu Varhaník…

Jiří Krátký: V Německu je Gesellschaft der Orgelfreunde, což je taková skupina lidí založená na začátku 50. let, společnost přátel varhan, která má plus mínus 6500 členů – kněží, varhaníci, varhanáři a takoví ti pošuci – z Česka je nás tam asi 17. Já jsem tam asi od roku 2001. Ti vydávají 4x do roka Ars Organi, což je velká A4 barevná publikace. Jsou tam strašně drahé inzertní plochy a jsou tam články jak o varhanní hudbě, o skladatelích, tak o varhanách, o jejich stavbě. Členství pro studenty stojí asi 10 euro, pro dospělé 35. Plus jednou ročně je tam příloha, která přesahuje možnosti časopisu, má asi 300-400 stran a kde je také přehled článků, plus, co se kde postavilo. A to je všechno v tom členství.

Jan Gottwald: Ve Švýcarsku vychází něco podobného pro varhaníky i varhanáře, kde jsou pobídky, co se kde chystá, a konkursy na varhanáře, a tam to rozhodně vychází každý měsíc.

JZ: Blížíme se k závěru a já si myslím, že z této naší debaty, která se teď tady rozvířila, nedělali závěry, že bychom si všichni měli přečíst, co tu bylo řečeno, měli bychom přemýšlet dál, co z toho je nosná myšlenka a pokusil bych se teď ve zbývajícím čase dát slovo těm, kteří tady toho podle mého tolik neřekli. Například pan Viktor Ponča, kterého ta problematika hněte…

Viktor Ponča: Musím říci, že se mi velice líbilo, co tady řekl pan Svoboda, co se týkalo památkově chráněných varhan a licencí. Já tady dvacet let něco dělám a zužuje se mi ten prostor ve kterém můžu manévrovat, a to řešení, jak dál se musí najít.

Petr Dlabal (k Robertu Pončovi): Roberte a ty bys neměl dost nástrojů, cos udělal, na zisk licence?

Robert Ponča: Já si nejen jistý. Já se věnuji jiným pracím, než je vyloženě to restaurování. Myslím si, že u těch nástrojů pneumatických vždy nejde o to je zrestaurovat. Ale bez té licence tam nemůžu prakticky vyměnit ani membrány.

Jan Gottwald: U mě jste dělali dva nástroje, které jste generálkovali.

Petr Dlabal: Dělali jste přece Ludgéřovice, které jsou zapsané.

Robert Ponča: Ale to nebyly vyloženě restaurátorské práce. Druhá věc je ta, že ty nástroje jsou poměrně velké. Nevím také, proč by ty nástroje na licenci měli být tři. A nevím, jestli to vysloveně takhle chci dělat. Já nechci nikoho obcházet, já chci, aby se udála nějaká změna v tom zákoně, aby se ty věci vyjasnily, to je všechno.

Petr Koukal: Když říkáte, že se musí najít cesta, kdo ji má hledat?

Robert Ponča: No, my všichni.

Petr Koukal: Jakou máte představu?

Robert Ponča: Já nevím, za kým zajít.

Petr Koukal: Čili změna zákona. Tak tam je odpověď celkem jednoduchá, změnu zákona může provést pouze sněmovna. Jinak, nevím, jestli jste zaregistrovali, opět se připravuje návrh nového památkového zákona. Mám-li dobré informace, tak snad dokonce v září, ne-li říjnu má jít do sněmovny. Jenom pokud se týče licencí, tak počítejte s tím, že k žádnému velkému zlepšení nedojde, naopak, obávám se, tam to bude ještě „veselejší“.

Jiří Krátký: Já nejsem zaměstnancem Památkového ústavu, tak to můžu říci asi na rovinu. Ty podmínky, které jsou v současném zákoně… Je tam třeba změna v podávání restaurátorských záměrů. Dneska to můžeme víceméně napsat my jako organologové, ale chystá se okleštění, omezení současného stavu.

Petr Koukal: Abyste byli v obraze a nemysleli si, že spousta lidí se nepokouší prosadit různé změny. Jelikož ten minulý návrh neprošel, tak to už můžu prozradit – já jsem se také pokoušel udělat jednu změnu, samozřejmě ne přes Památkový ústav. Musel jsem jít jinou cestou. Bylo nutné, aby návrh změny, byť byla malá, zpracovala specializovaná právní kancelář. S podporou dalších lidí se to skutečně dostalo přes jednoho poslance až do toho návrhového znění. Asi by to prošlo. Ale jak víme, padl celý zákon. A berme to tak, a to neříkám nic nového, to znáte i z jiných realit, tam potom není důležité, co tam napíšete, ale tam vám potom jedna strana řekne: „My vám podpoříme tuto změnu, vy nám podpořte jinou změnu“. Mluvme na rovinu a uvědomme si jaká je šance, aby něco podobného prošlo, dokud bude fungovat tento současný stav. Já už si můžu dovolit na stará kolena říkat i pravdu v tomto, že přes veškeré snahy zatím nevidím cestu a spíš se obávám toho horšího. Může nastat samozřejmě situace druhá, kdy se změnou dalších zákonů to uvolní natolik, že potom tu bude takové bezvládí, že potom (nejen) varhany bude moct opravovat téměř kdokoliv a úplně bude jedno jak.

Jiří Krátký: To je záležitost našeho licenčního žalostného stavu, že si nemyslím, že…

Petr Koukal: Vy jste mimo systém, vy jste neustále mimo systém, uvědomte si to.

Jiří Krátký: Co se týče památkově chráněných varhan, nejsme mimo systém, protože zastupujeme vlastníka.

Petr Koukal: Musíte mít zplnomocnění, ale to je něco jiného.

Jiří Krátký: Ale nemyslím, si, že současná personální situace diecézních organologů, aniž bych to chtěl malovat na růžovo, je tak špatná, že bychom nepohlídali spoustu věcí, o kterých vím. Potom jsou věci, o kterých nevíme, a o kterých nevíte vy ani my.

Petr Koukal: Samozřejmě. Ale to já teď neřeším, o tom teď nechci mluvit, to je úplně jiná rovina, to bychom tady byli dlouho. Vy (k panu Pončovi) jste se ptal zcela konkrétně, jak byste si představoval tu cestu, proto se snažím zcela konkrétně odpovídat, jak to zatím, na základě současných svých zkušeností, vidím já. Může se stát, že někdo budete mít velké štěstí, ukecáte nějakého poslance, poslankyni, a že se to povede, to já nevylučuji, tím lépe.

bří Pončové se loučí

JZ: Dalším, kdo neřekl skoro nic, je támhle pan Pešava…

Josef Pešava: Já jsem tady dneska tak poslouchal, protože já jsem z jiné branže – nové věci, opravy, elektrifikace – mířím jiným směrem. Bavili jsme se vlastně o restaurování varhan, které se týká 20 % všech varhan maximálně? Pan Koukal to bude vědět, kolik je zapsaných varhan z celé republiky, 22 %?… Takže to je minoritní.

Petr Koukal: Prosím? Čemu se říká zapsaných? To už jsem vysvětlil.

Josef Pešava: Památkovou péčí.

Petr Koukal: Podle současného výkladu všechny jsou považovány za chráněné, pokud jsou „součástí“, o tom jsme mluvili.

Josef Pešava: No jasně, ale obecně kolik procent z celkového počtu.

Petr Koukal: Jestli podle tohoto výkladu, tak kolem 90 %.

Josef Pešava: To znamená 90 % varhan můžete dělat jenom s licencí?

více hlasů: Restaurování.

Josef Pešava: Takže ten současný výklad je vlastně velice volný. Když se udělá generálka, tak to může udělat kdokoliv…

Petr Koukal: Nikoliv.

nastal rozruch…

JZ: No tak počkat, vy jste to vůbec nepochopil!

Petr Koukal: Velice jednoduše. Před x léty vyšla přesná metodika, co je považováno za restaurování, které práce.

Josef Pešava: No jasně, to vím. Tak to byla jedna věc. Druhá věc, to je spíš na organology. Na mladé varhanáře, protože já tady zastupuji relativně… já jsem založil dílnu v roce 2011, nenavazuji na otce, na nikoho, buduji to od základu a vlastně jako začínající varhanář a ředitel firmy vlastně pořád jenom poslouchám z víc míst, „my toho Pešavu neznáme, nemůžeme…, tohle nedoporučujeme a takhle“. Možná by tomu trošku pomohlo, kdybyste ty mladé varhanáře, kteří budou chtít dělat pod sebou, dali jim šanci prostě něco dělat ve velkém…

Jan Gottwald: Výběrových řízení jste se třeba účastnil? Já jsem vás tedy v žádné diecézi nezaznamenal.

Josef Pešava: Tak u vás jsem nedělal. Děláme hlavně Brno, teď jsme dělali Litoměřice… Ale obecně to tak je, že prostě… – já to nemám jen od sebe…

Petr Dlabal: Obecně to tak bývá, že se o mladých neví. Je to nějaká cesta, nějaký vývoj, že se člověk do povědomí postupně dostává.

Josef Pešava: Ale já jsem tu do roku 2011…

Jan Gottwald: Nemůžu doporučovat nikoho, když jsem neviděl jeho práci…

Josef Pešava: Když jsem byl ve výběrovém řízení, tak po mně nikdo žádné doložky, nebo tohleto nechtěl. Třeba. Referenční doložku nástroje. Vyloženě vyřadili a „na shledanou“. To byl případ třeba Lanžhota.

JZ: Třeba Radek by mohl něco říci, ten má s panem Pešavou zkušenost…

Radek Rejšek: Já řeknu takovou srandičku. Nechci to nějak zlehčovat. Když jsem úplně poprvé v životě slyšel o existenci firmy Dlabal – Mettler, tak jsem byl dotázán, jestli znám Mettlera. Já jsem řekl: Mälzer je snad už po smrti, ne?

Petr Dlabal: Já jsem chtěl říci, že my jsme na trhu od r. 2005 a taky nás ještě všude neznají.

Radek Rejšek: Je to otázka samozřejmě taky příležitostí. Ale myslím, že ty reference jsou nezbytné už z toho důvodu, že člověk potřebuje vědět, jak je ta firma zaměřená. Já opravdu velice rozlišuji firmy na restaurování historických nástrojů a firmy – aniž bych je stavěl na nižší niveau – ostatní, protože ty firmy potřebuji také, a potřebuji s nimi komunikovat a potřebuji je na ty pneumatické varhany z XX. století. Takže vím, že restaurátora s licencí nepošlu na nástroj z roku 1950, ale vím, že mi ten nástroj udělá někdo stejně dobře, stejně kvalitně. Čili ty reference, na jejichž základě si člověk udělá nějakou takovou představu, co od té firmy může očekávat a požadovat, jsou strašně důležité.

Jan Gottwald: Přesně tak.

Petr Dlabal: Ještě na to navážu. Stane se, že nás někdo osloví na opravu nějakého nástroje a my ten nástroj známe a říkáme: „Prosím vás, ten nástroj není třeba opravovat tak důkladně, jak si představujete, my tento typ oprav neděláme. Běžte jinam, protože u nás to bude drahé.“

JZ: Já jsem vyzval pana Pešavu proto, že, je teď nově naším členem a protože, řekl bych, zastává úplně jiný pól nežli tady valná část lidí, kteří se chtějí zabývat restaurátorstvím. A přesto nemám dojem, že by trpěl nějak nedostatkem, má firmu, která funguje a nějakým způsobem působí.

Josef Pešava: Musíte to brát, že my uděláme 60 % ven. My nejsme závislí na České republice. Ale samozřejmě ten potenciál se snažíme zvednout. Ale ty dohody mezi organology a začínající firmou… Není to zpočátku úplně tady tak jednoduché, na Slovensku je to trošku volnější. Na druhou stranu, jak to na Slovensku jednou pokazíte, tak je konec.

Jan Gottwald: Volnější… Ta pravidla jsou nastavená všude stejná v rámci církve.

JZ: Já, pokud mám informace, tam je to dost drsné na Slovensku?

někdo: Tam je to dost drsné.

JZ: Tam jsou přece dvě firmy, které si to všechno hrají pro sebe, nebo ne? Viděl jsem o tom televizní dokument.

někdo: Už jsou tři.

Radek Rejšek: To bylo i na YouTube, myslím.

JZ: (k Rejškovi) Je nějaká zkušenost s panem Pešavou u tebe?

Radek Rejšek: Tak já pana Pešavu hodlám využívat na opravu těch novějších nástrojů, protože vím, že pan Pešava jde směrem elektrifikace, opravou nových systémů a podle toho se prostě zařídím. Nebudu ho brát na XVIII. století, ale na nástroje, o kterých vím, že je pro ně přiměřená firma.

JZ: Když pan Pešava se zabývá elektronikou a tady Vladimír Benda také, je tam nějaký průsečík?

Josef Pešava: Já neznám systémy pana Bendy a on asi nezná ani náš. My třeba děláme digitální jazyky, rozšiřujeme dispozice a takovéhle věci, to dělá asi každý varhanář.

Filip Turchich: Ne.

Josef Pešava: Teď děláme vývoj nerezové vzdušnice.

Petr Dlabal: Nerezové vzdušnice…?!

Vladimír Benda: Jak jsem tady zaslechl, řada lidí k tomu má úplně odpor.

Josef Pešava: No jasně. To je každého názor. Já také nejsem příznivcem úplně historických nástrojů, ale pochopím, že se restauruje, protože je to nějaká památka. Ale že bych byl nějaký hrrr do historických věcí, to ode mě moc nečekejte. Můj praděda říkal: „Když je to na hovno, tak to vyhoďte.“

hurónský smích…

JZ: Heleďte, mně se tohle strašně líbí. Vnáší to sem pohled, který tady u toho stolu skoro nikdo nezastává, ale je to mezní pohled, který sem patří. Jelikož, musíte si pánové uvědomit, jak chodím na ty mše, že na mnoha místech se na varhany nehraje, a když už tam bohoslužba probíhá, popřípadě tam někdo hraje na keyboard.

Josef Pešava: Jedna věc je populární, docela dost nás teď oslovují na skenování nástrojů. Český nástroj je v dezolátním stavu a oni nás osloví, jestli nejsme schopni sehnat nástroj třeba z Německa. My jsme takhle přestavovali 4 nástroje za poslední dva roky – rok?

Filip Turchich: Můžu se zeptat organologů – je nějaký seznam transferů v rámci diecéze nebo mezi diecézemi? Protože – já nemám v úmyslu něco takového – ale kladu si otázku, když tady mám nástroj z roku 1950 a není k ničemu, tak třeba by si farnost přála nějaký jiný nástroj. Může někde zadat požadavek – „nemáte třeba někde jinde nějaký nástroj, který bychom mohli přenést?“

Radek Rejšek: S tímhle požadavkem se v rámci Litoměřické diecéze setkávám častěji, než by se mohlo zdát, protože tam je veliké množství skutečně bezperspektivních kostelů, u nichž je jasné, že fungovat asi nebudou. To je třeba celý ten Šluknovský výběžek, což je teritorium, kde byly dříve stavěny obrovské kostely pro několik obcí, takže mají i patrové empory, protože se počítalo, že kostel bude fungovat pro šest vesnic. Dneska tam kolikrát nepřijde ani šest lidí a bohoslužby pak nejsou. Jsou tam permanentně zavřené kostely, a přitom v nich jsou docela zajímavé nástroje. A já teď v jednom kuse svádím takové vnitřní dilema, boj, stejně tak jako třeba s představenými diecéze v tom smyslu, že třeba mám v místě A kostel evidentně odsouzený k zániku – řeknu konkrétní případ: Holany u České Lípy – nádherný kostel, nádherné fresky, překrásný mobiliář, nástroj z XVIII. století, už druhotný transfer tady z Prahy od sv. Bartoloměje. Ten nástroj by samozřejmě stál za záchranu. Ale pro koho? Stál by za transfer, to mi ale zatípnou památkáři, protože dnes už je to nedílná součást naprosto čistého a jednotného mobiliáře. A pak mám místo B, kde mám „překližkárnu“ z XX. století a je to živá farnost, která funguje a kde je zájem opravdu ten hudební provoz dělat. No, tak s těžkým srdcem a skřípěním zubů pak budu investovat energii a úsilí do té „překližkárny“.

JZ: Ještě bys mohl požádat pana Pešavu o ten transfer…

Josef Pešava: Však je to populární. To je druhá věc – to jsou ty digitály: Já jsem nejdřív neměl digitály rád. Píšťalový nástroj je prostě píšťalový. Ale dneska ty digitály jsou na vyšší úrovni. Také mám píšťalové nástroje při srdci asi víc. Třeba… Rychnov u Jablonce… Farnost mrtvá, tak biskupství rozhodlo, že nám prodá nástroj a za to dostane nový digitál, takhle to potom funguje. Buď tedy se vymyslí nějaký ekonomičtější model, než aby byly všude digitály, nebo to tak jednoho dne stejně prostě skončí, protože pro farnosti o šesti lidech – to mi asi potvrdí všichni – to nebude reálné.

Jiří Krátký: Jestli na to můžu zareagovat, tak to bych byl tedy dosti kategoricky proti, protože když na to pohlédneme jenom ekonomicky – pro mě je samozřejmě lepší konzervovat nějaké varhany někde v Sudetech, i třebas bez vědomí památkové péče. Ale vím, že prostě, že ty varhany, pokud nejsou od samého počátku konstrukčně špatné, tam budou ještě dlouho, když já už tady na tom světě nebudu, což se o digitále prostě říct nedá. Nevím, proč bych měl říkat – našetřete si tady na obnošený digitál za 50 tisíc, když za 50 tisíc můžu zachránit to, co tam je, a to si myslím, že píšťalové varhany na tom vždycky budou lépe než ten digitál.

JZ: Prosím vás, teď bych se rád ještě zeptal pana Stehlíka, který celou dobu mlčel, kdyby nám řekl svoje názory, protože něco načerpal a určitě nějaké názory tady na to má…

Petr Stehlík: Co vám mám říct? Mám se dobře…

smích vespolek

Petr Stehlík: Je to pravda, že se ty pneumatické varhany za posledních deset let vzkřísily. Dělal jsem jedny například (není rozumět kde), kde jsem pak zjistil, že jsem byl jediný (ve výběrovém řízení – pozn. zapisovatele). Nevím, proč se nikdo nezúčastnil, jestli se do toho nikomu nechtělo, nebo z časových důvodů, nebo že tam asi budou nervy, což zrovna jsou…. (dokončení věty není rozumět – pozn.  zapisovatele). Naštěstí mám dva syny, z nichž ten starší už řeší takové věci za mě, takže… opravdu si žiji poklidný život.

Diskuse se rozvolňuje a už odbíhá k jednotlivostem

JZ: Pánové, myslím si, že náš čas už vypršel. Navrhuji následující postup: Já provedu zápis, pošlu vám ho k revizi. Ta má být pouze věcná, upřesňující, a nemá znění měnit. Spoléhám na vás, že pracovní verzi nebudete nikomu dál posílat, dokud nebude ode všech schválena. Vznikne oficiální zápis této diskuse, a ten dáme do světa. Chci se vás teď zeptat – máte chuť se dále scházet?

všichni: Nejlepší by bylo za rok, ale spíš v zimě než v létě.

JZ: ještě požádám Martina Poláčka o poslední slovo, protože to všechno vymyslel.

Martin Poláček: Myslím, že by bylo dobře, když by byla takováto instituce, tak by sdružovala lidi, kteří to poženou dopředu. Rozhodně jednotlivec nemá takovou váhu.

(K Jakubovi) Myslím, že to, co jsi udělal za tak krátkou dobu, je neuvěřitelně, nikdy se nepostupovalo tak rychle a účelně a rozhodně je úžasné, že jsi schopen se tomu věnovat. Je mi líto, že výletů Kruhu se zúčastňuje tak málo varhanářů, protože je tam vidět mnoho: navštívili jsme Euleho, a díky panu Kocourkovi jsme viděli také dva velice zajímavé nástroje: jeden od Zachariase Hildebrandta, který kolaudoval Bach a třímanuálového Ladegasta. Bylo možné prolézt celý nástroj a vidět přístup a práci v jiných zemích. Takže Kruh udělal spoustu práce a bude-li to tímto způsobem pokračovat, tak se dá dosáhnout i těch cílů, o kterých jsi mluvil. Na konto paní ředitelky Kypúsové – když vidíte tu administrativu a ty problémy, co se musí řešit, člověk si uvědomí, že je to kumšt, že vůbec dokázali tu školu udržet.

Následuje rozprava, kolik lidí asi vystuduje školu v Krnově a kolik jich zůstane v oboru.

JZ: Přátelé, moc vám děkuji za setkání. Jste úžasní, díky.

Potlesk.

Příloha – seznam restaurátorů varhan v ČR v r. 2019

	Rozsah povolení	Platnost od
Brachtl Josef	Restaurování hudebních nástrojů – varhanních strojů zhotovených po roce 1700	2.12.2013
Červenka Ivan	Restaurování nástrojových částí klasických píšťalových varhan od roku 1700	2.5.2000
Doubek Dušan	Restaurování varhanních strojů	29.12.1995
Eliáš Jan	Restaurování nástrojových částí píšťalových varhan od roku 1750	20.5.2000
	Restaurování varhanního stroje v zámecké kapli v Tovačově	16.10.2003
Kadeřábek Antonín	Restaurování varhanních strojů zhotovených od roku 1770	7.7.2004
	Restaurování strojových částí varhan vyrobených po roce 1820	23.3.1999
Kadeřábek Vít	Restaurování varhanních strojů zhotovených od roku 1770	7.7.2004
Kánský Jaromír	Restaurování varhanních strojů zhotovených od roku 1740	23.3.2005
Losenický Jiří	Restaurování strojových částí varhan vyrobených po roce 1820	23.3.2000
Mettler Boris	Restaurování hudebních nástrojů – varhanních strojů zhotovených po roce 1700	4.12.2012
Michek Dalibor, Mgr	Restaurování varhanních strojů	26.3.1998
Nožina Petr	Restaurování varhan v kostele sv. Otona v Deštné u Jindřichova Hradce	26.7.1999
Poláček Martin, Ing.	Restaurování varhanních strojů od roku 1870	13.11.2000
Poukar Josef	Restaurování varhanního stroje v zámecké kapli v Tovačově	8.10.2003
	Restaurování nástrojových částí píšťalových varhan od roku 1750	24.5.2000
Roháč Ivo	Restaurování varhan, harmonií a hudebních automatů, s výjimkou mechanických zásuvkových vzdušnic do roku 1870 a bez úpravy skříní včetně řezbářské výzdoby	8.2.2001
Sova Jiří	Restaurování strojových částí varhan vyrobených po roce 1820	23.3.2000
Šlajch Vladimír	Restaurování varhanních strojů	19.3.1998
Šlajs Václav, Ing.	Restaurování varhan	20.3.1995
Stehlík Petr	Restaurování hudebních nástrojů – historických varhanních strojů vyrobených po roce 1850	2.11.2010
	Restaurování hudebních nástrojů – historických varhanních strojů mechanické zásuvkové soustavy, vyrobených po roce 1870	4.9.2008
Turnwald Vladimír	Restaurování strojových částí varhan zhotovených po roce 1780	12.8.1999
Valenta Rudolf, Mgr.	Restaurování hudebních částí historických varhan, s výjimkou jejich skříní a výtvarné výzdoby	4.12.2000
Vorlíček Marek	Restaurování hudebních nástrojů – varhanních strojů	23.2.2015
Zadina Josef, Mgr.	Restaurování pneumatických varhan, a to na dobu určitou – pro restaurování pneumatických varhan z roku 1913 v kostele sv. Víta v Osečné, okr. Liberec	13.2.2002
Žloutek Bohumil	Restaurování nástrojových částí klasických píšťalových varhan od roku 1700	29.5.2000

(zdroj: https://www.mkcr.cz/seznam-restauratoru-269.html – z celkového počtu 1.427 restaurátorů – pozn. zapisovatele)

0/

K r u h  k l a v í r n í k ů,  v a r h a n á ř ů,  s t a v i t e l ů  a  r e s t a u r á t o r ů  k l á v e s o v ý c h  h u d e b n í c h  n á s t r o j ů  p ř i  AHUV

Zápis úvodní schůze týkající se VARHANÁŘSTVÍ konané 15. 2. 2019 v Pianotéce – 9,30-13,30

_________________________________________________________________________

Přítomni:

Ing. Vladimír Benda – odborník na elektro ve varhanách, člen KKV

Dr. Vít Honys – Nár. památk. ústav-úz. odb. prac. Ústí n. L., organolog českobuděj. diecéze

Martin Moudrý – varhaník v Praze na Karlově, pedagog KJD [přišel v 11,30]

Ing. Martin Poláček – varhanář (stavitel nových varhan a restaurátor starších), člen KKV

Robert Ponča – varhanář (stavitel nových varhan a opravář starších)

Radek Rejšek – oragnolog litoměř. diecéze, skladatel, varhaník a trumpetista, kampanolog, šéfr. časop. Varhaník – [odešel ve 12,15]

Štěpán Svoboda – organolog pražského arcibiskupství, manažer projektu svatovítských varhan

Marek Vorlíček – varhanář-restaurátor, sbormistr, člen KKV

Jakub Zahradník – skladatel-klavírista, majitel obchodu Pianotéka, předseda KKV

Bohumil Žloutek ml. – varhanář, člen KKV

1/ kdo jsme, co děláme a důvod setkání a vytýčení programu jednání

Jakub Zahradník přivítal přítomné a vysvětlil, že jakožto předseda Kruhu klavírníků, varhanářů… (zkratka KKV, dále v tomto textu jako Kruh), jehož vedení převzal na sklonku r. 2017, má v gesci také varhanáře a jejich problematiku. V loňském roce se věnoval zejména otázce klavírníků s hlavním výsledkem otevření oboru „klavírník” na Konzervatoři a střední škole Jana Deyla v Praze (dále KJD) již od šk. r. 2018/19. Také se obnovila spolková činnost, schůzky probíhají 4x ročně, trvají vždy 4 hodiny, pořádány jsou zájezdy (první byl do Lužice – do firem Aug. Förster a Hermann Eule Orgelbau) a vzdělávací semináře (toto pololetí tři klavírnické, jeden varhanářský a jeden restaurátorský). Distinktivním znakem Kruhu je, že je mezioborový, tzn. všichni, od ladičů přes klavírníky, varhanáře, restaurátory a stavitele nástrojů a historických replik až po hudebníky, učitele, autory textů i prodejce nástrojů (neboť prakticky každý člen v sobě kumuluje více profesí), se dozvídají na schůzích o situaci ve všech zmíněných oborech (mezi nimiž t.č. chybí zastoupení zřejmě již neexistentní oblasti syntezátorů a dožívající výroby harmonik) – navíc je Kruh členem AHUVu, který sestává z třinácti hudebnických organizací (jejichž předsedové se scházejí 10x ročně) a z toho titulu může být seznamován a případně i vstupovat do otázek, který by samostatně nemohl řešit.

V Kruhu je t.č. šest varhanářů: pánové Poláček, Vaculín (již není aktivní), Zadák, Žloutek, Benda a Vorlíček. Historicky byli členy Kruhu také např. pánové Bílský, Bušev, Brachtl, Eliáš, Filípek, Franc, Fridrich, Heger, Holčapek, Jantač, Kánský, Korger, Kostera, Krutský, Kubát, Musil, Nožina Fr. a P., Ondrášek, Sedláček, Šrám, Švestka, Turnwald, Vitásek, Votava, Vrba, Weiss. Někteří z nich již bohužel odešli na věčnost, jiní svou živnost ukončili, popř. (zatím) neprojevili zájem o obnovení svého členství. Kruh vznikl na konci socialismu jako soukromnická platforma, tento důvod záhy pozbyl smyslu a poté se léta mnoho nedělo. Nyní je Kruh obnoven.

Nápad, vzešlý od páně Poláčka, je konzultovat varhanářskou situaci s významnými činiteli, kteří (spolu)rozhodují o zakázkách, což jsou organologové, proto byla vyvolána tato schůzka. Dochází k ní po skoro ročním vyjednávání, neboť se projevilo jako obtížné sladit volné termíny několika organologů s několika varhanáři. Vzhledem k tomu, že se jedná o zjišťovací schůzku, nebylo aspirací oslovit zdaleka všechny varhanáře, ani organology, spíše šlo o to sejít se ve vstřícném prostředí s několika z nich, zkusit něco zjistit a vyhnout se v této fázi zbytečným třecím plochám. Bylo dohodnuto, že JZ provede zápis schůze, který bude všemi odsouhlasen, a závěry budou poskytnuty členům Kruhu a odborné veřejnosti.

J. Z. podal vysvětlení k možnostem Kruhu: „Naše činnost je dobrovolná, sestává výhradně z toho, co který člen na sebe dobrovolně vezme a zda úkoly sobě svěřené odvede. To se kontroluje a probírá pak na schůzích, úkoly buďto jsou vyřešeny, přesunuty na další období, nebo zrušeny; nutit nemůžeme nikoho. Proto se věnujeme menšímu počtu záležitostí, ale snažíme se je dotáhnout do konce.”

J. Zahradník navrhuje tento program schůze:

Obraz aktuálního stavu varhan a varhanářství v českých zemích, vystihnout základní problémy a co můžeme pro věc udělat?

 V té souvislosti ho napadlo…

– je-li definovaný počet nejcennějších varhan, znám jejich stav a zajištěna ochrana – tj. z hlediska důležitosti, kolika z nich hrozí zánik a případně kdo (co) za to může

– dají-li se rozdělit varhany podle typů (oborů) jako např. barokní, romantické, pneumatické, elektronické atd. – a dá-li se definovat správný přístup ke všem typům (aby se neničily např. zbytečně varhany romantické nebo pneumatické jen proto, že nejsou momentálně v oblibě, zdají se technicky překonané, nebo že třeba nejsou předmětem ochrany)

– jak jsme na tom se stavbou nových varhan a existuje-li nějaké specifikum současné „české varhanářské školy” – zkrátka je-li tu přítomna nějaká charakteristická typologie, či snaha o originální design…

– odkud se čeští varhanáři rekrutují a je-li to také otázka generační, jak je zajištěno pokračování dílen po zániku firmy Rieger-Kloss (aby nedocházelo k dalšímu zanikání návaznosti a know how)

– v souvislosti s licencováním oprav historických varhan – tedy restaurátorstvím, které tvoří dnes zřejmě drtivou většinu zakázek – a které je zřejmě nejcitlivějším tématem, což může vést až ke kastování varhanářů – dá-li se ta situace nějak normálně vyjasnit; kdo všechno do zadávání zakázek promlouvá a je-li toto ovlivňování adekvátní

– jak si stojíme v evropských souvislostech

– jak je na tom odborné varhanářské školství

– kolik je zde progresivních varhaníků, kteří se zajímají o „aktualizované varhanářství“ a znají technikálie nástrojů do té míry, že mohou podávat zpětnou vazbu (tento bod vzhl. k neúčasti reprezentativního vzorku varhaníků nebyl vznesen)

– jak si na tom stojíme v oblasti odborné literatury? nemělo by na tomto poli vzniknout zásadní dílo? jsou tu autoři?

– jak jsme na tom v otázce harmonií, orchestrionů a flašinetů? (tato otázka vzhl. k samostatné problematice nebyla vznesena)

Po přečtení se všichni se zasmáli, neboť, jak pravil Radek Rejšek „to by bylo na týdenní konzilium”, nicméně diskuse se ihned rozproudila…

______________________________________

2/ Diskuse

O ZÁNIKU VARHAN V ČESKÝCH ZEMÍCH

Rejšek: Varhan je republice přibližně 5.000. V naší diecézi, jako ve všech ostatních, hrozí zánik velkého množství varhan, některé budou neodvratně zničeny. Kostely jsou nevyužité, na varhany nemá kdo hrát.

Svoboda: Tento stav není jednoznačný, pořád se mění. Například někde skončí nějaký varhaník a rázem se přestane používat třeba patnáct varhan. Pak přijde jiný a začne hrát třeba jen na několik z nich, jinde farář zruší konání bohoslužeb. To všechno proměňuje situaci. V kostelích, které se nepoužívají, pak varhany docházejí zkáze.

Rejšek: A teď je tu i otázka, co třeba s takovými tzv. „překližkovými” varhanami?

Žloutek: Ty byly stavěny jako tzv. „prozatímní varhany”, nepočítalo se, že vydrží. Příkladem je třeba Trutnov – klášterní varhany. Až doslouží, nemá asi smysl je opravovat.

Zahradník: Není tu systém, jako údajně v Německu, že jsou chrámoví varhaníci, kteří mají výsadní postavení a pak jsou méně a méně významné posty, až po ty venkovské a všechno je v nějaké perspektivě, takže se pak na varhany možná více hraje, lépe se o ně pečuje?

Svoboda: Na Západě jsou varhaníci placeni v mnohem větším rozsahu než u nás.

Honys: Pokud vím, v Německu jsou tři kategorie varhaníků dle vzdělání odstupňované finančním oceněním.

…teď všichni vyjmenovávají placené varhanní posty v Praze… dopočítávají se počtu sedmi při nejvýznamnějších kostelích; napříč republikou je pak prý placeno varhaníků ještě méně než v Praze, takže placených postů je možná tucet a všechny ostatní posty tím pádem zastávají amatéři… to je tedy situace…

O PROTICHŮDNÝCH ZÁJMECH A O ŠKOLSTVÍ

Svoboda: Odlišné jsou:

            – zájmy farnosti

            – zájmy ve prospěch varhan oproti farnosti (Rejšek vysvětluje: skupina vzácných varhan napříč staletími, které je třeba zachránit, aniž můžeme zajistit, že se vůbec použijí)

            – zájem varhanářů vydělat, na čemž samozřejmě není nic špatného, ba naopak by to bylo špatně

– zájem vlastníka varhany opravit – ten se řídí tím, zda je má smysl opravovat, když je kostel zavřený a hraje se na ně třeba jedenkrát ročně – máme tu určité hledisko, že se varhany použijí aspoň desetkrát ročně…

Svoboda: Dovedeme se shodnout? Jsou tu průsečíky? Například my (zástupci církve) stlačujeme investice dolů, ale aby varhanáři vůbec přežili…?

Poláček a Benda: …zažili jsme případy, kdy se na opravách varhan i prodělalo…!

Svoboda: Dříve bylo varhanářů více, v poměru k nim bylo málo zakázek. Teď je situace obrácená.  Momentálně peníze na investice jsou, ale je nedostatek opravárenských kapacit.

Honys: To se může zase za dva tři roky obrátit. Na současném stavu se zásadně podílí peníze z IROPu (integrální regionální program financovaný z EU).

Svoboda: Situace v církvi při postupném přechodu na odlišný způsob financování nedává do budoucna naděje, že ta bude moci investovat do varhan. Není tedy paušální řešení pro záchranu varhan jako celku, nýbrž jde vždy o konkrétní jednotlivý nástroj. Jakmile kostel není živý, investice postrádá smysl. V naší diecézi je tak 25 % varhan, které z tohoto důvodu nemají šanci na přežití.

Rejšek: Jiné diecéze jsou na tom i hůře…

Svoboda: A varhaníci? Kdo chce neděli, co neděli sám od sebe zdarma objíždět kostely, a ještě si platit benzin?! Navíc také situace s varhanářským dorostem je tristní… Jediná škola v Krnově vychovává lidi nepoužitelné pro praxi.

Zahradník: To je odvážné tvrzení, obhájil byste ho před zaměstnanci a studenty této školy?

Svoboda: Varhanáři je musejí po absolvování této školy učit v podstatě od nuly. Učí tam převážně lidé, kteří byli zaměstnáni ve fabrice Rieger-Kloss, ale ustrnuli někde před třiceti léty. A dnes je svět jinde. Absolventi mají papír, ale nevěnují se tomu, zkrátka nevidíme výsledky.

Následuje názorová vřava.

Ponča: Učí se tam i řada jiných oborů. Chtělo by to lépe zjistit. Přichází tam čtrnáctiletí, a ti často záhy zjistí, že o ten obor nemají zájem. Po vyučení se tudíž oboru věnují jen málokteří jednotlivci.

Zahradník: Připomíná mi to situaci v SPŠ HNN v Hradci Králové, tam se také původně klavírnická škola, která později vychovávala všechny obory hudební nástrojařiny, přeorientovala na truhlářské a nábytkářské profese a dnes ze sedmi oborů je jen jeden nástrojářský, a ten je ještě rozdělen na kytaráře, klavírníky a houslaře, přičemž houslaři tam nejsou už léta žádní (ti jsou v Lubech u Chebu) a adeptů klavírničiny je na celé škole asi pět – ke všemu je to ze všech zdaleka nejdražší obor. Kvalita absolventů není prý také nijak oslnivá – nejedná se často o ty nejšikovnější lidi, kteří by prošli konkurenčním výběrem – obě hradecké pianové fabriky nakonec raději provedou nábor lidí „z ulice“ a zaučí si je na operace, které potřebují, a ty méně šikovné zase propustí. Zkrátka, kdyby ta škola měla vychovávat jen klavírníky, tak by nepřežila. Papírově je vše v pořádku, ale z hlediska klavírnického oboru je to na zánik. Když jsem to zjistil, a hlavně že nikoho vlastně nezajímají opraváři pian, přišel jsem s nápadem otevřít obor v Praze na KJD…

Zahradník: Je tu nějaká zkušenost s absolventy z Krnova z posledních let?

Vorlíček: Jednoho mám, přišel z Ostravy ke mně do Domažlic a má opravdový zájem, ale učit se musí od nuly. Jsem za něj rád, ale je jen jeden.

Poláček: Ta škola učila pro fabriku Rieger-Kloss, a tam vůbec neřešili systémy, které v uplynulých létech ve varhanářství vyvstaly. Po škole se potřebují ti mladí ostřílet v praxi, ale také si potřebují vydělat, v praxi na to ale prostředky nejsou.

Svoboda: Nemají kam chodit na praxi. Je to lépe řešené v zahraničí.

Zahradník: O tom něco vím. Škola v Ludwigsburgu nabízí v rámci EU bezplatné studium i pro naše občany. Podmínkou je ale němčina. Tam funguje systém, že studenti jsou ve škole určitý počet týdnů a patří nějaké fabrice, dílně, která je tam povinně musí vyslat, a v domovské fabrice/dílně také tráví většinu času nabýváním zkušeností v praxi. Psal jsem si s panem Kocourkem z Hermann Eule Orgelbau, a ten mi sdělil, že by k nim adepta z Čech klidně vzali, ale měli by představu, že po vyučení zůstane logicky u nich v provozu. Také jsem zjišťoval, že Česko-německý fond budoucnosti by zřejmě byl ochoten financovat takovou věc z 50 %.

Svoboda: Už i v Německu již mají nedostatek zájemců. Snaží se lovit všude, i u nás.

Vorlíček: Je to jednoduché. Běžný český řemeslník dostane v Německu 60.000 korun plat. Na práci u nás v dílně se nám vykašle. Rád bych mu zaplatil, ale když k tomu připočítám odvody, je to naprosto mimo realitu.

O NAŠICH DÍLNÁCH, A CO RIEGER-KLOSS?

Zahradník: Odkud se naši varhanáři rekrutují, jestliže odborná škola nefunguje jak má? Radek Rejšek mi před časem naše varhanáře charakterizoval takto: „Jsou mezi nimi komplikované a vyhrocené vztahy a dělí se na:

– šlechtu, to jsou ti, co mají neomezenou ministerskou licenci na restaurování historických varhan všech slohových období, těch je jen pár, například jsou to Kánský & Brachtl, Mettler & Dlabal, Michek, Šlajch, Šlajs, Valenta, Vorlíček…

            – ty, co dělají dobře a „vyžerou” kšefty, které nemohou dobře dopadnout

            – amatéry

            – břídily, kteří by měli sedět v kriminále, protože to jsou vědomí ničitelé varhan…”

Honys:             Dříve tu byly čtyři podniky:

                        – Rieger-Kloss v Krnově

                        – Organa v Kutné Hoře

                        – Igra v Praze

                        – Dřevopodnik v Brně

Vedle toho ještě existovaly menší opravárenské provozy jako Melodia v České Lípě, Kraslicích a podobně. Dnes je to všechno mrtvé.

Zahradník: Mám ponětí o tom, že tu byl jedna světová firma, jakkoli zastaralá, která měla zázemí, tradici a velikost, a ta se rozpadla na mnoho dílen a jednotlivců, není-li pravda?

Vorlíček: Ano, dneska jsou to všechno dílny maximálně o 5 – 8 lidech.

Svoboda: První se osamostatnili Brachtl a Kánský, začali od nuly, metodou re-engeneeringu.

Zahradník: Na „vzorovosti“ této dílny se asi shodneme. Nejdůležitější tedy je, aby takový provoz nezanikl. Jak je o to postaráno – nehrozí jí zánik?

Rejšek: Jakmile se na to pan Brachtl vykašle a půjde do důchodu, pan Kánský to ukončí. Takže ano.

Zahradník: Tady se tedy nabízí úkol něco pro takovou firmu udělat, aby její know-how nepřišlo vniveč. Což se pokusit získat pro ně nějaké možnosti?

Všichni se smějí…

Zahradník: Můžete mi tedy vyjmenovat dílny, které tu působí, kolik v nich asi pracuje lidí, a jestliže to víte, jak jsou ti lidé asi staří a je-li tam perspektiva pokračování?

Všichni postupně doplňují…

Kánský & Brachtl – konstruktér a intonér, je jim přes 50 a přes 60, kolik mají lidí, netušíme, pokračovatele nemají.

Mettler & Dlabal – je jim okolo 35, mají 9 lidí, jsou perspektivní.

Dalibor Michek – 60ník, velká neznámá, zřejmě nechce, aby jeho nejlepší člověk získal licenci na restaurování, lidi má, perspektiva je.

Vladimír Šlajch – 60ník, má asi 3-4 lidi.

Rudolf Valenta – 60ník, má asi 2 lidi.

Marek Vorlíček – 40 let, má 7 lidí.

Robert Ponča – 39, má 5 lidí.

Bohumil Žloutek 70ník a syn 45 let – 3 lidé, rodinná firma, perspektiva ano.

Martin Poláček – 60ník, dělá s Vl. Bendou. Vyučil p. Turchicha, který se osamostatnil, v tomto smyslu má pokračovatele.

Firma Varfi – jsou 2, padesátníci, menší produktivita, jejich býv. spolupracovník, p. Slavík, dělá ve Švýcarech, jinak pokračovatele nemají.

Firma AQ, jsou mladí a perspektivní, staví nové varhany, zabývají se všeobecně restaurováním nábytku, interiérů a podobně, co se týče varhan neoprávněným – více o tom dále v textu.

…je jich hodně, takže dále jen někteří abecedně…

Ivan Bok

Červenka a syn

Petr Fischer

Antonín Habětín

Miroslav Heger

Tomáš Jeřábek

Jan Otcovský

otec a syn Nožinové

Ivo Roháč – zabývá se flašinety

Jaroslav Stavinoha

Stehlík a syn

Martin Strakoš

František Šartner, firma Chorus

Martin Tvarůžka

Václav Vála – pokračuje po panu Turnwaldovi

Karel Zadák…

Zahradník: …Dobře, to zatím stačí, není třeba úplný výčet, na někoho by se neprávem zapomnělo, podstatné je, že dílny tu jsou a není jich málo. Zkušenost z klavírnického prostředí mi ale říká, že know-how se může předávat jen v těch dílnách, kde pracuje více lidí, kde je více zakázek a přichází se v denním styku s různými řešeními a člověk roste. Potom je třeba ještě myslet na výchovu dorostu, z něhož se ovšem nevyhnutelně jednou stane konkurence…

Ponča: Vedle toho jsou v našem oboru lidé, kteří dělají pro leckoho. Umí dělat, ale jakmile vidí sumu, za kterou se varhany staví či opravují, nechápou to všechno okolo, o co se člověk musí také postarat, co kolik stojí a jaké jsou náklady, a odejdou. Jsou to nestálí lidé, na které se nadá spolehnout. V zahraničí si pak vydělají mnohem víc.

Benda: Chtělo to zachránit Rieger-Kloss…

Vorlíček: To skončilo. Zprivatizoval to jistý Jakub Škrbal. Nejprve se snažil investovat, ale nakonec to dovedl k zániku. Je to zvláštní člověk, půl roku nezvedá telefon a pak chce do druhého dne peníze. Odkoupil jsem od něho pár strojů. Je tam ale ohromný archiv, a ten by stálo za to zachránit. Jinak tam už nic není.

Svoboda: Zůstala tam toho stále spousta.

VOLÁNÍ PO CECHU A VÝBĚROVÁ ŘÍZENÍ

Poláček: Problém je v tom, že když někoho něco naučíte, tak vám nakonec odejde a stane se vaším konkurentem…

Svoboda: Nelze se vrátit k cechu varhanářů za první republiky, kdy se firma zaručila, že svého učedníka uživí, vyučí, zajistí mu bydlení, on u ní pak zůstane tovaryšem a až se osamostatní, tak to nebude blíž než v okruhu 50 kilometrů…

Zahradník: K tomu se vrátit nelze, už jenom proto, že to neumožňuje právní řád a nadto čelíme situaci, že skoro nelze najít mladého člověka, který by se vůbec chtěl takovému oboru věnovat, kdežto tehdy byla práce levná a lidé za ni byli vděčni. Ve skutečnosti žádná konkurence dnes není. Oprav je moc, dílen málo, práci mají všichni, i ti, co varhany jenom kazí. Co by se však dalo řešit: Kdyby firmy, které jsou zárukou kvality byly v našem spolku. My si můžeme sestrojit vlastní stanovy s regulemi a disciplinárním řádem, jako má třeba Českomoravský svaz fotbalu…

Svoboda: Tam jsou snad ale majitelé těch klubů, to je rozdíl. My bychom nemuseli využívat členů vaší kartelové dohody…

Poláček: Protože byste upřednostnili jako hlavní hledisko cenu?

Svoboda: Problém výběrových řízení spočívá v tom, že všechno, co se nedá změřit je zpochybnitelné. Chybí nám autority v komisi. Je snaha objektivizovat to, co změřitelné není a jak na to? Při přidělování bodů se bere ohled na to, jak je zhotovitel zkušený. Dřív se zohledňovala hlavně cena, dnes se zohledňuje z 60 % a kvalita ze 40 %.

Zahradník: Jak je to s placením? Slyšel jsem o případech, kdy někdo vyhrál výběrové řízení s tím, že musí zaplatit veškeré náklady na opravu a musel si na to půjčit.

Svoboda: Ano. Existují dotační tituly, kdy objednatel obdrží dotaci na účet až po úspěšné kolaudaci. Má dvě možnosti – buď si sám vypůjčí finance a platí zhotoviteli průběžně, nebo přesune tak břemeno na zhotovitele.

Zahradník: To je amorální. Vždyť varhany stojí obrovské peníze. Jestliže má za vás někdo platit materiál a součásti a k tomu platí svoje lidi, to vleze klidně do statisíců až milionů, a varhany se opravují dlouho…

Svoboda: To vychází z toho, že z dotačních titulů nelze proplácet zálohy. Tento systém je nadiktován.

Zahradník: A na peníze se čeká, přitom čas běží. Co kdybyste je nedostali?

Honys: To je zase naše riziko. Prakticky vždy je v pracích posun a my jsme nuceni je převzít. Bereme na sebe zase riziko, že to dopadne dobře. Kontroly z finančního úřadu jsou naprosto šílené. Ty lidi nezajímá z oprav nebo stavby hudebních nástrojů nic, zajímá je jen, aby to bylo papírově v pořádku.

Zahradník: To je naprosto demotivující.

Vorlíček: Buďme rádi, že to aspoň funguje…

Ponča: Termín je dopředu známý, ale když po nich chce někdo peníze, tak to jde opravdu ztuha.

Honys: Lze to celé dělat jen na principu vztahu důvěry.

O LICENCÍCH

Zahradník: Dozvěděl jsem se od pana Michka, že lze obejít ministerské licence, které jinak vyžadujete, aby varhanář směl opravovat historické varhany. Je to pravda?

Honys: Ano, je pravda, že lidé z EU, kteří chtějí opravovat takové varhany u nás (ale týká se to i jiných států EU), jsou zvýhodněni. Oni se totiž licencí prokazovat nemusejí. Stačí pouze, když mají nějaké vzdělání v oboru – dokonce na prokazatelně nižší úrovni, než je požadované u nás – a jestliže splní požadavek, že zde působí pouze jednorázové. Kdyby totiž mělo být opakované, museli by tu licencí mít.

Svoboda: Oni dostanou povolení na rok, jenže oprava varhan trvá často déle, takže si požádají jednou za rok a takto můžou žádat každý rok třeba deset let. Kdo z úředníků pak posoudí, co je a není opakované…?

Vorlíček: Tohle mě opravdu hněte. Já jsem musel po celém svém vzdělání dálkově vystudovat Krnov, potom ze svého opravit troje historické varhany, což je podmínkou získání licence, z toho jsem jedny opravil ze svého, a zažil jsem si ohromné buzerace od úřadů, a stálo mě to léta a statisíce korun. A teď tohoto stavu zneužilo (zatím jenom) A. Q., které se zaštítilo někým z Německa, který je pokryl a získalo tak zakázku opravy historických varhan!

Rejšek: Naši renomovaní kolegové ze zahraničí jsou tímhle naprosto znechuceni a považují to za nemravné, ale najde se prostě i u nich člověk, který to za peníze udělá.

Zahradník: Mě to nepřekvapuje, snadno se najdou ti, kteří udělají vše, co není zakázané, stačí se podívat na politiky.

…z pléna:        …my ale takoví přece být nechceme!

Zahradník: Pro získání licence je tedy třeba opravit troje historické varhany na které nemáte zakázku?

Honys: Ano, a které nejsou památkově chráněné.

Svoboda: A. Q. jsou precizní, ale prakticky pokrývají něco, na co nemají. Kdyby udělali ty tři nástroje, tak tu licenci dostanou.

Zahradník (k Poláčkovi): Proč Ty nemáš neomezenou licenci?

Poláček: Zájem samozřejmě o ní mám, ale nikdy jsem nakonec neměl čas pracovat na legislativě kolem rozšíření licence, ani jsem neměl možnost všech tří vhodných nástrojů pro potřebnou prezentaci k jejímu rozšíření.

Honys: Problém rozsahu památkové ochrany varhan, která může být potenciálně vztažena i na nechráněné varhany v památkově chráněných objektech, není v památkovém zákoně, ale v současném právním výkladu památkové inspekce. Panuje okolo toho nejistota.

Svoboda: Stát tím na vlastníky uvaluje nové břemeno, nikoli zákonem, budeme se tomu bránit.

Rejšek: U zvonů by tohle byla totální katastrofa.

O TĚŽKÉM POJMENOVÁNÍ HODNOT, NEEXISTENCI ÚDRŽBY A PODRUŽNOSTI VARHANÍKŮ

Zahradník: Kritéria získání licence jsou podle mě šílená. Proč má někdo opravovat troje historické varhany, které nejsou památkou (kde je má sehnat?) když na to nemá zakázku, takže to platí ze svého, za situace, kdy dobrá čtvrtina všech varhan stejně zanikne? Jak je to s pojmy oprav? U klavírů je mi to celkem jasné. Existuje repase, pak oprava (materiály a díly, které jsou po ruce), renovace, tedy obnovení v původním duchu, a restaurování, které jde často na úkor kvality, protože se zachraňují i věci, které jsou degradované a které by dřívější klavírník prostě nahradil.

Svoboda: U varhan je to mnohem složitější. Není jasné, co je kvalitní a co je správné. Naším kritériem je maximálně respektovat autentickou podobu nástroje, když to hodně zjednoduším.

Honys: Je důležité, aby se pojmenovaly hodnoty. Například píšťaly jsou v pořádku, ale systém je prakticky nepoužitelný. Může nastat situace, že nástroj je celkově nekvalitní, pak můžeme říci, že hodnotu nemá.

Poláček: Na začátku to kolikrát vypadá špatně, ale nakonec se z toho třeba vyklube pěkný nástroj. Často jen záleží na tom, kolik mimořádné péče a snahy se „horšímu” nástroji věnuje, což je mnohdy pak bohužel finančně náročnější, a proto obtížně průchodné.

Rejšek: Valná většina varhan na našem území je kvalitních, až na výjimky.

Zahradník: To je zajímavé, protože i česká piana jsou kvalitní. Vůbec tu nebyly výrobci jako třeba leckde jinde, kde se vyráběla mizerná piana pro rychlý obrat.

Rejšek: Jednou takovou výjimkou jsou například jisté varhany z konce osmnáctého století. Jsou chráněné a varhanář, který je restauroval, trží jenom kritiku, on za nic ale nemůže, ty varhany jsou prostě špatné.

Poláček: Také vypracovaný odborný posudek je často proti varhanám. Když je opravuji, kladu si stále otázku – nemá se to už rovnou vylepšit? – což je samozřejmě věcí projektu a domluv. Ale setkali jsme se už i s tím, že ochrana nástroje je tak důkladná, že je ochráněn i před opravou…

Vorlíček: Principiálně to chce mluvit s organologem, varhaníkem atd.

Svoboda: V takovou chvíli do toho vstupuju já a jde to rozhodnutí za mnou…

Zahradník: Nepřehání se to náhodou s tím restaurováním? Neměly by se chránit jen ty nejdůležitější, a prostě vznikat varhany nové, aby po nás také něco zůstalo, nějaká „nová česká škola”?

Rejšek: Žádná česká škola v současnosti neexistuje.

Honys: Na staré varhany se spíše najdou peníze, stojí totiž asi 1/3 ceny nových… Nevyužité kostely často přecházejí na obce, ne vždy to vyjde, ale v globále to převážně funguje. A ty obce se v tom sice nevyznají, ale o obnovu varhan jeví zájem.

Zahradník: A jsou dnešní materiály stejně kvalitní jako ty dřívější?

Honys: Máme výjimku na olovo z EU – smíme ho používat. Problémy spíše budou s prostředky proti dřevokazným houbám a škůdcům, kvůli tomu, že se nebudou moci používat některé přípravky.

Rejšek: Peníze na opravu se najdou, ale dál nikdo neřeší servis. Jak udržet v chodu nástroj, když se na něj hraje jednou za rok? Pak nastává častý problém vlastníka: opětovné restaurování.

Vorlíček: Na HAMU teď vyvíjejí přístroj, který se instaluje na vzduchovod a kontroluje vlhkost a třeba, když jsou varhany nějak podezřele dlouho zapnuté, dostanete zprávu. Má stát asi do 2000,- Pro mě je to řešení, když dávám deseti- nebo dvacetiletou záruku.

Rejšek: Tak těch přístrojů okamžitě kupuju pro naši diecézi kvantum.

Zahradník: Také by snad mohli pomáhat varhaníci: Sdělit stav nástroje.

Rejšek: Varhaník by mohl poslechnout návod od varhanáře.

Poláček: To často nejde. Ukážu varhaníkovi, jak se regulují varhany a on mi nadšeně volá, jak točí šroubem kolem dokola, a přitom dělá úplně něco jiného, než je potřeba, a varhany rozšteluje.

Honys: Jsou také systémy, které regulovat nejdou, nebo k regulaci není přístup.

Rejšek: Farnost by měla dojednat servis.

Svoboda: Organolog řeší nástroje historicky cenné, vlastník potřebuje funkční nástroj za co nejnižší peníze, varhanář finance na opravu, varhaník je v té věci podružný.

O LITERATUŘE

Zahradník: Tak vidíte, co jsme toho stihli probrat. Ještě by mě zajímalo, jak jsme na tom s odbornou literaturou?

Svoboda: O historických varhanách je toho hodně. O nových nástrojích jedna skripta, která používá škola v Krnově, ta jsou zastaralá. O postupech restaurování není nic.

O PNEUMATICKÝCH VARHANÁCH A MĚŘENÍ

Zahradník: Tady pan Moudrý mi do telefonu říkal o tom, že tu panuje předpojatost vůči romantickým a pneumatickým varhanám. Restaurujeme staré, zabýváme se replikami, ale mezitím možná vyléváme vaničku i s dítětem jinde…

Moudrý: Byl jsem pět let u Christopha Bosserta, a jsem toho názoru, že „pneumatiky“ nebyly experiment. Když odejde dejme tomu „Petr” a nahradí se „Riegerem”, zachová se zvuková podoba. Ovšem když se pneumatika nahradí mechanickou kuželkou, nebo dokonce zásuvkou (popřípadě elektro-pneumatikou), je slyšitelný rozdíl.

Tento názor rozvířil technickou diskusi, kterou se zapisovateli nepodařilo zapsat. Více o tom níže ve čtvrté kapitole „post scriptum”.

Zahradník: …Co je špatné na pneumatice?

Benda: Za 20 let odejde. Její oprava se nevyplatí.

Moudrý: Ale je prokazatelný zvukový rozdíl mezi pneumatikou a elektro-pneumatikou.

Benda: Tak to by mě tedy zajímalo, jak je prokazatelný.

Svoboda: Měřením. V Göteborgu došlo k přesnému měření a jsou z toho k mání výstupy.

Benda: Tak ty bych rád viděl. Co spatřujete na pneumatice tak zajímavého?

Moudrý: Nezaměnitelné nasazení tónu.

Benda: To se chcete vrátit k nevýhodám pneumatiky, jako je zpoždění? Dnes není problém elektronicky zpoždění nasimulovat, nasazení zpomalit. Nehledě na to, že je iluzorní, jak to funguje – není to přesně definované. Chtěl bych tohle uvést na pravou míru, když to můžeme změřit!

Moudrý: Elektro-pneumatika už není totéž co pneumatika, není to zkrátka ono.

Svoboda: Je-li elektrika na primárním relé, pak to nemá vliv.

Vorlíček: To je jasná hranice, přes tu by se nemělo jít.

3/ Závěr

Čas se naplnil. J. Z. zve přítomné na schůzi Kruhu do KJD. Letos jsou schůze o pondělkách 18. 3., 17. 6., 23. 9. a 9. 12, vždy od 10 do 14 hodin. Hned po té nejbližší se koná první varhanářský seminář: Ing. Benda nás zavede do několika malostranských kostelů a vysvětlí principy užití elektriky ve varhanách na příkladech dobrých i špatných. J. Z. nabízí členství v Kruhu, R. Ponča projevuje zájem. Uvidíme, zda naše rozprava něco rozproudí, pravděpodobně bychom se měli setkávat častěji. S tím se všichni rozcházejí.

————————————————————————————————————————–

4/ Post scriptum

Po schůzi se ještě rozproudila e-mailová výměna názorů na posledně zmíněné téma pneumatických varhan, které vznesl při konci schůze pan Moudrý. Protože vnáší více světla i na další otázky – např. různá (nestejná) postavení diecézních organologů, a teze p. Moudrého vyvolaly reakce, otiskujeme zde tuto písemnou výměnu také…

Napsal Martin Moudrý 19. 2. 2019

Nerad bych, aby můj příspěvek v setkání působil nějak zaujatě proti Ing. Bendovi. Vážím si jeho práce a zkušeností. Rád bych to ještě uvedl na pravou míru i v souvislosti s dalšími věcmi, které mi leží na srdci:

 1. Bavili jsme se o tom, že když se změní pneumatika na elektropneu, nasazení tónu jiné, ale je-li magnet na primárním relé, nemá to vliv. Je pravda, že dnes je situace jiná než před 50 lety. Existují proporcionální magnety, které umí simulovat mechanickou kuželku, pan Benda má dokonce vlastní systém. Připusťme, že je tato otázka diskutabilní, já osobně bych třeba u nových velkých varhan klidně také volil proporc. magnety. Nezazněla ale otázka, jaký je rozdíl ve hře. Všichni řešíme zvukový ideál, ale způsob hry je s ním neodmyslitelně spjatý. Tím neříkám, že by se hrou dalo ovlivnit nasazení tónu u pneumatiky (u mechaniky to jde také minimálně), ale jde o určitou zpětnou vazbu. Když hraji na elektropneu (a je jedno, zda je magnet pod míškem nebo na primárním relé), necítím buď nic, nebo pouze „zapnuto/vypnuto“, poslední možností je druckpunkt. Toto vše je oproti přirozenému nasazení u pneumatiky umělé. Když hraji na pneumatiku, cítím to „pod rukama“  a dokáži se tomu systému přizpůsobit. Pro varhanáře nebo organologa může být tato záležitost podružná, a to je fakt, který mě jako varhaníka dost trápí.

 2.  Je jasné, že velkou roli hrají finance, takže bych nerad nikoho pranýřoval za změnu pneumatiky na elektropneu. Asi je to optimální kompromis za cenu, že se nástroj zachrání. Mělo by se brát také v potaz, jak půjde opravovat nový elektropneu systém v budoucnu, pokud ho v současnosti umí opravovat pouze jeho tvůrce. Že lze z gruntu opravit i pneumatiku je třeba vidět v Plzni u Korandů, kde teď jedna taková restaurace probíhá (Urban z roku 1933 – Mettler/Dlabal).

 3. Navážu na bod jedna. Varhaník je ten, který přichází s restaurovaným (nebo novým) nástrojem denně do styku. Každý máme nějaké hráčské zkušenosti, ale pokud se vůbec nebere v potaz názor místního profesionála, je to smutné. V historii bylo v komisi pro nové varhany několik hudebních osobností, včetně místního varhaníka a regenschoriho. Silbermann varhany konzultoval s Bachem, ale třeba i Fazioli vystudoval skladbu a klavír. Já se hrou na romantické nástroje včetně pneumatik intenzívně zabývám opravdu dlouho a je mi líto, když moji zkušenost (stejnou jako má třeba Bossert, Černý, Doležel, Viktora ad.) nikdo nebere vážně. Fakt, že se bere názor a přítomnost varhaníka v komisi jako podružný, mě dost mrzí.

 4. Pro varhaníka není podružné, jak se bude na varhany hrát, zda bude mít nástroj těžký/lehký chod, vyrovnanou trakturu, mrtvý chod, posuvnou lavici, světlo, dobrý přístup k manubriím, nebo třeba jednoduše ovladatelné setzery, volné kombinace, válec, žaluzii apod. Argumenty, že si na to varhaník zvykne, že „dobrý varhaník se s tím popere“ ad. jsou vágní. Pro varhaníka (aspoň pro mě) je samozřejmě zvukový výsledek nejdůležitější, ale není jediný. Asi bych si nekoupil nové auto, které má sice pod kapotou 300 koní, ale nemá posilovač řízení nebo má přehozenou spojku s brzdou. Samozřejmě musí být mantinely, v kterých se může názor varhaníka pohybovat. Nestálo by za to je definovat?

 5. Chápu, že nové varhany mají zpočátku dětské nemoci, ale některé věci, jako třeba chrastící a nevyrovnaná traktura, jsou pro varhaníka dost nepříjemné a podle mě těžko zkolaudovatelné. Další věc, ke které by se varhaník měl právo vyjádřit.

 6. Pro mě je největším problémem vyhazování kvalitních pneumatik na úkor nových nástrojů:

Třebíč (Rieger 1931) – Kánský-Brachtl

Salvátor u evangelíků (Rieger 1928) – Eule

Brno jezuité (Rieger 1933 z Chebu) – Mathis

Želiv (velký Tuček 1942) – AQ

Ani jeden z nástrojů se pravděpodobně nepodaří zachránit, buď hnije někde ve skladu, je rozebrán na díly nebo odvezen mimo hranice.

Aktuálně se 2man. Schiffner z Dobřan bude nahrazovat Pradellou a web Přátel dobřanských varhan (těch nových pochopitelně) píše velmi zavádějící informace („Schiffner … nefunkční a prakticky již neopravitelný“). Mám důvodné pochybnosti k plánované „záchraně“ Schiffnera. Zatím není nic černého na bílém, a to je konečná. V Brně se také psalo, že se nástroj zachrání a teď je v nějaké stodole v Židenicích bez naděje na budoucnost. Myslíte, že by KKV mohl něco udělat pro to, aby se dobřanské varhany skutečně zachránily?

Mějte se hezky, s přátelským pozdravem

Martin Moudrý

——————————————————–

Napsal Radek Rejšek 20. 2.

Dobrý den,

moc Vás všechny zdravím. Přiznám se, že jsem se k věci zatím nevyjádřil, protože problematiku považuji za mnohem složitější, než se zdá. Za jeden z velkých problémů považuji i fakt, že diecézní organolog má úplně jinou pozici v diecézi brněnské, úplně jinou v diecézi litoměřické, a ještě úplně jinou v arcidiecézi pražské, a tak dále… Tato skutečnost vyplývá z přístupu a vztahu jednotlivých biskupů a generálních vikářů k hudbě jako takové, a k varhanám vůbec, a v současné konstelaci nevidím moc nadějí na řešení této situace. I já si jsem velmi dobře vědom některých fatálních „kopanců“, k nimž v „mé“ diecézi došlo, dochází a nejspíš nezvratně dojde, ale je to tím, že můj hlas je zde pouze „poradní a doporučující“ (tak mi to bylo podáno a vysvětleno), nikoliv však rozhodující, tedy nemám pravomoc likvidaci jakéhokoliv nástroje zakázat, mohu ji pouze „nedoporučit“. I když „nedoporučím“, správce farnosti si pak stejně může udělat v podstatě cokoliv. Pak se samozřejmě začnou varhanickou a varhanářskou obcí šířit drby o tom, že „Rejšek dopustil likvidaci varhan v Jiřetíně, Rychnově u Jablonce nad Nisou“ a podobně… Pak mi nezbývá nic jiného než se nad tyto drby povznést a s těmi, kdo je rozšiřují, si to nějak vysvětlit a vyříkat. Navíc – každá farnost je jinak specifická a vyžaduje jiný styl „diplomacie“. V diecézi mám asi dva kněze, kteří cokoliv řeknu nebo navrhnu, bohorovně ignorují (zatím je nebudu jmenovat, „zasvěcenci“ tuší, koho konkrétně myslím). Biskup a ani generální vikář to „v zájmu dobrých vztahů“ (asi s těmi kněžími) neřeší… Na straně druhé pak ale mám ve svém „revíru“ kněze, s nimiž je spolupráce naprosto skvělá a příkladná (P. Hrabánek, P. Mikuszewski…). A mám ve svém „revíru“ i případy žalovatelné a doslova kriminální, ale pro absenci důkazů s nimi nehnu (kdybych se o cokoliv pokusil, sám budu mít na krku žalobu a na biskupství jistojistě končím).

Jsem otevřený jakékoliv formě spolupráce, ale k „institucionalizaci“ takto široké oblasti mám zatím lehkou nedůvěru ve smyslu, že si nejsem jist, zda je uskutečnitelná a takto smysluplná.

Já osobně bych viděl jako velmi zásadní krok vyvolat jednání organologů s ČBK ve smyslu vyjasnění a stanovení statutárního postavení a kompetencí organologů. Jenže – jak znám poměry (trochu maličko do nich vidím), tak si nejsem jist, zda by to nebyla spíš komplikace a pro některé konkrétní organology naopak „medvědí služba“…

Takže zatím mi můj mírné váhavý postoj promiňte, sám nevím…

Ale kdykoliv se s Vámi všemi moc rád sejdu a jednání se velmi rád zúčastním.

Radek Rejšek

———————————————————-

Napsal Štěpán Svoboda 20. 2.

Dobré odpoledne všem,

nejsem si jist, že to je tak všude, ale i v pražské arcidiecézi má organolog pozici pouze „poradní a doporučující“.

V naší diecézi vždy bylo, a i dnes je poměrně přísné vedení a dbá se na majetkoprávní záležitosti, málokdo z kněží rebeluje.

Vlastník, který je jediný za nástroj zodpovědný, se přirozeně může rozhodnout realizovat akci bez vědomí organologa nebo proti jeho posudku. V druhém jmenovaném případě se vyžádá stanovisko jiného odborníka (stalo se 2x, a dal mi zapravdu).

Uzavře-li farnost smlouvu na práce nad 100 tis., pak smlouvu musí schválit Arcibiskupství a před tím ji já musím také parafovat. Pokud se smlouvou (zhotovitelem, předmětem prací ad. podmínkami) nesouhlasím, generální vikář ji nepodepíše a ptá se, kde je problém… a nastane radostné vyjednávání…

Pokud se smlouvou, resp. předmětem prací a zhotovitelem souhlasím a akce dopadne špatně, pak jsem hnán k odpovědnosti za škodu já! Ve smlouvách jsem vždy uveden jako zástupce farnosti v technických záležitostech.

Pokud statutár realizuje práce nad 100 tis. beze smlouvy nebo bez vědomí Arcibiskupství, je tato sice smlouva platná, ale nenabývá účinnosti! Dopadne-li akce špatně, pak je hnán k odpovědnosti statutární zástupce. Ale ani varhanář se nemůže domáhat svých práv (většinou peněz) na zřizovateli (Arcibiskupství), ale pouze na statutárním zástupci…

Tolik k objasnění mé pozice na AP.

Srdečně zdravím.

Štěpán Svoboda,

diecézní organolog

Napsal Martin Poláček 20. 2.

Ještě poznámka k reakci pana Moudrého:

… musím se ohradit, že varhaník je podružná osoba, na jehož názory se nebere ohled. Naopak, jeden z podstatných konzultantů při např. přestavbě na elektroovládání je pro nás varhaník, jehož potřeby a zkušenosti s nástrojem jsou pro nás vodítkem při řešení projektu. Dále kromě vlastníka nástroje má samozřejmě rozhodující slovo organolog a památkáři, bez jejich doporučení, a hlavně schválení vlastně vůbec realizace nepřichází v úvahu. My jsme zatím náhodou měli štěstí na výborné, rozumné a zkušené varhaníky, kteří pak mají také rozhodující slovo při kolaudaci hotového nástroje a zatím byli vždy velmi spokojeni. Velmi pečlivě a podrobně nad projektem takové přestavby uvažujeme, vymýšlíme nejvhodnější řešení, aby nástroj spolehlivě fungoval a při tom se zachovalo co nejvíce jeho původní substance, provedení, ovládání, a hlavně se zvukově nezměnil s výjimkou konkrétně dohodnutých úprav vedoucích k zlepšení původních funkčních či zvukových nedostatků. U pneumatiky bývá právě varhaníky označována za největší bolest neúměrné zpožďování traktury a špatná reakce nástroje, což elektrosystémy dokáží dobře řešit. Nevím jak u jiných firem, ale my se snažíme vždycky o široký konsenzus všech těchto zúčastněných a myslím, že by tento přístup měl být u licencovaných odborníků a solidních výrobců samozřejmostí.

Mohu uvést příklad naší přestavby Rieger-Klosse v Třebíči-Jejkově, kdy se nám podařilo z „mrtvého“ nástroje za velmi vstřícnou cenu za rok a něco vytvořit výborně fungující krásný nástroj, se kterým byl nadšen jak pan varhaník (velmi zkušený, mající sbor, se kterým koncertuje a i nahrává CD), tak pan organolog a široká veřejnost. Prohlásili po varhanických kurzech, že panuje názor, že je to v širokém okolí nejlepší nástroj.

Také dost nechápu, jak se mohl setkat pan Moudrý s takovým ignorantstvím, že firma neřešila, nebo nebrala ohled na takové věci – jak píše – chod kláves, vyrovnanou nebo hlučnou trakturu, lavici, světlo, přístup k ovládacím prvkům (o zvukové stránce ani nemluvím)… atd. – to jsou přeci základní, takřka startovací požadavky úspěšného projektu úprav, my to kromě ostatních zúčastněných dokonce konzultujeme s více zkušenými varhaníky, nejen s „domácím“.

Dále je potřeba říci, že v současné situaci je pro mnoho nástrojů – podotýkám – šetrná a vhodná – přestavba na elektropneumatiku jedinou rozumnou, a i z dlouhodobého hlediska nejvýhodnější variantou pro zachování a spolehlivou funkčnost nástroje. Pneumatické nástroje mají obecně vzato z dlouhodobého pohledu většinou omezenou životnost, v čase dost se snižující spolehlivost, velkou citlivost na vnější vlivy (vlhkost, teplota, prašnost…) a značné nároky na pravidelnou údržbu. Dobře provedená přestavba na elektro žádná takováto omezení nemá. Argument, že opravy je schopen provést jen autor nebo výrobce, také neobstojí, protože když už by hypoteticky byla nějaká oprava nutná, podle dokumentace, která by měla být součástí dodávky, je jí schopen provést odborník ze slaboproudého oboru. Taktéž názor, že není řešení, když takováto zařízení zastarají nebo „dožijí“ je mylný, protože všechny tyto rozumně provedené přestavby jsou připraveny na možnost jednoduchého odpojení stávajícího systému a připojení nějakého jiného, nového.

Taktéž argument, že je nějaký pneumatický nástroj „nezachranitelný“ neuznávám, již jsme několikrát dokázali, že je to jen otázka náročnosti řešení, šikovnosti vymyslet, jak problém řešit, úpornosti nezaleknout se složitosti řešení, dlouhodobých zkušeností a ochotě se s problémem dlouhodobě technicky do hloubky zabývat a dobrý výsledek se dostavil.

Samozřejmě je nutné důkladné zvážení vhodnosti konkrétní přestavby – cennosti nástroje, finančních možností zadavatele, přání varhaníků a farnosti, očekávání určitých výsledků či vylepšení nástroje, zvážení čistě obnovy pneum. traktury, atd. atd. Rozhodně je však jakékoliv takové řešení lepší, než s čímž se zhusta setkáváme, že se dost laiků usnese nechat nástroj tiše „shnít“, ignorovat nutnost předat tyto odkazy dalším generacím a jednoduše ho nahradit digitálem.

M. Poláček

————————————————————-

Napsal Vít Honys 21. 2.

Dobré ráno všem,

vidím, že diskuse se široce rozebíhá, ale mějme na paměti, že Kruh klavírníků a varhanářů zase nemůže řešit problematiku pravomocí organologů atd. Pokud mohu hovořit za sebe, tak já jsem v neplacené pozici „pomocníka diecézního konzervátora“, jehož postavení v rámci diecéze také není růžové a naštěstí zase nemám téměř co do činění se smlouvami a ekonomickými věcmi, to je na bedrech vikariátních techniků – tj. čistě odborné poradenství, propojené se zkušenostmi z památkové péče – ovšem není to nic povinného a je mi jasné, že za současného „probublávajícho antagonismu“ mezi vedením diecéze a farnostmi jistě probíhají i akce načerno. Jinak nemám námitek, aby příspěvek Martina Moudrého byl připojen jako samostatná příloha. Sám jsem se s problémem stavby nového nástroje za celou svou praxi setkal 1x v případě Chyšek, ale i tam jsem doporučoval, aby Skopkův pneumatický nástroj nevyhodili, ale deponovali či poskytli jiné farnosti, bude-li zájem. Mj. není od věci, když se ví o vyřazených pneumatických nástrojích ve skladech, které by možná mohly získat uplatnění jinde. Ještě k té Želivi, tu totiž znám někdy z doby konce 90. let 20. století a mohu potvrdit názor Štěpána Svobody, že nástroj byl jak problematicky funkční, tak i zvukově, řekl bych nesourodý, což bylo dáno i velmi nesourodým píšťalovým fondem, silně fušersky poškozeným deformacemi, nařezáváním atd, na provedení se nesporně podepsala i válečná doba. Ty další tři nástroje jsem neslyšel….

zdraví a pěkný den přeje V. Honys

———————————————————–

Napsal Ladislav Rozsypal, Attentus Qualitatis s. r. o. 14. 3. 2019

Přeji pěkný den.

Děkujeme za zaslání.

Považuji za nutnost se k tomuto vyjádřit z hlediska licencí, kde jsme byli nařčeni. Nechci se vyjadřovat k celé problematice licencí (nejen v hudebních nástrojích), která je na dlouhou diskusi a popis…

Naše situace:

Kolega v jedné německé firmě před lety absolvovali několik několikaměsíčních stáží zaměřených na restaurování. Z toho vzešlo přátelství, kde spolupracujeme (a již spolupůsobí v naší firmě) s německým restaurátorem. Samozřejmě v rámci legislativy ČR musí splnit jisté požadavky. Nevím, jak je to u jiných států, ale z naší zkušenosti mohu uvést, že tento člověk MUSEL A MUSÍ:

– mít vzdělání v oboru

– mít restaurátorskou zkoušku, která podmiňuje zapsání v řemeslnické komoře daného státu (což je podmíněno dalším studiem a prací, a tedy na rozdíl od ČR je to náročnější, musí nejenom složit zkoušku)

– mít mnohaletou praxi

– další (již „pouze“ administrativní náležitosti)

Pouze na základě tohoto lze provádět práce. Tudíž určitě se nejedná o jednoduchý proces, ba co více obejití zákona či licencí! (zákon o památkové péči, paragraf 14b a související). Aby mohl mít licenci ČR musel by být v ČR trvale usazen). Navíc je přínosné využití nečeských zkušeností. 

Mimo to lze uvést, že máme za sebou více než 3 restaurované nástroje, ale zatím jsme nepovažovali za vhodné o licenci žádat…

Jest také pravdou, že by na památkově chráněný nástroj neměly sáhnout jiné než licencované ruce…. a realita…. kolik je licencí a kolik je odvedené práce….

Jako další velké téma je problematika – název zakázky (což souvisí z dotačními tituly) x skutečnost provedených prací x zákon o DPH (raději více nerozepisuji, buďme rádi, že zatím vše prochází…)

Děkuji za prostor, považoval jsem za nutné toto vysvětlit.

Snažíme se odvádět poctivou práci!

Jsem s pozdravem

LR 

—————————————————

Napsal Petr Koukal 15. 3. 2019

Vážený pane Zahradníku,

Velice vám děkuji za zápis z vašeho jednání o problematice varhan. To poděkování myslím doopravdy, ne jako frázi. Myslím si totiž (jak už jsem Vám naznačoval v našem telefonickém hovoru), že Vaše iniciativa na tomto poli má svůj smysl. Způsob zápisu, který jste mi poslal, je výtečný a odráží podstatnou věc (aspoň to takto čtu) – téměř všichni zúčastnění tam naplno řekli své mínění a otevřeně popsali spoustu problémů, jak je sami vidí. Dokonce bych si troufl říci, že jste nabídl platformu, na které se ta naše značně nejednotná (jak i zaznělo) varhanářsko-varhanicko-organologická veřejnost (respektive aspoň její část) zase po dlouhé době byla ochotna sejít a otevřeně diskutovat. Proto lituji, že jsem neměl možnost se tohoto jednání zúčastnit, protože bych určitě leckde neodolal a připojoval řadu souhlasných i nesouhlasných poznámek na základě své dosavadní zkušenosti. Dělat to dodatečně nechci, už jen proto, že na to nyní nemám právo, když jsem tam sám nebyl.

Ze zápisů vyplývá, že jste diskutujícím předložil řadu velmi důležitých otázek, ve smyslu „co s tím“, na něž ostatní odpovídali jen nejednoznačně, či neúplně. Přitom právě tento způsob uvažování sám považuji za to nejdůležitější, protože ho nelze nahradit hledáním řešení pouze dílčích problémů, kam vaše diskuse občas zabředla. Je mi však jasné, že každý diskutující je vždy zatížen svým zaměřením, což konec konců platí i pro mne – v případě možnosti na dalších diskusích bych oproti ostatním akcentoval praktické (tj. nejen teoretické) pohledy muzikologa a památkáře…

Stejně jako Radek Rejšek (viz jeho slova v zápisu) bych se proto podobných dalších schůzí rád zúčastnil, jakkoliv ještě není jasné, kam to povede. A přiznám se, že pokud bych s časovým předstihem věděl, že příští pondělí chystáte onen varhanářský seminář s panem Bendou ohledně „elektrizace“ pneumatik, určitě bych přijel, už jen proto, že o této problematice, respektive o nejnovějších způsobech řešení, toho vím málo; přitom se jedná o jednu z nejasných a palčivých otázek i z hlediska památkové péče.

Takže třeba na shledanou někdy příště.

 S pozdravem

PhDr. Petr Koukal, Ph.D.

Referát hudebních památek

Národní památkový ústav

územní odborné pracoviště v Telči

Reakce k varhanářské problematice s ohledem na 1. zápis

Viktor Ponča, 20. 3. 2019

Vážený pane Zahradníku,

děkuji Vám za Vaši aktivitu i na poli varhanářství. Je výborné, že jste o této problematice začal uvažovat a měl odvahu vyvolat diskusi a začít. Kéž by se podařilo. Samozřejmě díky ostatním, kteří chtějí ve věci podniknout systematické konstruktivní kroky, které budou směřovat k pozitivnímu výhledu.

Bodové shrnutí Vašich postřehů uvedených na druhé straně Vašeho zápisu je velmi dobré a lze jen doporučit, aby se k nim jednotliví zúčastnění znovu a znovu vraceli.

Byl bych nerad, aby toto sepsané bylo vztaženo na firmu mého bratra Roberta Ponči, byť z mnoha zkušeností společně čerpáme a jsme jimi ovlivněni. A také směřování společnosti Robert Ponča VARHANY, i podstatná část zahraničních realizací, bohužel jednoznačně odpovídá stavu varhanářství, jaký u nás od roku 1999 je.

Sám jsem od dětství varhaník a to postupně na jednotlivých místech, kde se během svého života nacházím, spolupracuji řadu let s fa Robert Ponča VARHANY, sleduji varhany, varhanářství nejen v ČR, z počátku vzniku také vliv a úroveň varhanářské školy v Krnově, pak od dětství do doby zániku (a to poměrně detailně) i firmu Rieger-Kloss, nástroje ostatních firem na poli ČR a nejen u nás. Během svého profesního života, kdy se od jisté doby nezaměřuji primárně na varhanařinu z důvodu stavu, který u nás panuje (byť se o ni stále intenzivně zajímám), ale zejména na stavitelství a architekturu ve velké nadnárodní stavební společnosti, která projektuje a realizuje pozemní, průmyslové a dopravní stavby. Zde jsem také získal pohled na mnohé problémy zadávání veřejných zakázek, tendrů, typů vyjadřovaček, vztahu k památkářské ochraně, způsobu realizací památkových objektů nebo jejich částí, postupů při uzavírání smluv a dodatků, vztahu dotací EU v různých formách k zákonům ČR, a řady zkušeností z přímých konfrontací s investory i státní správou.

Pročetl jsem si texty po prvním vašem setkání. Za sebe říkám, mnohdy typická změť organologicko-varhanářsko-památkářských zkušeností a poznámek, do kterých, právě Vaše osoba vnáší systematický i mezioborový pohled. Situace přece není tak složitá, aby se nedala postupnými kroky transformovat do snesitelnější podoby pro všechny. Zkušenosti jsou důležité, avšak je potřeba je přetavit i v nadhled. Diskuse k řešení by tak nemusela nutně začít tím, že je to vlastně tak všechno nesmírně složité a neřešitelné, co to vlastně chceme…

a) Jedna z velmi důležitých věcí, protože mám pocit, že se diskuse zatím týká jen historických a památkově chráněných varhan. Nemůže nám jít v uvozovkách jen o to, aby byla postihnuta a řešena ochrana historických nástrojů i těch „nehistorických“, byť v seznamech zapsaných, ale věřím, že všichni cítí, že jde také o to, zda se budou stavět nástroje nové, kde, jaké. To je potřeba také řešit.

b) Uvádím několik poznámek i možný směr. Oprostěte se prosím od kritiky (bez které to vzhledem k souvislostem nejde), je nutné postupovat konstruktivně, pokud je o konstruktivní postup a vývoj opravdová snaha.

Pár poznámek, které mimo jiné ovlivňují a ovlivnily stav varhanářství v ČR:

b1/ jsem přesvědčen o tom, že většina odborné veřejnosti i varhanářů je si vědoma, že k současnému stavu varhanářství v ČR, 30 let od revoluce, zřejmě nejvíce přispěly názory, tendence a směřování, které nastavili někteří památkáři, organologové, i někteří varhaníci faktický stav množství různých varhan zapsaných v seznamech MK ČR, minimum staveb nových nástrojů, značně a zbytečně komplikovaný stav pohledu na varhanní nástroj x varhanní skříň i s vazbou na interiér či stavbu v kontextu památkové ochrany (zmiňuji i dále);

b2/ to, jakým způsobem se získávaly a získávají licence a v jakém rozsahu, asi není úplně v pořádku aby varhanářská firma dotovala 3 nástroje, kterými se má prokázat, je nemyslitelné (farnost neuhradí); v počátcích a v průběhu pak tato situace vedla ke zmíněnému kastování varhanářů; varhanáři, byť třeba se vzděláním v oboru, byli bez licence postaveni „mimo koleje“ a stále jsou, pokud se oboru dále věnují, když uvážíme současný stav – poměr realizací varhan v ČR rozdělených na novostavby, opravy, restaurování, údržbu – pak jim toho na práci moc nezbývá; jsou-li tito vyučeni v oboru a nebo mají-li mnohaletou praxi, pak je rozčarování nad situací legitimní;

b3/ najde-li někdo z varhanářských firem kličku (a těmto gratuluji) a vymaní se z těchto našich nesmyslností, je pak často označen negativní nálepkou;

b4/ to, jakým způsobem byly v této době „odpískány“ některé varhanářské společnosti, včetně té naší největší Rieger-Kloss, je zcela tristní, na tom trvám! Nesouhlasím se zcela černo-bílým negativním pohledem části varhaníků a organologů směrem k této společnosti, která fungovala řadu desetiletí a realizovala nástroje po celém světě. Smluvní vztah týkající se stavby, přestavby, rekonstrukce, restaurování nástroje v realizaci není jednostranný a investor má řadu možností a pák, jak situaci v průběhu účinně ovlivnit. To že se tak v některých případech nedělo, je věc jiná.

b5/ varhanářská škola v Krnově systematicky vychovávala (a v současné době po zániku Rieger-Kloss ji již nesleduji) mladé lidi ve varhanářství, byť s malou praxí i výsledkem přechodu těchto lidí do varhanářské praxe. To, kdo v oboru zůstal a s jakým úspěchem, je opět věc jiná a týká se mnohých jiných oborů: stavební hsv, psv, elektro, strojařina. Právě zde na této škole byla postihnuta v celkovém měřítku celá oblast stavby varhan, konstrukcí vzdušnic, traktury, systematických a experimentálně podložených návrhů dispozičních i konstrukčních, pohled na požadavky varhaníků s ovládáním nástroje s vlivem na pomocná zařízení a ovládání nástrojů, konstrukce registrů, intonace, ladění. Opět se musím výrazně ohradit vůči černo-bílým názorům, které se zcela negativně vyjadřují k této škole i k absolventům. Snad nechceme, aby lidé následně působící ve varhanařině vznikali pouze z působení malých lokálních firmiček a nadšenců.

b6/ Chápu, že snaha ovlivnit stav těch či oněch varhan v diecézi je snad vedena úsilím o zachování hodnot. Opět bych chtěl ale podotknout, že se mně nezdá, že je v mnohých případech používán zdravý rozum. Taky si nejsem jistý v tom, že o daném nástroji má rozhodovat jeden člověk. Tak to bohužel často bývá. Ač je obecně tvrzeno, že poslední slovo má farnost, nic to nemění na tom, že v případě jiného názoru, je farnost i duchovní správce vystaven značné nelibosti i nátlaku. Uvádím výroky některých: Přece zde nebudete mít postaven větší nástroj než ve farním kostele. / Přece zde nebudete mít postaven lepší nástroj než v katedrále. / Buď bude varhany realizovat firma…nebo nikdo …. / Pane faráři, nestavte nové varhany, já bych měl pro Vás zánovní, 150 let starý nástroj, z Německa za pár tisíc marek. / Varhany v naší diecézi staví ta firma… a opravuje ta firma…proč tu pouštět někoho jiného.  / Pak z úst biskupů: Pane faráři, proč chcete stavět-opravovat nové varhany, my potřebujeme peníze na církevní školu v …… / Pane faráři, jak jste si mohl dovolit sestavit hodnotící komisi na varhany, my tu máme svého organologa …. / Pane faráři, buď nás s varhanami poslechnete, nebo půjdete na jiné místo…/   Nové varhany jsou drahé, staví se dnes z aušusových materiálů … /

b7/ Zkuste se prosím zamyslet nad tím, jak probíhají výběrová řízení v jednotlivých diecézích. Kdo a s jakou četností je vybírán, zván do soutěže, jak jsou nastavována pravidla.

b8/ Už bylo zmiňováno, jakým překotným způsobem se u nás zapisovaly a zapisují stavby, inventáře, prvky interiérů i varhany do seznamu kulturních památek. Pak se dnešnímu stavu nedivme a není to věc neschopnosti nebo neodbornosti varhanářských firem. Z toho taky plyne odpověď na otázku, jak a které varhanářské společnosti a v čem jsou výhledově perspektivní. K pozitivnímu výhledu neodpovídají zmíněné podmínky a fakta.

***V návaznosti na to, nemyslíte si, že je třeba zachovat jen některé nástroje dané varhanářské společnosti a ostatní méně významné vymanit z památkové ochrany?

c)Z hlediska ekonomiky:

Samozřejmě případ od případu, ale…

c1/ Výběrové řízení je běžně vyhráváno podle preferencí těch či tamtěch, podle nastavených kritérií – referencí, podle výše financí, atd.

c2/ Různými dotačními tituly jsou varhanářské společnosti tlačeny do toho, že nejprve za své zrealizují celý nástroj, poté jim bude uhrazen (pozn. pokud se farnosti podaří splnit vše pro získání dotace). Běžný stav dnešních dnů.

c3/ Proč by měla občas výběrové řízení vyhrát nechtěná společnost? V případě, že je na akci málo financí, je to možné.

c4/ Proč by měla být varhanářská společnost tlačena do stavby nástroje za 150 až 250 tisíc za rejstřík. Za kolik je realizován nový nástroj do katedrály je věc dobře známá.

c5/ Za kolik jsou mnozí ochotni nechat vystoupat cenu za rejstřík zahraniční varhanářské společnosti, u nás i v SR? Proč to je v jejich případech normální.

Já jim fandím, věřím, že to budou dobré nástroje, ale tyto podmínky mají mít i ostatní.

Jak může dát český varhanář bankovní garanci??? Když pracuje za výrobní náklady. Kam se mají takto „společnosti“ rozvíjet???

Pokud si zákazníci, a i varhanáři neuvědomí, že se jedná a musí jednat o výdělečnou činnost (aby byla firma perspektivní) bude situace pokračovat a naši varhanáři budou nadále podávat nabídky do výběrových řízení za výrobní cenu i níže! Bohužel i v tomto jsou varhanáři nadšenci a než aby nic nedělali, jdou do nedobrých podmínek.

c6/ Pokud by se situace už takto zdárně vyvíjela třicet let, byli by tu opravdu perspektivní varhanářské společnosti s jistotou kvality, kde by mohli mnozí z dnešních jednotlivců smysluplně pracovat.

d)

d1-Nebude zřejmě jen nedostatek českých firem, které zrestaurují kýžené nástroje, nepůjde jen o peníze, které na nástroje nebudou.

d2-Postupem času nebudou možná ani české varhanářské společnosti, které budou schopny a ochotny postavit něco nového, něco přestavět nebo elektrifikovat. Skalní, kteří setrvají, vydrží s čističkami a laděním a do ničeho většího se pouštět nebudou.

Už nyní se stává, že se do výběrových řízení nikdo nepřihlásí.

d3-Je potřebné změnit stav náhledu a zejména interpretaci na památkovou ochranu stavby, interiéru i varhan ve vztahu k samotným varhanám. Stavba je zapsána jako …… x interiér je zapsán …. x varhany …. x varhanní skříň ……. údržba nástroje.

d4-Je potřebné změnit stav náhledu a interpretaci na památkovou ochranu konstrukce varhan a varhanní skříně. Jde o dvě rozdílné věci, byť to mnozí nechtějí slyšet.

Co vracet nebo nevracet do původního stavu a v jakém měřítku… proč by se do historické varhanní skříně (která třeba jediná i s pár prospekt. píšťalami z původního nástroje zbyla) měla stavět jen historická replika-obdoba toho, co tam kdysi stálo, a to varhanářem s licencí …proč z pouhého torza několika zbylých píšťal historického nástroje vykutat domnělý nástroj celý varhanářem s příslušnou licencí….

d5-Proč se v ČR staví tak málo nových nástrojů. Proč se v případě nemožnosti postavení na kruchtě tak málo staví nástroj do lodi kostela.

d6-Varhanní nástroj může, po předešlém výběrovém řízení na komplex stavby i případně interiéru i varhan, realizovat jakákoli firma plnící kritéria soutěže. Byť se smlouvami o spolupráci, smlouvami o poskytnutí know-how atd., kdy se v nabídce k tomu zaváže. Jde o legální postup.

d7-Restaurování, v oblasti konstrukce varhan není systematicky složité:

jde převážně o restaurování dřevní hmoty, kůže, kovu (pokud oddělíme samotnou varhanní skříň a její povrchovou úpravu, figurální prvky atd.).

d8-Také umožnit spolupráci varhanáře a restaurátora,

účelně je možné rozdělit postup prací konkrétního projektu, co musí být splněno pro práci na vzdušnicích, na traktuře, vzduchovém hospodářství, píšťalách s ohledem na licenci či ne-licenci.

d9-Dá se oddělit část, na které se na daném nástroji pracuje ve smyslu opravy, údržby

a část, která se z pohledu původního stavu může v průběhu řešit, dořešit (konstrukce-menzurace některých třeba částečně dochovaných nebo i nedochovaných a s ohledem na koncepci chtěných registrů…)

d10-Restaurování varhanních skříní může „běžet“ zcela zvlášť.

d11-Proč nenastavit systém pro současné varhanářské společnosti a formou kontrol u konkrétního projektu docílit kýženého cíle.

Najít další dvě, tři varhanářské společnosti, které si svou naplánovanou činností výhledově zajistí zmíněné nutné realizace, resp. se pustí do získání licence, asi není řešením situace.

Myslet si, že stavba případných nových nástrojů s ohledem na výše uvedená specifika u nás, je v pořádku, by byl omyl.

Ing. Viktor Ponča, Ph.D.

Reakce Jana Gottwalda

V Olomouci na Zelený čtvrtek A. D. 2019

Vážení přátelé, drazí kolegové!

V uplynulých týdnech a dnech se ke mně postupně oficiální i neoficiální cestou dostaly informace stran vznikající aktivity k varhanářské problematice v naší zemi. Po pročtení příspěvků a reakcí, zejména však od dr. V. Ponči, jsem se rozhodl, že zareaguji. A to formou tohoto dopisu. Abych se držel nastavené „laťky“, rozděluji své vyjádření systematicky do níže uvedených bodů.

1. Výchozí stav investora

Jak všichni dobře víme, majoritním investorem v oboru varhanářství je Církev římskokatolická, organizace a instituce, která duchovně a kulturně působí na našem území nepřetržitě přes tisíc let. Zajímáme-li se o rozvoj varhanářského umění, které vždy Církev podporvala, tak nalezneme v daném oboru dva vrcholy: 18. století (vrcholné baroko spojené s další stavební činností sakrálních budov a rozvojem religiozity) a přelom 19. a 20. stol. (romantické duchovní vzedmutí podpořené ve středoevropské hudbě historizujícím cecilianismem). V prvním vrcholu převládala stavební činnost menších varhanářských dílen, v druhém zase velkých varhanářských závodů. Je však nesmírně důležité uvědomit si, že v minulých staletích byl počet „přispívajících“ návštěvníků bohoslužeb (ať již věřících aktivních či papírových) blízký 100% populace. Neuškodí zveřejnit dostupné statistické informace k situaci dnes; následující čísla se vztahují k Arcidiecézi olomoucké (z roku 2018), která je z hlediska ČR stále hodnocena jako s nadstandardními „stavy“ věřících:

Počet obyvatel: 1.376.000, z toho katolíků (hlásících se): 568.000 (41,3%)

Počet aktivních návštěvníků nedělních bohoslužeb: 16% (z věřících, z populace arcidiecéze je to 6,6%), tj. 91.088 věřících, kteří se scházejí ve 418 farnostech (celkem 1.275 kostelů a kaplí, o které pečuje celkem 349 kněží, tzn. že jeden kněz má na starost 3,7 objektu).

Výše uvedená čísla rok od roku klesají. Ubývá i „papírových“ věřících, chodí méně lidí do kostelů na bohoslužby, je i méně seminaristů (více kněží umírá, než nastupuje k studiu; t. č. pro celou arcidiecézi ve všech ročnících na teologické fakultě jich studuje 12), do budoucna se plánuje uzavření a sloučení farností atp. Ekonomická síla přispívatelů je taková, že ve většině případů se jedná o neekonomicky aktivní věřící – důchodci, mladé rodiny atp., proto je Církev závislá na sponzorech, darech a dotacích. Ještě je dobré učinit poznámku k tzv. „církevním restitucím“; t. č. probíhají masivní investice do navráceného majetku (často byl předán ve velmi neutěšeném stavu) tak, aby v budoucnu, kdy bude úplná finanční odluka od státu, si Církev vydělala alespoň na základní režie spojené s pastorační činností a správou majetku.

Správa varhan je v každé diecézi řízena dle vnitro-církevních norem (zvláště dle: Interní normy: Péče o zvony, varhany, movité památky, archiválie a farní kroniky. ČBK 4. 7. 1998. Dostupné například zde: file:///C:/Users/Jan%20Gottwald/Desktop/Orgel/10-pece-o-zvony.pdf ) a je zpravidla dekretem ustanoven diecézní organolog, který všechny varhany (a další nástroje v majetku Církve) na daném území spravuje, tzn. že má za ně evidenční i stavovou zodpovědnost, ze které se zodpovídá. Opět několik statistických údajů Arcidiecéze olomoucká):

Počet varhan a harmonií: okolo 1.500

Každoročně se opraví okolo 20-30 nástrojů (restaurování, generální opravy, údržby, větší servisy atd). Práce v objemu jednotek milionů Kč (do 10mil. Kč) realizuje vždy cca 15-20 subjektů z celé naší země.

Novostaveb bylo postaveno za posledních 10 roků 5, k tomu ještě nutno přičíst několik restaurátorských rekonstrukcí, které byly rozsahem novostaveb. Druhově se jedná o nástroje mechanické-zásuvkové (s dispozicemi moderními i historizujícími), mechanické-kuželkové i elektrické-kuželkové, popř. s tónovými magnety, a dokonce i varhany hybridní (s píšťalami i reprosoustavou). Tzn., že je vyčerpáno veškeré spektrum od historických a historizujících principů v oboru až po ty nejprogresivnější s digitálními technologiemi. Na nástrojích probíhá po rekonstrukcích i opravách pravidelný servis (v řadě případů i smluvně s varhanářem-realizátorem), který býval v minulosti často opomíjen. Při zadávání zakázek probíhá poptávkové řízení (na zakázky vyšší hodnoty probíhá dle zákona výběrové řízení), bývá oslovováno 5-7 firem a pravidelně probíhá cenový průzkum trhu. Zpravidla bývají k zadaným pracem vybírány firmy, které již zakázky obdobného typu s úspěchem realizovaly, tzn. že byly práce provedeny v nejlepší kvalitě, nebyl násilně navyšován rozpočet, panoval respekt k zadavateli a technickému dozoru atp. Ukázalo se, že takto vybraná kritéria podporují v tržním hospodářství zdravou konkurenci v daném oboru a udržují cenovou hladinu zakázek v přijatelné míře pro zadavatele – jednotlivé farnosti.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že je varhanářský obor svědomitou péčí arcidiecézní správy podporován, nástroje se i přes nepřízeň dnešní doby opravují, restaurují a staví se i nové varhany.

2. Památková péče ve vztahu k Církvi

Na našem území je silně rozvinuta péče o historické varhany; tyto jsou pečlivě dokumentovány (v minulých letech nejen organologicky ale i akusticky), vznikají o nich erudované publikace a tím pádem je i splácen dluh druhu umění, které bylo v minulosti opomíjeno. Nezastírám, že se řada varhan ocitla na seznamu památek omylem jen pro úzkostné a úzkoprsé dodržování metodiky jejich zápisu, kdy např. v rámci reidentifikace památek kolem r. 2008 byly na území působnosti NPÚ úop Olomouc (územně se kryjící s farnostmi Arcidiecéze olomoucké a Diecéze ostravsko-opavské) plošně zapisovány varhany (resp. podány návrhy na jejich zápis) dle logiky: je-li památkově chráněn objekt (kostel), budou památkově chráněny i varhany (velmi často i zbytek interiéru). Tuto reidentifikaci dle výše uvedeného kritéria pro NPÚ úop Olomouc smluvně provedli dr. P. Lyko a pracovníci fy Ponča-Organs; v řadě případů tak provedli doslova medvědí službu…, se kterou se správa arcidiecéze musí administrativně vyrovnávat dodnes.

Oprava varhanních strojů je realizovaná ve třech stupních (dle metodiky NPÚ), a to: péče, údržba, restaurování. V případě restaurování a údržby je nutný dohled organologa NPÚ a vydává se rozhodnutí k realizaci, tzv. závazné stanovisko. V případě restaurování varhan je nutné, aby měl realizátor licenci MK ČR pro restaurování varhan (v daném rozsahu). Dle MK ČR (stav ke dni 9. 4. 2019) je varhanářů-restaurátorů na našem území 23 (aktivních cca 14), na Moravě 7 (Brachtl, Doubek, Kánský, Mettler, Michek, Roháč, Stehlík) a v Čechách 16 (Červenka, Eliáš, Kadeřábek A., Kadeřábek V., Losenický, Nožina P. (jednorázové), Poláček, Poukar, Sova, Šlajch, Šlajs, Turnwald, Valenta, Vorlíček, Zadina (jednorázové), Žloutek). Nutno se však zmínit, že některé živnosti již nejsou provozovány; nicméně, vzhledem k rozsahu jednotlivých restaurátorských prací, které jsou v kalendářním roce na území ČR v jednotkách (cca 5-7 nástrojů), se jedná – vzhledem k oboru – o dosti vysoké číslo.

Řada varhan byla v minulosti zachráněna, opravena a zachována v režimu údržby, kde není vyžadována licence MK ČR. Nespornou výhodou je, že na tento druh opravy pod památkářskou supervizí lze sehnat prostředky z dotačních titulů (obce, kraje). Osobně si myslím, že je to dobrá cesta nejen pro varhany, ale i pro varhanářské firmy, které si mohou vyzkoušet restaurátorské postupy (samozřejmě v menším rozsahu údržby) a chovat se tak s pietou a zodpovědněji k původním stavitelům nástrojů.[1] Většinou se z takto uvažujících a realizujících varhanářů stávají posléze restaurátoři (za splnění podmínky restaurování 3 památkově nechráněných varhan[2]. Při samotném restaurování jsem se v minulých letech nesetkal s tím, že by byly práce proplaceny až po jeho ukončení; práce probíhají zpravidla delší dobu (i několik let) a fakturuje se tak průběžně; úzká spolupráce varhanáře a restaurátora varhanní skříně je vzhledem k úspěšnému dokončení zakázky klíčová, proto se zpravidla restaurování varhan vypisuje jako celek a varhanář si přibírá licencovaného restaurátora jako subdodavatele (často takového, s kterým již léta spolupracuje; úspěšné výsledky takovéto symbiózy máme na řadě nástrojů).

Ukazuje se, že restaurátorské varhanářské principy jsou prospěšné i při opravách nechráněných varhan. Na našem území se díky odborníkům – organologům a varhaníkům (v oblasti tzv. poučené interpretace hudby) – značně změnil pohled na varhany 19. a 20. stol. V minulosti byly brány za „památkové“ varhany především z 18. stol. a nástroje starší. Díky rehabilitaci mladších varhan vznikla tendence přistupovat k nim pietně (míněny kvalitní nástroje dané epochy) a zbavovat je nánosů, zvl. nestylových zásahů od často samozvaných, neeticky pracujících emancipovaných varhanářů, kteří neměli práci svých starších kolegů v úctě; toto bylo, bohužel, i notně podporováno varhaníky, jenž chtěli měnit zvuk nástrojů dle svých momentálních estetických rozmarů. Naštěstí se však přístup kvalitních varhanářů a poučených varhaníků změnil natolik, že se ke kvalitním nástrojům přistupuje s maximální úctou a respektem; plody této snahy jsou již opět plošně viditelné. Je patrno, že nástroji zpravidla sluší a svědčí to, když je přiveden v co největší míře k estetickému záměru (především technickému a zvukovému) svého tvůrce v souladu s kritérii liturgického prostoru a liturgické hudby.

3. Varhanářské školství a osud RIEGER-KLOSS

Osobně si myslím, že pokud bude dále probíhat vzdělávání v oboru tak, jak dosud, nebude do budoucna dostatek varhanářských pracovních sil. Krnovská varhanářská škola v současnosti žije bez přímého a klíčového spojení s dobovou oborovou praxí; ano, zdánlivě se adepti oboru (úmyslně se vyhýbám termínu učni nebo studenti, protože by to měli být především komplexní řemeslníci s uměleckým přesahem) mohou seznámit se všemi jeho jednotlivostmi, problémem však je – jak moc do hloubky a v jakém kontextu praktických činností. Varhanářství (stejně jako další okrajová a specifická umělecká řemesla) by měla mít ve vzdělávání jiný systém nebo alespoň výjimku: vzdělávání by, dle mého mínění, mělo zásadně probíhat v zaběhnuté firmě (nebo firmách: restaurátorské, truhlářské, píšťalářské, subdodavatelské – hrací stoly, práce s kovy, štafířské práce atd., zkrátka, aby adept oboru prošel všemi varhanářskými řemesly) a vedle toho okrajově ve vzdělávací instituci (matematika s ekonomikou v příslušném rozsahu, jazyk, kulturní dějiny, dějiny oboru atp.). Po získání absolutoria (maturita by neměla být podmínkou) několik let práce v oboru (léta tovaryšská) a následně možnost mistrovských zkoušek a získání oprávnění podnikat. Firmy (na území celého státu) by si tak mohly přímo „za provozu“ vychovávat své pracovníky (kteří by i mezi jednotlivými živnostmi mohli cirkulovat) a předávat tak adeptům oboru to nejcennější z řemesla; je nutné si uvědomit, že valná většina znalostí a dovedností není vlastně nikde popsána a v rámci dílen se pouze traduje!

Souhlasím s názorem dr. V. Ponči, že fy RIEGER-KLOSS s krnovskou varhanářskou školou nelze prostým odsudkem očerňovat. Problémem však je, že za bývalého režimu měla firma v oboru výsostné postavení a byla takto jakýmsi „mateřincem“, kterým musel každý, kdo chtěl varhanařit, projít. Změněná situace po r. 1989, kdy zavládla kapitalistická demokracie, a díky neschopnosti vedoucích struktur (management) přizpůsobit se době, názorově se adaptovat a reflektovat skutečnost ztráty monopolního postavení na trhu, zmíněnou továrnu pochovala. Tento fakt již nikdo nezmění; v minulých letech se ukázalo, že na našem trhu není potřeba větší firmy – varhanářské dílny, než o 10 pracovnících; v případě zakázek většího rozsahu (např. různé velké rekonstrukce nástrojů o desítkách rejstříků s kombinovanou trakturou, či při restaurování) se firmy často spojují a na díle tak spolupracují dohromady, mohou se tak i názorově obohatit. Tento princip mi připadne lepší (na našem trhu), než mít, dle modelů minulého režimu jeden velký závod, ve kterém budou pracovníci „na všechno“ pracovat v nekonkurenčním prostředí za tabulkovou výplatu; toto paradigma již máme za sebou, a opět je řada úspěšných varhanářů, kteří svou činností tuto tézi naplňují.

Shrnutí

Osobně si myslím, že vzhledem k velikosti varhanářského oboru na našem trhu a vůbec možností investorů v rámci realizací zakázek je situace stabilizovaná. Z výše uvedených vyjádření vyplývá, že největší slabinou a problémem do budoucna je oslovení mladých lidí – adeptů vzdělávání ve varhanařině a jejich následné udržení v oboru. Chápu, že někteří varhanáři měli nebo mají jiné představy o nastavení cen v oboru a následných výdělcích; v 1. bodu jsem však jednoduše popsal, že realita stavu investorů neumožňuje (a to ani do budoucna) zásadním způsobem situaci změnit. Nechci chlácholit, ani „malovat čerta na zeď“, ale můžeme být rádi a vděčni, že tak okrajový obor, jakým varhanářství bezesporu je, stále u nás funguje na tak vysoké a profesionální úrovni!

S pozdravem a přáním dobra všem, kteří se snaží poctivě v oboru zapojit,

Jan Gottwald, organolog Arcidiecése olomoucké, v. r.

---

[1] Např., již zmíněná fy Ponča-Organs realizovala v Arcidiecézi olomoucké v minulých letech v památkářském režimu údržby troje varhany (Vítonice, Kostelec u Holešova, Velký Týnec) a práci odvedla skvěle. Je velká škoda, že tato firma je v posledních letech natolik vytížená, že není schopna další zakázky přijímat.

[2] V této podmínce (vzhledem k časovému omezení licencí) vidím do budoucna jistý problém: většina nástrojů z 1. pol. 19. stol. a starších je již památkově chráněna a licence jsou „obsazeny“, nevzniká tak dostatečný prostor pro případné další adepty, aby mohli licenci např. pro nástroje od r. 1700 získat.