Dějiny KKV

Představení naší organizace v souvislostech se současným postavením jednotlivých oborů

Náš Kruh (dále KKV) existuje jako nezávislý profesní spolek od 2. pol. 80. let, kdy došlo k postupnému uvolňování politických poměrů v zemi. Od roku 1990 je zapsán. Opraváři klávesových nástrojů (se nepodíleli na výrobě nástrojů ve fabrikách) tehdy měli důvod vytvořit si vlastní zastřešující orgán, aby mohli oficiálně soukromničit. Do té doby totiž museli být členy družstev jako IGRA, META, Organa atd. Písemné materiály o tomto období se nedochovaly. Předsedou byl zřejmě nejdelší období Ferdinand Rendl (1942-2018), význačný klavírník, majitel rodinné firmy Rendl-piana, která v Praze působí od roku 1911. Vzorem pro vznik KKV byl již existující Kruh umělců houslařů, pod kterým snad v počátku i načas působili. Spolu s dalšími profesními organizacemi zastupujícími skladatele, orchestrální hráče, hudební teoretiky, novináře atd. atp. naši tehdejší kolegové utvořili Asociaci hudebních umělců a vědců (AHUV). KKV je od té doby součástí AHUV a podílí se na jejím směřování.

V prvním období se členství v Kruhu mělo získávat na základě doporučení tří věhlasných výkonných umělců a po složení teoretických i praktických zkoušek. Adept pak obdržel legitimaci a byl přijat za člena. Bylo v tom stále hodně formálnosti z minulého režimu. Jenže sametovou revolucí povinnost být někde organizován padla a následující historické období se neslo ve znamení vyostřené individuace. Státní podniky, družstva a veškeré socialistické organizace se rozpadly, noví soukromníci živili naději, že „teď to konečně budou moci dělat po svém” a starali se hlavně o svou živnost a partikulární zájmy. A tak se činnost Kruhu smrskla jen na občasné setkávání.

Změna poměrů v zemi byla ovšem dalekosáhlá. Nový liberální stát nepodporoval dostatečně tuzemské podnikatele, učňovské školství hodil vysloveně přes palubu a vývoj nechával na „neviditelné ruce trhu”. Jenže ta selhala. Obor klavírník a varhanář na školách zaměřených na výrobu klávesových nástrojů v Hradci Králové a Krnově dosud existuje, ale potýká se s malým zájmem veřejnosti. Zanikla bez náhrady specializovaná nástavbová škola v Kraslicích. To souviselo s vývojem situace ve fabrikách: Vzmach podnikatelské aktivity 90. let na poli výroby hudebních klávesových nástrojů v českých zemích byl slibný, ale pohřbila ho dílem světová hospodářská krize, dílem nástup levné asijské konkurence. Největší evropská varhanářská firma Rieger – Kloss v Krnově (někdejší součást mamutího podniku Československé hudební nástroje – ČSHN) doplatila na nezdařilou privatizaci a zkrachovala. Z jejích někdejších pracovníků se rekrutoval větší počet dnes působících malých varhanářských dílen. Oborový závod piana (součást ČSHN) zahrnující vedle mateřského závodu v Hradci králové další fabriky a pracoviště, byl privatizován rodinou Petrofů. Až na jihlavskou továrnu, která již dříve z OZ piana vystoupila a později byla privatizována odděleně a vznikl z ní konkurenční podnik Bohemia Piano. Objevily se i další klavírní manufaktury Klíma Piano Manufacture a Seidl & Sohn. Ty byly podkapitalizované a zmíněnou krizi a nástup Asiatů nepřečkaly. Také rodina Petrofů byla během krize nucena ukončit výrobu v satelitních fabrikách v Moravském Krumlově, České Lípě, Jiříkově a Liberci. Fabrika Bohemia Piano, otevřela vedle podniku v Jihlavě druhý provoz v Hr. Králové, ale řízením osudu ji převzala německá firma C. Bechstein (která usilovala bezúspěšně také o převzetí Petrofa), tím značka Bohemia skončila.

Náš Kruh spolčuje všechny jednotlivé obory klávesových nástrojů. Nyní k nim jednotlivě.

Situace varhanářů je specifická. Souvisí se statusem varhan a s majetkovými poměry: Zatímco piano vlastní nejčastěji jednotlivec, popř. kulturní organizace, a dá se s ním manipulovat, varhany jsou z drtivé většiny zabudovány nastálo v kostele, popř. koncertním sále. Ke slovu se tak dostávají zájmy různých povolaných osob majících na problematiku různé náhledy. Majitelem bývá většinou církev s vlastními pověřenými organology (kterých je deset), ale konkrétním správcem bývá místní farář. Do hry vstupuje finančně Ministerstvo kultury s památkáři, kteří se opírají o zákonné právo posuzovat kulturní památky. Jejich hlas je nebývale silný díky právu udělovat licence – vizte dále. Dále jsou ve hře i případní dárci, a v této mlýnici se potom pohybují varhanáři-restaurátoři a v neposlední řadě varhaníci. Varhan na našem území je hodně, asi 7.000. V uplynulém období se také zgruntu proměnil pohled na opravu varhan. Za doby socialismu bylo do historických varhan zasahováno často necitlivě, mnohdy se staré hodnotné nástroje zbytečně kompletně vyměňovaly za sériově vyráběné v Krnově. Od té doby došlo významnému pokroku na poli technických patentů a restaurátorských vynálezů a technik, a také k totální změně estetiky. Ve varhanářské branži u nás působí pár desítek dílen a mezi nimi jich je ovšem jen pár, které mají licenci na opravu historických varhan bez omezení. Další mají licenci omezenou jen do nějakého roku nazpět a jiné ani to. Licence se nezískává vůbec snadno, a tak vzniká mezi varhanáři tenze. Převážnou většinu zakázek totiž tvoří opravy historických nástrojů, pro které je licence nutná. Situace není vůbec snadná také proto, že okolo oprav je neúměrná byrokratická zátěž a požadavek na roční vyúčtování dotací, které dělají z oprav nesmyslné závody s časem. A proto na půdě našeho Kruhu vznikla iniciativa věc otevřeně probrat a jablka sváru pomoci vyřešit, stejně jako snaha pomoci krnovské škole v aktualizaci varhanářské výchovy.

Stran klavírníků – opravářů – se pokoušíme zajistit budoucnost oboru tím, že jsme iniciovali a pomohli otevřít obor „klavírník“ na Konzervatoři a střední škole Jana Deyla v Praze (dále KJD) a pořádáme praktické semináře, které mají za cíl posunout dovednosti klavírníků na vyšší než střední úroveň. I když je v ČR docela rozvětvená síť lokálních opravářů pian, většinou jsou to dílny jednotlivců, kteří stárnou. Větší dílny, které by zajistily udržování a předávání know how do budoucna, se zde zatím nenacházejí.

Dále je tu související samostatná profese – ladič – která je také v našem Kruhu zastoupena. Ladiči se svému řemeslu učí historicky na KJD v Praze, ústavu založeném v r. 1910 pro slepé, rozšířeném od r. 1960 o studenty se zrakovými vadami. Minulý předseda našeho Kruhu, Petr Šefl (1952), ladič cembal a metodik konzervace hudebních nástrojů v Českém muzeu hudby, se zasloužil o rozšíření studia na KJD též pro lidi normálně vidící.

Dalším oborem, který je v našem Kruhu zastoupen, je výroba replik cembal a historických klávesových nástrojů jako jsou spinet, klavichord, nebo kladívkový klavír. Zájem o tyto nástroje vyvstal v západních zemích v 60. létech a i u nás se najednou objevila první generace nadšenců – pánové Šefl, Vyhnálek a Vykoukal. Jejich cesty se sice později rozešly, ale tito otcové-zakladatelé dali vzniknout nové řemeslné tradici u nás. Dnes registrujeme šest těchto restaurátorsko-stavitelských dílen na dobré evropské až světové úrovni.

Nejnověji se k nám přidává i družina výrobců a opravářů harmonik. Obor má u nás stoletou tradici. Rádi bychom mezi nás přivítali i designéry elektronických kláves, najmě syntezátorů, ale zdá se, že tím se v českých zemích nikdo nezabývá(?). Přitom autorem vůbec prvních doložených elektrických kláves na světě byl vynálezce hromosvodu Prokop Diviš již v létech 1730-50.

Na sklonku roku 2017 byl za předsedu KKV zvolen Jakub Zahradník (1964), skladatel, organizátor, majitel obchodu s klavíry Pianotéka a autor těchto řádků. Kruh za dva roky pod jeho vedením obnovil svou pravidelnou činnost, ale o tom se dočtete už jinde.

Psáno v lednu, upravováno v březnu a změněno v prosinci 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *